Výběr z poezie

Rukodělný kousek (1973)            

podle Mariny Cvetajevy

Píšu poesii mladých delikventů
(nemravnou poesii)
píšu v dlouhé, úzké komoře
hanoben básníky
básně vykázané z café do ulice
má chladná
nezjitřená poesie
(příběh sám o sobě)
má poesie již nikdo nečte
tak jako nečtem pozadí příběhu
já pozbyvší hrdosti
pozbyvší lásky
(má snobská poesie)
a ona, nakonec žena rolníkova
ona, ztělesnění mých marných dnů . . .


Bojím se, ach bojím (1983)                

Bojím se, ach bojím
čeho? Na to se tě ptám
— bojíš se?
Na to se sebe ptám

Rozhodnutí je obávaný
nepřítel

Nemám nepřítele. Však
tím víc se bojím. Kdyby noc
byla obrovská slupka z pomeranče
a dužina vězela v mých ústech
bál bych se — mohlo by to být  

Mohlo by to být. Bojíš se?
Má tvář je průhledná, ty z ní
na mě hledíš. Oba se na sebe díváme
tkáň na tomtéž obličeji rychle přibývá
Pokud neoslepnem, budeme navždy
hledět — jeden na druhého
v sklenici černého mléka
hledět. Pokud neoslepnem. Neoslepnem

Ještě víc se bojím, že
mě bude zašívat obyčejná
sestra, po transplataci očí
komusi cizímu se zpod přikrývky
vynoří dvě dětské hlavičky

Jedna bude plakat
anebo budou obě najednou plakat
toho všeho se bojím. Všech myšlenek se bojím:

vylézám rozbitým oknem a
mám jen
hlavu plnou střepů
pak ještě dvě nemožné ruce
přiskřípnuté víkem rakve
ty jsou zas tvé. Já
na to nechci myslet

Uřízli horní část stromu
a zbyla
dolní část mého těla, a ty v bolesti
křičíš, stále křičíš:
Už se nebudu bát. Nebolí to
vlastně to vůbec nebolí, volám také:
Ach ano, už se nebudeš bát.


Mluva se vytváří v kuchyni (1984)    

Vytváří-li se mluva v kuchyni,
pak srdce v ložnici. Řekněmež
srdce je ložnicí
a touhy, ty ložnici vládnou

Dle přání zjevných z ptačích očí
malý hráč na sordinku
doznal: pohyb
se úplně podobá rytmu

mozek neschopný snění
není víc než nezoraná půda
malý hráč na sordinku doznal
ale neporozuměl:

Sterilizované semeno
nevydá nový tvar
každé semeno má příčinu . . .
touží promluvit

Příčina se úplně podobá bydlišti
nemluví. Pobuda s cigaretou
nemluví a ořechem tlačí
do desky stolu. Řekněmež

všechny, všechny debaty
musí přestat — když
koně kolkolem ztichnou,
když zpytují lidské oči



Zvon (1988)                    

Žádný zvon nezvoní, aby probudil vzpomínku
ale já ho dnes slyšel
devětkrát bít
kdoví kolikrát ještě zazní
Byl slyšet když mne vyváděli ze stáje
víc jak míli jsem šel
pak jsem ho uslyšel zas:
„Kdy budeš, ve snaze o lepší bydlo,
ještě větším slouhou?“



Amsterdamské kanály (1989)            

Listopad Město se noří do noci
jen kanály zbyly z Amsterdamu

Vtom

se pomeranče v naší zahradě
rozhoupaly v podzimním větru

Zavírám okno, zbytečně
voda dál teče, zbytečně

Slunce, vykládané perlami, vyšlo

Zbytečně

Jako když vystřelí se rozlétli holubi
ulice bez dětí je najednou tak prázdná

Podzimní slejvák přešel
Támhle se po stropě šine slimák

— můj domov

pozvolna odplouvá amsterdamskými kanály



Pozorování moře (1989 - 90)        

Kdo viděl moře v zimě, tomu už v žilách nemůže kolovat obyčejná krev
Proto je radno na moře hledět při milování
a určitě ještě pořád čekáte
čekáte, až vítr z moře opět zaduje proti vám        
vítr co se určitě zdvihá z postele

Zůstala též  vzpomínka, určitě
na odlesk moře v oku leklé ryby
Rybáři jsou určitě
technici a dentisté na dovolené
V červnu kvete na polích bavlna, určitě vatová
a vy si určitě ještě pořád na polích kazíte náladu
Míjíte stromy, určitě zjizvené nárazy
Nesmírná frustrace určitě zavinila, že jdete jinudy než masy
Prostě příliš rádi říkáte Určitě
Podobně určitě ukazují Indky nahý pas

Určitě nejsme daleko od místa, kde spolu žijete         
a určitě to není daleko od Chinatownu
Určitě vyjde měsíc a zatřpytí se jako pusa plná slin
Někdo určitě řekne Je to tím, že na vašem zdraví
už nezáleží anebo o to víc záleží, určitě
ano, určitě si to zapamatujete
stejně jak ten zpupný výraz na tváři Angličana

Pozorování moře určitě zcela vyplnilo vaše mládí
hvězdy v očích určitě vyhasly na popel
temné stíny moře se určitě přes dno odplavily jinam
Za noci, kdy někdo zemřel, určitě musel někdo zemříti
ač prsten určitě nechce věčně prodlévat na těle nebožtíka
i koňský zadek, povzbuzen dávkou hormonů, se určitě pohne
Proto řád určitě znamená chaos
když spadne řetěz, pedály se určitě o překot roztočí  
jarní vítr určitě připomíná zelený pás na ledvinové kameny
obličeje taxikářů se určitě podobají vařeným dýním
Až přijdete domů, bude určitě ze staré židle nová, určitě



Nemívám sny (1994)            

oddělen od lidí smažím placky, z topinek
s otisky dětských zoubků
stavím postel, postupuji k druhé bradavce
být ptákem, který dbá jen na létání
nenaříkat, neshánět pojištění
nedá se to vymodlit
není to v pořadí

nemívám sny

být svíčkou která zhasla v nočním bezvětří
být jasnou hvězdou která svítí jezdci v týl
být letničkou, psát poezii
být hruškou která zmrzla na stromě
být černým ječmenem, v nečase nést tíhu myšlenek

nemívám sny

být větrem, burácet a lát zemi
být kapkou, bez hlesu padnout
být stahem který brázdí koňský hřbet
být vejcem jež by mohlo zrodit otce
v nakradeném čase
v čase bez spánku myslím na hvězdy
ve chvílích jak stvořených pro hromadění hádanek



Pět let (1994)                    

pět velkých frťanů, pět svíček, pět let
třicet čtyři roků, pocení uprostřed noci
padesát dlaní plácá do stolu
hejno s zaťatými pařátky přilétlo ze včerejška

pět rudých rachejtlí ohlašuje pátý měsíc - máj, v pěti prstech hromy třesky
a jedovatá houba na jazycích čtyř mrtvých koní nezhynula ve čtvrtém měsíci
pátého dne v pět hodin a pět minut pět svíček zhaslo
leč krajina křičící v době jitřní neumírá
vlasy hynou leč jazyk neumírá
nálada vylovená z kastrolu s horkým masem
padesát let do semene vsakuje rtuť, sperma neumírá
plod sám sebe zrodí, neumírá
pět let minulo leč nezemřelo
za pět let pochcípalo dvacet pokolení červů




Překlad Lucie Olivová