Viktor Jerofejev: Jak jsme podřízli Francouze

Vždyt my jsme ho nepodřízli. My se jen chtěli kouknout, co to má vevnitř. Širjajevovi se zželelo duše bez střechy nad hlavou a nechal ho u sebe bydlet. Nechce po něm nic k jídlu a ve dvou se to přece jen táhne lip. Hlavně at mi tu nedělá bordel, hotentot jeden!
Ukázalo se, že s Francouzem se celkem dá vyjít, až na to, že se v něm občas zničehonic mocně rozvibroval, takže se dokonce houpal i lustr a na stole cinkalo nádobí. Širjajev měl špatné spaní a cinkot nádobí ho probudil razdva, Vysklím s tebou okno, ochraptěle vyhrožoval Širjajev, ale Francouz ne a ne přestat. Tedka kvůli tobě neusnu až do rána, vytýkal mu Širjajev. Ležel a poslouchal, jak Francouz šramotí po pokoji a jak bolestivě při tom naráží do stěn. Ty trdlo, brblal Širjajev.

Ráno se zpoza zdi linuly divoké tóny hudby. Novomanželé se vypravovali do práce. Třískali dveřmi, rachotili v kuchyni. Potom najednou ty všechny ty trýznivé zvuky zmlkly jako když utne. Širjajevovi umřeli úplně všichni - manželka, příbuzní i známí. Dříve Širjajev vstával časně, protože dojížděl trolejbusem k dceři, aby dovedl vnuka do školy. Pak jednou tam přijel - a dcera ani vnuk nikde. V bytě bydleli cizí lidi.

Novomanželé se vraceli domů pozdě, soudě podle smradu zřejmě byli dost často nalití, a lovili z kastrůlku kousky tlustého masa. Mezi sousedy to ve společném bytě od samého začátku neklapalo. Širjajev odhadl jejich pikle a přenesl si svou malou ledničku k sobě do pokoje.

„Co kdyby mi tam něco nasypali, vysvětloval Francouzovi.

Naschvál vycházel do předsíně a korzoval tam, aby ukázal, že ještě neumřel.

Širjajev nosil po celý rok teplé spodní prádlo, jelikož to byl starý a unavený člověk, jehož život naučil, že zima nikdy nespí. V prádelně, kam se šoural se svým špinavým prádlem, ho ženské z příjmu nenáviděly. Mával před frontou svou průkazkou v celofánu a dral se okénku. Legitimaci míval uloženou v náprsní kapse vojenské bundokošile. Oblékal se jako voják, ale bez výložek.

„Že se nestydíte, takový prádlo nám sem přinést," hubovaly ho ženské z příjmu, které už viděly ledacos.

S Širjajevem to začínalo cukat, ale ovládl se a zarputile mlčel.

Ženské honem začaly na prádle hledat značky a ze smradu se jim zvedal žaludek.

„Odneste si to svý prádlo zpátky," osopovaly se na Širjajeva.

„Tak mi ukažte, jaké máte směrnice," opáčil Širjajev.

„Já vím, jaká mám práva."

Francouz poslouchal Širjajevovo vyprávění a radostně se hihňal. Ženské žádné směrnice ohledně smradu neměly. Francouz přijel na stáž na univerzitu a brzy, hned jak se rozkoukal, začal různě chodit mezi lidi. Lidi ho mezi sebe brali rádi, protože to byl Francouz, a Rusové se mu přesto prese všechno začínali čím dál víc zamlouvat. Doma ve Francii byl osamělý, maminku měl v Toulouse a vídal ji jednou za rok. A věčně ho pobolívaly zuby, ale tady ho to najednou přešlo, a od té doby co často chodil do moskevských divadel, začal dokonce i kouřit. Kouřil nešikovně a při šlukování se vždycky málem zakuckal, rozkašlal, což silně imponovalo moskevským ženám, které se ho jaly učit, jak správně kouřit.

Zajel se podívat do Zagorska, udivilo ho to, najednou prohlédl, zalíbily se mu obřady v ruských kostelích, i když byl ateista a nevěřil v Boha. Širjajev v Boha taky nevěřil a v Zagorsku nikdy nebyl. Jednou takhle v neděli, Francouze vyvezli na Pasternakův hrob a vysvětlili mu, jakou roli hraje v ruském životě poezie. Na hrobě stály sklenice od kompotu s květinami a básníkovi se přišla poklonit spousta lidí; někdo spatra recitoval nesmrtelné verše, ostatní mlčeli, s Francouzem to otřáslo, někde si sehnal Doktora Živaga ve francouzštině, chodil s vyhrnutým límcem, přehazoval si přes rameno dlouhou, neduživou šálu, krátkozrace se škvířil a moskevským ženám to přesto stále imponovalo. Širjajev Francouze mlčky poslouchal s rukama sevřenýma mezi koleny. To jednou můj vnuk, řekl Širjajev, štouchnul do nějakého kluka od něj z oddělení. Takovej protivném fakan, vejtaha jeden, tahal do školy hračky ze Západu, no tak si ho ten můj trochu podal a štouchl do něj. Už zase tam pouštěj tu muziku, naštval se Širjajev. Z prádelny mě vyhazujou, doma člověk nemá kouska klidu, pouštěj si to naschvál, věděj, že to nesnažím. Na Paříž se Francouze nikdo nevyptával. No jenom občas. Ptají se ho' viděl jste ten a ten film? Jo, slyšel jsem o něm, pokyvoval Francouz soustředěně hlavou. V Paříži chodil do kina jen málokdy, prakticky vůbec ne.

Na Širjajevovy pohrůžky přišla vedoucí prádelny a aniž by se zákazníkova prádla vůbec dotkla, rezolutně prohlásila' Tohle si odneste domů! Širjajev pochopil, že jestli tuhle bitvu prohraje, jestli ji projede, je s ním amen. Smečka zákazníků se špinavým prádlem byla také naladěna nevraživě. Všude samí nepřátelé. Novomanželé se divoce rozchechtali. Chápeš, řekl Širjajev, zjistil jsem si, že odjela do Mongolská. Proč do Mongolská? Neřekla ani ň a zmizela. A vnuka si odvezla se sebou. Přijdu a jsou tam cizí lidi. Povídám' Kde je Ljuda? A oni mi zabouchnou před nosem. Chodím od čerta k ďáblu a nikdo nic neví. Načež se dozvím, že odjela do Mongolská. Povídám' Jakýpak odjela? Ani žádný psaní, nic. Prostě si odjela do Mongolská. Jak tomu jako mám rozumět? No jo, Mongolsko, chápavě přitakal Francouz, transsibiřská magistrála. Vnuka mám hodného, pokračoval Širjajev. Párkrát naprázdno přežvýkl. To jsem blázen. Ňáký Mongolsko. Proč ho odvezla? Oni se vrátí, uklidňoval ho Francouz. Vrátí se, co by se jim mohlo stát? Jo, vrátěj se, pokyvoval hlavou Širjajev, až se vrátěj, budou se shánět, kde jsem. A já už budu krmit červy. Sousedi mě do ty doby otráven.

Já mám maminku v Toulouse, přitakal Francouz, taky se takhle trápila samotou. Ale nikdy si nestěžovala. Copak já si stěžuju? Vyjel na něho Širjajev. Chtěl jsem jít dělat do svazarmu a oni napřed, že jo a pak ne, nejde to, protože zapácháte. Dřív jsem nikomu nesmrděl, dřív můj pach všem vyhovoval a teďka teda smrdím. To máj dneska ňuká fajnový nosy' všude jim něco nevoní. Nepovídejte, souhlasil Francouz. Ptám se ty vedoucí. Co ste to, prosím vás, za vedoucí, že se štítíte šáhnout na prádlo? Já mám víc metálů a řádů než vy zlatejch zubů! Jestli mi to my prádlo nevemete, napíšu na ústřední výbor! Jo, milej zlatej, se sovětskou mocí je amen! Já na ni s legátkou a ona ji odstrčí. Mě žádný vaše papíry nezajímaj, povídá mi, když máte takovýhle prádlo! Jak tomu mám jako rozumět, povídám, to se tedka má nosit do prádelny vypraný prádlo nebo co? Promiňte, ale tohleto je vyložená sabotáž. Tebe podřízli, mě chtěj otrávit a všechno jim to projde, jo? Ano, souhlasí Francouz, mojí mamince ted už ani nikdo nenapíše. Kdyby ses radši necoural po těch všech kostelích, navezl se do něj Širjajev.

Kdybys radši pěkně seděl na fakultě a makal. Vždyt mě vůbec nenapadlo, že se to takhle zvrtne, hlesl užasle Francouz, vždyt já jsem nic tak moc nedělal. Chodil jsem do divadla, zajel jsem si na Pasternakův hrob. Potom mě začali zvát malíři k sobě do ateliérů. Všechno jsou to moc milí lidé. Surrealisté, avantgardisté, konceptualisté. Širjajev si říhl. Promiň, řekl, mluv dál. Ale nic, řekl Francouz. Dneska jsem byl na záchodě, řekl Širjajev, kterého znepokojilo kyselé odříhnutí. Rozumíš, vstanu, ohlídnu se, taky se ohlídneš, když vstaneš? A - nám politruk říkal, že přej na světě není nikdo, at je to Číňan nebo negr, kdo by se neohlíd, to je přej v lidský přirozenosti, kterou jsme se my rozhodli předělat. K tomu se váže antická bajka, podotkl skromně kulturní Francouz. Ty ses taky bajka, připomněl mu Širjajev. A co myslíš, že jsem viděl. Všecko rudý. Všecko jako by plavalo v krvi. Tak, říkám si, prdly mi střeva, tak to je za chvíli po mně. Ale napadlo mě, že si to napřed ověřím. Důvěřuj, ale prověřuj, vid. Vocad až pocad. Dva kroky vpřed a jeden vzad. Nebo naopak, teď nevim.

Zkrátka a dobře, ožil Širjajev, vzal jsem hadr, namočím a ždímám. Širjajev si zase odříhl. Tak mám takový tušení, že mě zejtra ochrnou nohy, řekl Širjajev, co si pak spolu počneme? A jak to bylo dál s tím hadrem? Optal se Francouz ve zjevné snaze přivést Širjajeva na jiné myšlenky. No tak ho ždímám, vid? Prostě ho ždímám ve vodě, ne, a pak ho opatrně vyndám. A co bys řek? Vidim, že to není od žádný krve, ale od toho, jak se tomu říká, no začíná to na „bé". No ne od borůvek, ted mi to vypadlo - Od řípy! dovtípil se radostně Francouz. No jasně, vykřikl Širjajev. A vodkad ty to víš? naštětil se podezřívavě. Včera jste měl přece k snídani řípu. Ty si taky hneďka všeho všimneš, urazil se Širjajev . No tak měl, no. To si nemůžu dát řípu?

Novomanželé vypnuli hudbu. Tak už jsou zticha, svině, řekl Širjajev. Teďka budou vrzat postelí. Širjajev se zamyslel. Já mám vnuka, víš, začal, představ si, že jednou ve škole náhodou vrazil do jednoho parchanta, až si dal do zubů o rantl pískoviště. Já přijdu večer pro kluka jako normálně a ve školce je všechno vzhůru nohama. Učitelky lítaj a ječej. Prej, váš vnuk vyrazil tomu chlapci přední zuby.

Širjajev vstal, podrbal se a začal se belhat k oknu. To táhne nebo co? Natáhl se k ventilace, dlouho se s ní potýkal a ne a ne ji zavřít. Nejde to zavřít, řekl otráveně Širjajev a v zoufalství mávl rukou' Všechno posrali! Přitiskl se čelem ke sklu a podíval se, jak na dvoře mdle mihotají dvě pouliční lampy. To furt bylo samá elektrifikace a co z toho ted je? Lampy svítej a pořádek veškerém žádnej. Povídám ty vedoucí' já si na váš došlápnu. Ta vaše prádelna dere prostěradla na cucky a vy bazírujete na pitomostech. Načež ona se obrátí na lidi, třese mejma spodkama a povídá: jen se, soudruzi, podívejte, co nám to sem přinesl za svinčík! Já na to' nechtě té demagogie! Zavolám milici! Všichni jsou proti mně, chápeš, ženský se zmalovanejma ksichtama, chlapi v kloboukách, prej: sbalte si to svý prádlo! Tak to teda ne, povídám, to jste nekápli na toho pravého. Já jsem sibiřském vlk -

No, a už vrzaj, kývl Širjajev směrem ke zdi. Smilněj spolu. To je tedka taková móda, olizovat se navzájem mezi nohama jako čoklové. A pak z toho jsou debilní děti. To je přece jen spíš z vodky, vznesl domněnku Francouz. Co, tobě ruská vodka nejede? frkl Širjajev. Odkud jsem měl vědět, povzdechl si Francouz, že na Rusy si člověk musí dát pozor? Chodil jsem z jedné návštěvy na druhou jako splašený a vůbec nic mi nedocházelo. Začaly se mi kazit stereotypy. Říkal jsem si, že jste takoví nenároční a jednoduší jako červi a najednou pic ho, oni to jsou kulturní lidé, kteří recitují nazpamět básně! Mlč! zašeptal . Oba dva tiše poslouchali. Ta jede, čůza jedna, káravě poznamenal Širjajev. Vyje, že je to slyšet po celé Moskvě. Zvířata, dodal.

Až mi zejtra ochrnou nohy, nedoplazím se ani k telefonu. Umřu hlady. Myslíš, že mně zavolaj záchranku? Potřebujou můj pokoj. Umřu a budou tady bydlet oni, protože můj pokoj je větší než ten jejich. Takhle mi to řekli, rozhořčil se Francouz, máte to tam ve Francii samozřejmě všechno lepší, ale nejlepší ze všech jsme my. Kdo to říká? zeptal se Širjajev. Brzy uvidím svou matinku, rozrušil se ještě víc Francouz, jen co se uklidním, odletím, přesně jako Napoleon směrem Minsk. Já tě nevyhazuju, vysvětloval Širjajev. Jen si tu bydli. Co bys dělal ve Francii. Já tam musím, blekotal vzrušeně Francouz. Tak je to, klesl na duchu Širjajev, jedna do Mongolská, druhej do Toulouse. A co tam u vás v Toulouse? Bejvá tam vůbec zima? Bývá, ponořil se Francouz do vzpomínek. Taková celá něžná jako marmeláda.

Vnoučka taky odvezla, vzlykl Širjajev. Kdybys věděl, jakej je. Až vyroste, bude si všechno dělat po svém. Čím dál víc je celej já. Ten to tady zrychtuje, tady není žádný Toulouse. Oni se ptají, jestli prý umím nějaké francouzské písničky. No, umím. No tak nám něco zazpívej, mladej. Tak jo. Zamyslel jsem se a zazpíval jsem Marseillaisu. Oni že to prý není ono. Neznáš něco od srdce?

Že prý proč teda chlastám, když se ze mě nevylupuje člověk. Jakto, že se ze mě prý nedere na povrch člověk? Kdo že to říkal? zostražitěl Širjajev. No tamti, řekl Francouz. Tak už se tak nečil, nebo mi ještě rozbijí nádobí, řekl Širjajev a těžce žuchl na postel. Novomanželé si jeden po druhém odskočili do koupelny a začali nanovo vrazt postelí. To když jsem seděl v lágru, utrousil Širjajev, když se převlékal, tak tam zajali jednoho Francouze, nebo vlastně možná Švéda, už se nepamatuju, to bylo dávno. O tom jste mi nic nevyprávěl, řekl Francouz. Co bych vyprávěl, řekl Širjajev. Tehdy sedělo hodně čestných lidí. Právě na hranicích s tímdletím Mongolském. Co ji to tam táhlo? Snad se do něho nezabouchla. Došlo mi, že jde do tuhého, stěžoval si Francouz a zanotoval si, co znal z dětství: Marjolene, tu es si jolie. Ty seš ale protivnej, řekl Širjajev z polospánku. Bude se mi po tobě stejskat.