William Styron: Shadrach

Najednou z domu vyběhla Edmonia, která měla zrovna u Shadracha hodinu službu, a sotva dechu popadajíc, volala: "Pojďte sem, všichni, ale honem! Shadrach se úplně probudil a mluví!" A taky to tak bylo: Když jsme k němu přiběhli, viděli jsme, že se sám posadil na posteli, a v jeho tváři se poprvé za mnoho hodin zračil bystrý vědoucí výraz, jako by si aspoň částečně uvědomoval své okolí. Dokonce se mu zas vrátila jeho chuť k jídlu. Edmonia mu do knoflíkové dírky u košile zastrčila někdy během jeho obdivuhodného zmrtvýchvstání chudobku a pravila, že jí kus snědl. "Teď zrovna jste ho měli slyšet," řekla Edmonia, když se nakláněla nad postelí. "V jednom kuse mluvil o tom, že půjde k rybníku. Co byste řekli, že tím myslel?" "Možná nic jinýho, než že se chce jít podívat k rybníku," odpověděla Trixie. Přinesla Shadrachovi z kuchyně láhev koly a posadila se vedle něho a pomáhala mu z ní pít papírovým stéblem. "Shade," zeptala se ho tichým hlasem, "chceš to? Chceš se jít podívat k rybníku?" V té černé tváři i v těch starých kalných očích se objevil výraz blahého tušení a radosti; když se otočil hlavou k Trixie, řekl pisklavým, ale silným hlasem: "Jo, pani, to bysem chtěl. Jsem chtěl vidět mlejnskej rybník." "Jak to, že chceš vidět zrovna ten rybník?" zeptala se ho Trixie mírně. Shadrach nenabídl žádné vysvětlení, jen opakoval: "Bysem chtěl vidět mlejnskej rybník." A tak, poslušni jeho přání, jehož důvody jsme nebyli s to zjistit, vzali jsme Shadracha podívat se na mlýnský rybník. Chvíli jsme si nevěděli rady, jak k rybníku Shadracha dopravit; rozhodně by nešlo nechat ho, aby se dopajdal tu dálku sám, s naší nemotornou pomocí na těch svých nožkách, které pozbyly téměř všechnu sílu a pohybovaly se jen jakousi plandavou chůzí. Nakonec si někdo vzpomněl na trakař, na kterém vozil pan Dabney do palírny kukuřici. Přivezli jsme ho z kůlny a rychle jsme jej upravili na jakási ne právě nejošklivější a docela pohodlná nosítka na kolečku a vystlali jsme je senem, na které jsme hodili deku. Na té kupě pak Shadrach spočíval, bez obtíží a s výrazem spokojenosti; a my jsme ho s mírným pohupováním vezli po stezce. Cestou jsme ho pozorovali: V paměti ho pořád vidím jako poloslepého, ale vyrovnaného a klidného afrického potentáta, kterého nesou v naplnění tolika prožitých let někam, kde ho čeká kýžená a zasloužená odměna. Postavili jsme trakař na onom břehu porostlém mechem a odtamtud se Shadrach dlouho díval na mlýnský rybník, který ožíval klouzajícími vodoměrkami a chvěl se měděnými odlesky slunce, v jehož paprscích se k hladině vrhaly na průsvitných duhových křídlech vážky. Stál jsem u trakaře, z kterého čouhala lýtka Shadrachových vyzáblých nohou jako křehké černé rákosy: otočil jsem se a zahleděl se do té věkovité tváře a snažil se uhodnout, co to asi vidí, co dodává jeho obličeji výrazu takové zadumanosti a klidu. Jeho oči začaly sledovat Dabneyovic děti, které se povysvlékaly do spodků a vrhly se do vody. V tom jako bych nacházel odpověď, a v náhlém osvícení jsem si byl jist, že Shadrach tu kdysi taky během nějakého nepředstavitelného srpna, téměř před sto lety, plavával. Rozhodně jsem tehdy nemohl poznat, jestli ta jeho dlouhá a osamělá pouť z hlubokého Jihu byla hledáním toho mlýnského rybníka obrážející snahu zachytit aspoň záblesk dětství, anebo jestli nemohla být stejně dobře projevem jeho rozhodnutí konečně se otočit zády k životu naplněnému utrpením.

Ani dnes to nedovedu říct s jistotou, ale vždycky jsem se musel domnívat, že ještě mladý Shadrach, kterého zrovnoprávnili před tolika lety v Alabamě, upadl ve vší nabyté volnosti jako většina jeho bratrů a sester do nového otroctví, možná ještě trýznivějšího, než bylo to předchozí, obecně sankcionované. Jako malý chlapec jsem na břehu toho mlýnského rybníka neviděl Shadracha co bytost prchající před temnotou, ale jako bytost hledající světlo, v jehož lomených paprscích se před ním mohly zablýsknout vzpomínky na dětství. Když Shadrach zíral těma starýma zmlženýma očima na rybník s cákajícími se a pokřikujícími dětmi, jeho obličej byl ztopen v nezměrném klidu a sladkosti, a já tušil, že se mu podařilo zachytit možná právě ten jeden čistý bezstarostný okamžik jeho života. Ale nedostal jsem žádnou odpověď. A zanedlouho na něho přišla zase dřímota: hlava mu padla na stranu a my jsme ho odvezli na trakaři zpátky do domu. Na verandě se ozvaly pomalé tlumené kročeje, zvedl jsem oči a uviděl jsem Edmonii, jak přistupuje k otci. Rty se otevřely, chvíli váhala a pak řekla: "Tati, myslím, že Shadrach umřel." Pan Dabney neříkal nic, věnoval se dál se strhaným výrazem zoufalství a potlačeného vzteku dominu. Edmonia mu zlehka položila ruku na rameno. "Tati, slyšels, co jsem říkala?" "Slyšel." "Seděla jsem u něho, držela ho za ruku a najednou mu hlava - jako by se mu skulila na stranu a von zůstal takovej tichej a nedejchal. A ta ruka - byla najednou úplně bezvládná - no, taková studená." Znovu se odmlčela. "Nevydal při tom ani hlásku." Když pan Dabney opět neodpovídal, pohladila ho Edmonia lehce po rameni a tiše řekla: "Tati, já se bojím." "Čeho se bojíš?" odpověděl. "Nevím," řekla a celá se zachvěla. "Umírání. Jde na mě z toho strach. Nechápu, co to znamená - smrt. Ještě jsem nikoho - takhle neviděla."

"Smrt není nic, čeho by se člověk musel bát," rychle vyhrkl přiškrceným hlasem. "Ze života jde strach!

Ze života! V životě musí mít člověk strach!" křičel, jak z něho tryskal náhle uvolněný vztek. "Někdy chápu, proč lidi páchají sebevraždy! Kde proboha živýho mám vzít peníze, abych ho moh strčit do země? S černoušema byly vždycky ty největší problémy! Krucihiml, vychovali mě, abych měl určitou úctu a říkal: ,barevný` místo ,černý huby`, ale vždycky s nima jsou problémy. Vždycky člověka stáhnou dolů. Já těch pětatřicet dolarů nemám! Já nemám pětadvacet dolarů! Já nemám pět dolarů! "Vernone!" zavolala na něho zvýšeným hlasem Trixie a rozpřáhla prosebně bílé ruce. "Tebe jednou trefí šlak!" "A ještě něco!" Ale ustal. Pak jeho zuřivost - anebo ta její hrubší, divočejší část - jako by vyprchala, jako by ji pohltila ta měsíční noc s jemným letním cvrčením cvrčků a sarančat a vůní rozehřáté země a zimolezu. Na okamžik vypadal seschlý a zakrslejší než jindy, tak lehký a křehký, že by ho mohl odvát vánek jako list; prohrábl si nervózní roztřesenou rukou kštici černých rozcuchaných vlasů. "Já vím, já vím," řekl slabým nejistým hlasem s podtónem smutku. "Chudák starej, nemoh si pomoct. Byl to slušnej politováníhodnej starej člověk, nejspíš za celej život kuřeti neublížil. Proti Shadrachovi nemám to nejmenší. Chudák starej." Krčil jsem se pod verandou a náhle se mě zmocnil dusivě bědný pocit. Z lesů se sem donesl ten nejjemnější závan větru, dotkl se mé tváře a já se zachvěl smutkem, smutkem nad Shadrachem, nad panem Dabneym a nad otroctvím a bídou a všemi těmi lidskými nesrovnalostmi, které v tom čase a místě vířily kolem mě a jimž jsem nerozuměl. Jako bych chtěl zapudit ten krutý zmatek, pokusil jsem se - v jakémsi záchvatu soustředění - počítat svatojánské mušky světélkující nočním vzduchem. Osmnáct, devatenáct, dvacet. "Ale stejně," pravila Trixie a dotkla se lehce manželovy ruky, "zemřel na Dabneyovic půdě, jak si přál. I když se bude muset uložit na nějakým cizím hřbitově." "Ten rozdíl už von nepozná," pravil pan Dabney. "Když je člověk mrtvej, žádnej rozdíl už nepozná. Smrt není nic moc."

překlad: Radoslav Nenadál
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha