Úryvek z románu Lidské části (Kusy těl)

Kvůli zimě, teroristickým útokům a panující náladě přestali do země přijíždět turisté. Mnoho letů do Izraele bylo zrušeno. Cizí letecké společnosti měly starost o bezpečí svých posádek, a když se jejich vedení odvážilo dvakrát do týdne vyslat poloprázdné letadlo, tak se ujistili, že vystartovalo před setměním. Letecké posádky se bály přespat v Izraeli. Dokonce i město Eilat a jeho okolí, které vždy v zimní sezóně přitahovalo pozornost turistů, se stalo městem strachu. CNN a další velké televizní společnosti ukazovaly tenkou vrstvu ledu na hladině Rudého moře. Ti, kteří zůstali věrní izraelským televizním stanicím, dostali také možnost spatřit záběry zmrzlých korálových útesů a prázdných hotelů.

Eliat, vzdálený od palestinských měst, nebyl terčem pro časté teroristické útoky, ale zima napáchala to, co neprovedli teroristé. Nejjižnější izraelské město tak ztratilo svou přitažlivost. Turisté z ciziny dávali přednost odlehlým tropickým ostrovům, i když to pro ně znamenalo více hodin strávených v letadle. Situace na pobřeží Mrtvého moře nebyla o moc lepší. Kromě chronicky nemocných, kteří potřebovali jeho léčivé prostředí, se tam nikdo neodvážil, obzvláště poté, kdy byl na silnici u Jericha přepaden a zastřelen finský turista trpící lupénkou. Mrazy s sebou přinesly viry, které obyvatelstvo doposud nepoznalo. Té zimy se chřipková epidemie dostala do Izraele. Lidé jí říkali „saudská chřipka" podle zvěstí, že se poprvé objevila na konci léta v Saudské Arábii, která stejně jako zbytek Středního východu zažila krutou zimu. Byli i tací, kteří dokonce tvrdili, že to je druh biologické zbraně vyvinuté v Saudské Arábii.

Tu zimu onemocnělo saudskou chřipkou mnoho Izraelců a někteří na ni zemřeli. Situace byla tak zlá, že téměř každý den byly zaznamenávány a sčítány jak oběti teroristů, tak oběti saudské chřipky. Taxikáři, kteří byli měřítkem obecné nálady, říkali cestujícím, že za všechno může vládní politika potlačování palestinské samosprávy. Tato politika potlačování vedla k prudkému zhoršení imunitního systému obyvatelstva, takže každý, kdo nezemřel při sebevražedném bombovém útoku nebo při výbuchu bomby v autě, zemřel na saudskou chřipku.

Chřipka také postihla obyvatele palestinské samosprávy, kde hodně lidí nemoci podlehlo. Někdy choroba a krutá zima dostala na kolena bojovníky znepřátelených stran a vytvořila zvláštní iluzi příměří. Říkalo se, že saudská chřipka ohrožuje trvalou existenci státu Izrael stejně jako teroristické útoky. Nejvyšší vojenští a lékařští odborníci vyjádřili pevné přesvědčení, že reálné nebezpečí ohledně saudské chřipky a zaniknutí izraelského státu prozatím nehrozí.

Doktor z osady Elkana vysílal na místní rozhlasové stanici dvě odpoledne v týdnu pravidelný pořad pro oblast Sharon. Ve snaze uklidnit posluchače řekl, že nemůžeme klást rovnítko mezi saudskou a španělskou chřipku, která na počátku dvacátého století zabila 24 miliónů lidí. Dále zdůraznil, že jakékoliv takové srovnávání je morbidní a hysterické. Jeho posluchači ale byli v takovém nervovém vypětí, že pouhá zmínka o epidemii jim stačila k tomu, aby dospěli k děsivému závěru, že jsou si oba druhy chřipek podobné.

Veškeré ubezpečování lékařů, kteří se přidali ke svému kolegovi a zdůrazňovali rozdíl mezi kmeny chřipek, nebylo vyslyšeno. Mezi veřejností se opět rozpoutala bouřlivá debata. Vyčerpaný lid došel ke svým vlastním smyšleným závěrům. Mnozí se saudskou chřipkou nakazili a asi čtvrtina na ni zemřela.

Na hřbitovech byly mrtvoly pohřbívány jedna na druhou a hrobaři kopali dnem a nocí hroby nebo stavěli hrobky. Dobrovolníci, kteří sbírali kusy těl na místech, kde vybuchla bomba, měli také spoustu práce. Doktoři a sestry zůstávali v nemocnicích na pohotovosti přes čas a stěží si mohli odpočinout. Na ulicích, v nákupních střediscích a na konečných zastávkách autobusů se lidé snažili vypadat, jakoby žili dál běžným životem. Každý ale věděl, že situace je nesnesitelná.

V noci dvacátého druhého měsíce tevet přijala Ichilovská nemocnice v Tel Avivu kolem sto třiceti lidi, z nichž sedmdesát trpělo nejrůznějšími chorobami, hlavně saudskou chřipkou. Ti, co byli postiženi sebevražedným bombovým útokem, měli různá lehčí či těžší poraněni. Bomba explodovala před vchodem do kina, kde zrovna dávali americký trhák.

Katastrofa mohla být ještě horši, ale pozorní kolemjdoucí si všimli teroristy, jak čeká na dav vycházející z kina a začali křičet: „Utíkejte... Terorista!"Mnozí stihli utéci těsně před tím, než terorista na sobě odpálil pás s výbušninami. V recepci pohotovostního oddělení rozdělovali k tomu určeni lékaři pacienty na dvě skupiny. V první byli lidé trpící saudskou chřipkou a jinými onemocněními. Ve druhé byli ranění z posledního teroristického útoku.

Mnoho nemocničních pokojů bylo přeplněno oběťmi saudské chřipky a předchozích teroristických útoků. Pacienti leželi na chodbách. Sestry zapojily veškerou svou vynalézavost, aby mohly přijmout na lůžka nové pacienty. Dělaly vše, co bylo v jejich silách, aby od sebe oddělily nemocné a raněné. Jedna z ošetřovatelek pošeptala své kolegyni, když si v rychlosti navlékala jednorázové rukavice: „Kam je uložíme - mám si je pověsit na nos?"

„Někam už je dáme," odpověděla jí druhá.

z angličtiny přeložila Sára Mertová
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha