Vassilis Vassilikos: Ztracená žena a postel plná dolarů

"Potkal jsem ji v práci. Sháněla taxík ve tři ráno. Když jsem se zeptal, kam jede, řekla, že nemá kam. A tak jsem ji vzal zpátky k sobě, kde bydlím sám. Vešla do koupelny, svlékla se a vrátila se jenom v černých kalhotkách. Tělo měla mnohem mladší než obličej, který byl dost vrásčitý. Při pohledu na ni jsem se zachvěl. Taky jsem se svlékl a lehl si vedle ní, mé tělo vypadalo hodně bílé vedle jejího, značně opáleného od sluníčka a moře. Plakala. Nechal jsem ji vyplakat, aby se toho zbavila, aniž jsem se ptal, co se stalo. Líbilo se jí to. Pak se mi podívala zhluboka do očí a přivítala mě v sobě. Vstoupil jsem do zatopené jeskyně. Snažil jsem se přidržovat zdí, ale byly taky provlhlé. Potom, jako piják, jsem se dal do pohybu jejími vodami, a jak začala vysychat, stabilizoval jsem se v ní. To veslování trvalo dlouho. Ráno jsem se probudil a našel postel zaplavenou dolary. Seděl jsem ohromen a civěl na zázrak. Spala dál, očištěna od mlhy své bolesti. Její obličej teď vyzařoval poklid jezera."

Podle taxikáře měla ta žena schopnost vyrábět dolary stejně, jako pekaři přeměňují těsto ve sladké rohlíky nebo slepice snášejí vejce, ze stroje, který musela mít v žaludku a působil jí bolest. Pokaždé, když měla zaplavit postel dolary, ji viděl, jak se přepíná, vyvíjí nadlidské úsilí jako médium rozmlouvající s duchem, s takovým napětím a vnitřním kručením, jako jednoruký bandita, který chamtivě shrabuje vaše mince, až máte najednou z pekla štěstí a jeho plechová zástěra se plní hlučnou kaskádou mincí, kterými jste ho nakrmili. Bylo to něco takového, jak jsem pochopil z toho, co mi mladý taxikář vyprávěl: ta žena, neznámá zákaznice, vyprodukovala ve chvíli svého osvobození svítící, vlhké dvacetidolarové bankovky, jednu za druhou, s rychlostí šicího stroje. Pravé dolary, které banky přijímaly; nikdy neměl žádný problém, říkal. Právě jako když zmáčknete sladký pomeranč a dostanete pecky místo šťávy, tak viděl bankovky valící se z rozkroku jejích nohou, jako by neustále vyhrával v loterii a už nepotřeboval nic ani nikoho jiného. Dolary byly izotopy něhy, kterou ze sebe vyloudila, ze svého vlastního těla, soběstačná ve stravě a vodě, ve zdrojích energie, s jeho skrýváním a zdrženlivostí, něhy, která byla samopohlcena a přeměněna, jako v pohádkách, v zelenou naději, která mu dávala radost a bezpečí, bez starosti o denní výdělek. Blahopřál sám sobě k tomu, že ji našel, zatímco ona, pyšná a zranitelná, se ho vždycky ptala: "Nemiluješ mě jenom pro to, že ne?" Slovem, zakopl o ženu-legendu, ženu osvoboditelku, a musel ji ochraňovat, aby nikdo jiný neodhalil jejich tajemství a neukradl mu ji.

Bála se, že náhle vyschne a on ji přestane milovat. "Neříkej hlouposti. Nevěděl jsem, kolik schopností máš v sobě schovaných," říkával jí. "Jenom s tebou," odpovídala mu, "to jde tak snadno." Dar od boha, záhadný jako cesty boží. "Někdo by myslel, že jsi Christina Onassisová," sladce jí šeptával do ucha a s pomocí peněz se všechny jeho sny konečně mohly uskutečnit. "Ale potom," odpovídala zasmušile, "to přestanou být sny a touhy: tvoje skutečné bohatství spočívá v potřebě věcí a v touze po nich - ne v jejich vlastnictví."

Jejím přáním a touhou bylo, aby zůstali navždy spolu. Čerpala z něj sílu a něhu, která jí prostupovala jako blesk s hřměním a deštěm, jenž sílil, potom zmizela. Přeměnila se v generátor peněz. Až se nakonec začal bát. Ukrýval ji. Věděl, že ti, kteří ji využívali, na ni čekali. A i když zřídka mluvila o své minulosti, pochopil, že byla traumatická, že moc trpěla kvůli schopnosti obšťastňovat muže a že jí každý záviděl. Tloukli ji, dokud nevyschla, a pak byla nešťastná. Protože její schopnost zůstávala pohřbená, ztěžovali jí všechno a ona prchala, s těžkostmi, stejně jako onu noc, kdy ji našel na ulici, když sháněla taxi, bez místa, kam by šla, v slzách. Právě zase unikla, s pomocí uklízečky, ze svého posledního vězení. Ale nechtěla se nechat od něj uvěznit. Chtěla, aby mohla vycházet, chodit tančit, smát se, zajít na pláž a do restaurace, a ne vidět sluneční světlo jenom skrz zatažené rolety.

A proto se rozhodli odjet do zahraničí. I když se chapadla mafie rozprostřou všude, jejich pronásledování v cizině by bylo těžší. A tak odjeli. Žili šťastně a svobodně v Düsseldorfu, aniž někdo odhalil jejich tajemství. Dával jí víc něhy, než mohla unést, a ona ji vracela více penězi, než mohl utratit.

"A co se stalo potom?" zeptal jsem se, jak se vyprávění blížilo k závěru a my k cíli cesty. "Celá pravda je v tom, že," řekl a poprvé se mi podíval do tváře, "že láska je nepolapitelný ptáček." "Nechápu. Můžete to rozvést?" "Náhle, jednoho dne mi začala vysychat. Jako studny ve vesnici. Snažíte se vytáhnout vodu, ale není v nich ani kapka." "A jak se to stalo? Zničehonic?" "Naprosto zničehonic. Začal jsem si všímat jiné ženy. Světlovlasé Němky. Uršuly. Když se o tom dověděla moje přítelkyně, neřekla nic, neudělala scénu, ale přestala v noci dávat dolary. A jednoho dne odešla, zmizela. Dokonce jsem zavolal Interpol, aby ji hledal. Nedala se najít." Žena-legenda, žena-osvoboditelka, žena s velkým Ž skončila. "Prosím vás ale, to mi povězte," řekl jsem, když jsem platil. "Něčemu z toho nerozumím: řekl jste mi, že jste si našetřil hodně peněz. Tak proč pracujete jako taxikář?"

"Neřekl jsem vám nejdůležitější. Když vyschla, všechny dolary, které vyrobila a které jsem uložil do banky, taky zmizely. Jednoho dne jsem šel vyzvednout peníze a řekli mi, že nemají ten příslušný účet."

"Myslíte, že si to mohla odnést s sebou, když vás opustila?"

"Ne. Měl jsem svůj vlastní osobní účet. Vypadalo to jako, že... jak bych to řekl? Při ztrátě úplné lásky jsem byl ponechán s relativností vášně. Láska je nepolapitelný ptáček." Vystoupil jsem z taxíku. Mladý taxikář se na mě pátravě podíval. Najednou jsem si uvědomil, jak moc se podobáme jeden druhému.

"A jak se jmenovala?" zeptal jsem se ho.

"Doňa Rosica," odvětil.

Přeložila Ivana Bozděchová