Wole Soyinka: Smrt a králův jezdec

Elesin: Ach vy matky krásných nevěst! (Tanec ustane, otočí se k němu a k tomu, co nese. Ijalodža k němu přistoupí a převezme od něho látku.) Vezmi si ji. Není to už jen panenské potřísnění, ale spojení života a semene cesty. Má životní tekutina, poslední z tohoto těla, se mísí s příslibem budoucího života. Všechno je připraveno. Poslouchejte! (Z dálky se ozývá pravidelné bubnování.) Ano, už je málem čas. Byl zabit králův pes. Králův oblíbený kůň bude svého pána následovat. Moji bratři náčelnící znají svůj úkol a dobře ho plní. (Znovu naslouchá.)

(Objeví se nevěsta a plaše se zarazí u dveří. Obrátí se k ní.)

Náš sňatek se dosud zcela nenaplnil. Když se snoubí země s cestou, vztah je naplněn, jen když jsou zrnka zeminy na víčkách cesty. Do té doby zůstaň u mne. Moji věrní bubeníci, prokažte svou poslední službu. Tady jsem se rozhodl vykročit, v tomto srdci života, v tomto úlu s rojem v malém okruhu světa. Tady jsem poznal lásku a smích daleko od paláce. I nejbohatší jídlo se přejí, když se jí den za dnem. Na trhu se nepřejí nic. Poslouchejte. (Poslouchají bubnování.) Začali hledat srdce králova oblíbeného koně. Záhy pojede ve svém rafiovém šípu se psem u nohou. Společně pojedou na ramenou královy čeledi rušným středem města. Vědí, že na ně čekám právě zde. Řekl jsem jim to. (Zdá se, že se mu kalí oči. Položí na ně ruce, jako by chtěl zjasnit svůj zrak. Chabě se usměje.) Slibuje dobře. A pak jsem pocítil dychtivost svého ducha. Drak se rozlétá doširoka a za jeho ocasem se plazí vítr. Může říct drak méně než děkuji, čím rychleji, tím lépe? Čekejte. Čekejte na příchod králova kurýra. Víte, přátelé, kůňse narodil k tomuto údělu, aby snášel břemeno, jímž je člověk na jeho hřbetě. Pouze tuto noc, jen tuto noc pojede neposkvrněný hřebec na hřbetě člověka. Za časů mého otce jsem zažil podivný výjev. Dnes večer to snad také spatřím, naposledy. Přijdou-li dřív, než mi začnou bubnovat, povím mu, aby sdělili alafinovi, že brzy budu následovat. Přijdou-li až po rozezvučení bubnů, bude všechno v pořádku, protože jsem postoupil vpřed. Naši duchové mají postupovat po veliké cestě. (Naslouchá bubnování. Opět se zdá, že upadá do polohypnotického srtavu. Očima bloudí po obloze, ale je přitom jakoby oslněn. V jeho hlase je trochu znát, že se mu krátí dech.) Luna nakrmila a záře z jejího plného břicha naplnila nebe i vzduch, ale nemohu říct, kde je brána, kterou musím projít.

Moji věrní přátelé, ať se vaše nohy naposledy společně dotknou. Odveďte mě na ten druhý trh za zvuků, jež mi pokryjí kůži prachem a přitom dají mým údům vznešený úder do země. Milé matky, nechte mě vtančit na cestu, jako bych býval žil pod vaší střechou. (Postupně sestupuje směrem k nim. Ostatní za zvuku bubnů ustupují. V jeho tanci jsou slavnostní panovnické pohyby a v každém gestu je důstojná konečnost. Ženy se k němu připojují, ale jejich kroky se vyznačují větší plynulostí. Do chvalořečníkovy písně zaznívá jejich žalozpěv Ale, le, le, awo mi lo.)

Chvalořečník: Elesine alafine, slyšíš můj hlas?

Elesin: Jen slabě, příteli, slabě.

Chvalořečník: Elesine alafine, slyšíš můj hlas?

Elesin: Slabě, můj králi, slabě.

Chvalořečník: Máš dobrou paměť, Elesine? Má můj hlas jako stéblo trávy poškrábat podpaží minulosti?

Elesin: Má paměť nepotřebuje píchnutí, ale co mi chceš říct?

Chvalořečník: Jen to, co již bylo řečeno. Jen to, co se týká smrtelného přání otce všech.

Elesin: Je to pohřbeno jako semínko jamu v mé mysli. Toto je období rychlých dešťů, úroda se právě teď má sklízet.

Chvalořečník: Řekl jsem,ať přísaháš, nemůžeš-li přijít. Povíš to mému oblíbenému koni a já na něm projedu vraty sám.

Elesin: Elesinova zvěst se bude číst, jen až jeho oddané srdce dotluče.

Chvalořečník: Nemůžeš-li přijít, Elesine, pověz to mému psovi. Nemohu strážce moc dlouho držet u brány.

Elesin: Pes neodběhne od ruky, která ho krmí masem. Kůň, který svrhne jezdce, zpomalí a zastaví. Elesin alafin nedůvěřuje zvířatům, jež nosí vzkazy mezi králem a jeho druhem.

Chvalořečník: Ztratíš-li cestu, můj pes vyslídí skrytou pěšinku vedoucí ke mně.

Elesin: Křižovatka sedmi cest zmátne jen cizince. Králův jezdec se narodil uvnitř domu.

Chvalořečník: Znám zlotřilost lidí. Bude-li na volném konci tvé šerpy závaží, takové, s nímž nehne pouhý člověk, bude-li tvá šerpa pohroužena do země zlými povahami, které se nás snaží od sebe rozdělit na poslední…

Elesin: Má temně purpurová šerpa není svazující provaz. Slon na provaze nechodí. Takový král nebyl dosud korunován, který slona spoutá, ani ty ne, můj příteli a králi.

Chvalořečník: A přece mě tento strach neopouští, když nové obydlí je tak hluboké a temné. Postačí ti lidské oči?

Elesin: Ať je sebehlubší ta noc před našimi zraky, ze své cesty nesejdeme.

Chvalořečník: Nemá teď uznat, že jsem stál tam, kde zázraky skončily? Slon si zaslouží víc, než když řekneme: „Něco jsem zahlédl před sebou.“ Když vidíme krotitele pralesa, řekněme prostě, že jsme viděli slona.

Elesin (netečným hlasem): Osvobodil jsem se od země a nyní se stmívá. Mé nohy vedou divné hlasy.

Chvalořečník: Řeka nikdy není tak vysoká, aby pokryla rybě oči. Noc není tak tmavá, aby se albínovi nezdařilo najít svou cestu. Dítě, které se vrací domů, neprosí o to, abychom je vedli za ručičku. Nakonec maska půvabně dospěje k svému háji… Půvabně, půvabně maska tančí na konci dne, půvabně…

(Zdá se, že Elesinův tranz se prohlubuje a jeho kroky těžknou.)

Ijalodža: Statečné zabíjí válečná smrt, do vodní smrti spěje plavec, obchodníka zabíjí tržní smrt, smrt váhavosti pohlcuje lenochy. Její ostří otupuje nožířství a krásní hynou smrtí krásy. Elesin pak umírá smrtí smrti. Jen Elesin… umírá nepoznatelnou smrtí smrti… Půvabně, půvabně dospívá jezdec do stájí na konci dne, půvabně…

Chvalořečník: Jak ti mám vypovědět, co viděly mé oči? Jezdec tryskem jede před kurýrem, jak mám vypovědět, co viděly mé oči? Říká, že psa snad zmátl pach bytostí, o kterých se mu nesnilo, a tak musí psa předejít na cestě do nebe.

Říká, že kůň snad klopýtl na podivných balvanech a zchroml, a tak pádí do nebe před koněm. Říká, že je nejlepší nedůvěřovat žádným poslům, kteří mohou klopýtnout u brány. Nebo jak mám vypovědět, co slyšely mé uši? Slyšíš mě, ještě, Elesine, slyšíš svého věrného?

(Elesin pohybem chabě reaguje na směr, odkud se nese hlas, ale přitom stále hlouběji upadá do tanečního tranzu.)

Elesine alafine, tvé tělo již nevnímám. Nyní se mění bubnování, ale tys už příliš předešel tento svět. V nebi dosud není poledne. Ať se ti, kdo to to tvrdí, obrátí a vydají se na cestu domů. Proč jen se musíš tak řítit jako netrpělivá nevěsta? Proč pádíš, abys opustil své Olohun-ijo?

(Elesin již zcela upadl do tranzu a nedává najevo, že by vnímal okolí.)

Objímá tě tedy hlas hlubokého bubnu, jako když kráčejí královští sloni? Ty bubny nesnesou soupeře a ucpaly ti uši, takže můj hlas se nese do větru jako pouhý list poletující nocí? Je tvé tělo nadlehčené, Elesine, je tou hrstí zeminy, kterou jsem jsem trousil mezi tvými trepkami, aby se ti déle a povlovněji sypala z tvých nohou? Ladí se teď kůže bubnů na druhé straně s našimi u paláce? Jsou tam zvuky, které nemohu slyšet? Obklopují tě kroky, jež buší do země jako do bubnu a jako hrom hřmějí bání světa? Hrne se ti do hlavy tma, Elesine? Není na konci cesty záblesk světla, k jakému si netroufám pohlédnout? Objasňuje se, čí hlasy jsme často slýchali, čí doteky jsme často cítili, čí moudrost nám náhle přicházela na mysl, když nejmoudřejší vrtěli hlavou a mumlali: to se nedá udělat? Elesine alafine, nemysli si, že nevím, že rty máš těžké a údy ospalé jako palmový olej v chladu harmattanu. Rád bych tě povolal zpět, ale když slon míří do džungle, ocas je příliš malý a lovci nestačí, aby přitáhl zpátky. Slunce, které míří do moře, už nedbá rolníkových modliteb. Když začne řeka ochutnávat sůl oceánu, už nevíme, jaké božstvo povolat, zda boha řeky nebo moře. Žádný šíp se nevrací k tětivě luku, dítě neodchází touž cestou, která mu dala zrod. Elesine pane, slyšíš mě vůbec? Oční víčka se ti lesknou jako milostnici. Je to tím, že vidíš temného ženicha a pána života? A uvidíš mého otce? Povíš mu, že jsem s tebou zůstal až do konce? Bude v tvých uších znít můj hlas a vzpomeneš si na Olohun-ijo, i když hudba na druhé straně překoná jeho smrtelnickou dovednost? Ale budou tě tam znát? Mají oči, aby změřily tvou cenu, mají srdce, aby tě milovali, poznají, jaká vznešenost se k nim skoky blíží v slavnostně vystrojené čabrace? A pokud ne, Elesine, bude někdo krájet tvůj jam nožíkem, nálevat ti víno do malé nádoby z tykve, otáčet se a vracet k tvým vítajícím rukám? Kdyby svět nebyl větší než přání Olohun-ija, nenechal bych tě odejít…

(Zdá se, že se hroutí. Elesin v dokonalém tranzu tančí dál.Zalozpěv sílí. Elesinův tanec neztrácí pružnost, ale je-li to možné, jeho pohyby ještě více těžknou. Jeviště se zvolna zatmí.)

Překlad: Vladimír Klíma