Urývek z knihy Marie, královna, skotská

Byl to týž krucifix, který před ni nyní nesl její komorní Hannibal Stuart, doprovázeje ji do velkého sálu. Královna byla naprosto klidná a nedala najevo ani strach ani úzkost. Nesla se vskutku královsky a někteří z přihlížejících později popsali, že se tvářila vesele a usmívala se. Poslední okamžik trýzně nastal při vstupu do síně, když bylo jejím sloužícím zabráněno, aby ji následovali. Královně pak sdělili, že má podle Alžbětina přikážu zemřít docela sama. Melville, zdrcený touto neočekávanou ranou, padl v slzách na kolena a zvolal: „Ah, madam, bude to nejsmutnější poselství, jaké jsem kdy doručil, až oznámím, že moje královna a drahá pani je mrtva." Královna potlačila slzy a něžně řekla: „Máte se radovat a nikoli lkát, neboť právě nadchází - konec utrpění Marie Stuartovny. Vy víte, Melville, že tento svět je marnost nad marnost, plný souženi a bolesti. Dones všem mým přátelům můj vzkaz, pověz jim, že jsem zemřela jako pravá Skotka a Francouzka..." A přikázala Melvillovi, aby šel za jejím synem a pověděl mu, že jejím největším přáním vždy bylo spatřit Anglii a Skotsko sjednocené.

Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí." „Můj lorde," odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit." Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Alžběta vydala, protože Alžběta, sama panenská královna, by jistě neodsoudila ženu sobě rovnou k tomu, aby zemřela bez přítomnosti a péče dvorních dam. Nadto Marie dodala, „Víte, že jsem sestřenicí vaší královny a pocházím z rodu Jindřicha VII, jsem provdána za krále Francie a z boží milosti královna skotská." Poté poukázala na dějiny, dočetla se v kronikách, že všechny urozené ženy měly u sebe při popravě své dvorní dámy.

Po spěšné poradě šeptem lordi rozhodli, že si Marie tedy může vybrat šest sloužících, kteří ji doprovodí.

Královna nyní v tichosti vstoupila do velké sině. Shromáždili se zde přihlížející - podle některých líčeni jich bylo na tři sta - a hleděli s nábožnou úctou a pochopením na tuto pověstnou postavu, jejíž dramatická životni pouť měla před jejich očima skončit. Viděli vysokou a graciézní ženu, oděnou na první pohled celou v černém, až na dlouhý závoj lemovaný bílou krajkou, který ji spadal po zádech na zem jako nevěstě, a bílou, vyztuženou a špičatou pokrývku hlavy, rovněž s krajkovým okrajem, pod niž se leskly její kaštanové vlasy. Saténové šaty byly celé černé, vyšívané černým sametem a posázené černými gagátovými knoflíky zdobenými perleti, prostřiženými rukávy však prosvítaly vnitřní rukávy šarlatové. A ač botky ze španělské kůže, které si obula, byly černé, punčochy zvolila protkané a obroubené stříbrem, podvazky měla ze zeleného hedvábí a spodničku z karmínového sametu. V ruce držela krucifix a modlitební knížku a u pasu ji visely dva růžence. Kolem krku si nasadila náhrdelník z vonných kuliček a Agnus Dei. Navzdory tomu, že Marie nyní měla ramena ohnutá a shrbená nemocí a její postava s léty nabyla na plnosti, kráčela nesmírně důstojně. Čas a utrpění ji z tváře dávno obrousily onen vybraný mladistvý šarm, ale pro mnoho shromážděných její výjimečný vzhled a vyrovnanost měly svůj půvab. A především její kuráž neměla obdoby, což ji v mysli řady lidi, ať už ji Paulet zbavil jakýchkoli poct a titulů, samo o sobě dávalo právo nazývat se královnou.

Ve středu prostorného sálu, který se nacházel v přízemí hradu přímo pod komnatou, v niž Marii vyslýchali, bylo umístěno černým suknem ovinuté dřevěné pódium asi o dvanácti čtverečních stopách, dvě stopy vysoké.

Královnu vyvedli po třech schodech na stupínek a ona trpělivě naslouchala hlasitému předčítání nařízení k popravě. Její výraz se ani na okamžik nezměnil. Cecilův vlastní úřední pozorovatel, Robert Moudrý, později vyprávěl, že podle jejího odtažitého zájmu to spíš vypadalo, že poslouchá vynesení milosti, než rozsudku vlastni smrti. První známky rozrušení patrně vyvstaly až tehdy, kdy doktor Fletcher, protestantský děkan z Peterborough - ten, který později popsal hezké počasí jako známku toho, že nebesa nahlížela na popravu se zadostiučiněním - vystoupil a navrhl, že pronese kázání ke královně ve shodě s obřady protestantské církve. „Pane děkane," prohlásila královna pevně, „jsem římsko-katolického vyznáni a nasadím život pro jeho obranu." Shrewsbury a Kent ji vyzvali, aby poslechla a dokonce se nabídli, že se budou modlit s ní, ale Marie všechny tyto návrhy rozhodně odmítla.

„Pomodlíte-li se za mne, moji lordové," promluvila ke dvěma hrabatům, „vyslovím vám své díky, ale nepřipojím se ke společné modlitbě, protože vy a já nejsme jedné víry." A když děkan, zdánlivě v odpověď oběma urozeným pánům, konečně poklekl na schody k popravišti a začal se dlouze a hlasitě modlit táhlým a rétorickým způsobem, jako by byl neochvějně odhodlán vynutit si místo na stránkách historie, Marie mu i nadále nevěnovala pozornost, odvrátila se a nahlas četla latinskou modlitbu ze své vlastní knihy. Uprostřed modliteb sklouzla ze stolice na kolena. Když děkan posléze skončil, královna změnila modlitby a začala se hlasitě modlit v angličtině; za pronásledovanou anglickou katolickou církev, za svého syna a za Alžbětu, aby mohla v nadcházejících letech dobře sloužit Bohu. Kent ji vyčítal, „Madam, dovolte Ježíši Kristu vstoupit do svého srdce a zanechejte těchto zbytečných řečí." Avšak královna se modlila dál, žádala Boha, aby odvrátil svůj hněv od Anglie, a prosila svaté, aby se za ni přimluvili. A tak políbila krucifix, který svírala, pokřižovala se a uzavřela slovy: „Při tvých pažích, ó Ježíši, přibitých na tomto kříži, přijmi mne do své slitovné náruče a odpusť mi všechny moje hříchy."

Když byla královna s modlitbami u konce, popravčí ji požádali, jak bylo zvykem, aby jim předem odpustila, že ji usmrtí. Marie neprodleně odvětila: "Odpouštím vám z celého srdce, neboť nyní doufám, že ukončíte všechna má trápení." Nato popravčí, za pomoci Jany Kennedyové a Alžběty Curleové, pomohli královně sejmout šat - Robert Moudrý zaznamenal, že se svlékla tak rychle, až se zdálo, že měla naspěch skoncovat se světem. Zbavena černého oděvu, stála tam v rudé spodničce a všichni viděli, že nad ní měla karmínově hnědý saténový živůtek lemovaný krajkou a s hluboce vykrojeným výstřihem na zádech; jedna z dam jí podala pár červených rukávců a bylo tomu tedy tak, že oděná celá v karmínové, v barvě krve a liturgické barvě mučednictví katolické církve, skonala královna skotská. Podle zvyku natáhli kati ruce pro královniny ozdoby, neboť ty jim po právu náležely. Když se dotkli dlouhého zlatého růžence, Jana Kenedyová zaprotestovala a i sama královna se do toho vložila a pravila, že namísto něj obdrží peníze, tentýž příslib se týkal i Agnus Dei. Přesto po celou dobu, kdy jí byly odnímány její věci, bylo pozoruhodné, že královna ani nezaplakala, ani nezměnila klidný a téměř šťastný výraz, který jeden z přihlížejících nazval "veselou myslí"; projevila rovněž sdostatek vyrovnanosti na to, aby sarkasticky poznamenala, že ji nikdy nepřipravovali takoví komorníci. To královniny dvorní dámy nebyly s to ubránit se lkaní a pláči, křižovaly se a drmolily úryvky latinských modliteb. Nakonec se k nim musela Marie obrátit a, pamětlivá svého slibu Shrewsburymu, že nebudou hlasitě štkát, pokud jim dovolí vstoupit do sálu, jemně je francouzsky napomenula: "Ne crie point pour moi. J'ai promis pour vous..." Znovu je nabádala, aby netruchlily, ale radovaly se, neboť zakrátko uhlídají konec jejího trápení. Otočila se rovněž k sluhům, stojícím na lavici poblíž popraviště; i jim kanuly slzy po tvářích a i oni se hlasitě modlili francouzsky, skotsky i latinsky a bez ustání se křižovali. S úsměvem na rtech je vybídla, aby se upokojili a poprosila je rovněž, aby se za ní modlili až do posledního okamžiku.

Pak nadešla chvíle, kdy měla Jana Kennedyová zavázat královně oči bílým šátkem se zlatě protkávanou bordurou, který si Marie sama pro tento účel vybrala předcházející noc. Jana Kennedyová nejprve látku políbila a potom ji něžně ovázala své paní kolem očí a přes hlavu tak, že jí zakryla vlasy jako bílý turban a jen hrdlo zůstalo zcela holé. Nato se obě ženy vzdálily od pódia. Královna, i teď zcela bez sebemenších známek strachu, opět poklekla na polštář před špalkem. Hlasitě odříkala žalm In té Domino confido, non confundat in aeternum v latině - V tebe věřím, Pane, nechť je má víra věčná - a pak nahmatala špalek, položila naň hlavu a pečlivě si podložila bradu oběma rukama, takže kdyby jí je jeden z katů neodsunul, ležely by rovněž v místě úderu sekery. Královna napjala paže i nohy a třikrát nebo čtyřikrát vykřikla: "In manus tuas, Domine, confide spiritum meum" - "Do tvých rukou, Pane, vkládám svou duši." Jakmile královna spočinula zcela nehybně, Bullův pomocník položil ruku na její tělo, aby zůstalo při úderu na místě. Avšak i tak první rána dopadla tak, že minula krk a zařízla se do zátylku. Královniny rty se pohnuly a její služební věřili, že ji slyšeli zašeptat: "Laskavý Ježíši!" Druhá rána oddělila hrdlo až na malou šlachu, kteroužto přeťali tak, že použili sekeru jako pilu. Bylo asi deset hodin dopoledne, středa osmého února, královna skotská dožila čtyřiceti čtyř let věku a psal se devatenáctý rok, který strávila v anglickém zajetí.

Ve velkém sále ve Fotheringhay, před zvědavýma očima davu, popravčí vyzvedl do výše hlavu mrtvé ženy a zvolal přitom: "Bůh ochraňuj královnu." Rty se stále pohybovaly a trvalo to ještě čtvrt hodiny po smrti. Ale v tomto okamžiku - tak divná a ožehavá podívaná - kaštanové kadeře v jeho ruce se odtrhly od lebky a hlava spadla na podlahu. Všichni spatřili, že Marie Stuartovna měla ve skutečnosti šedivé vlasy, v době skonu velice krátké: na popravu se rozhodla nasadit si paruku. Diváci byli nečekaným pohledem ohromeni a zůstali tiše. Bylo na děkanovi z Peterborough, aby silným hlasem zvolal: "Tak zajdou všichni nepřátelé královny," a na Kentovi, stojícím nad tělem, aby dodal jako ozvěna: "Takový nechť je konec všech nepřátel královny a evangelia." Avšak Shrewsbury nemohl promluvit a jeho tvář byla mokrá od slz.

Nato nadešel čas, kdy popravčí sňali s těla veškeré zbývající ozdoby, a předali ho balzamovačům. Když vtom se projevila připomínka oddané lásky a starostlivosti, již Marie Stuartovna vždy probouzela v těch, kteří ji důvěrně znali: její malý psík, skotský teriér, jemuž se podařilo doprovodit ji v úkrytu jejich dlouhých sukní do síně, odkud byli její sloužící vesměs vykázáni, se nyní vysoukal zpod spodničky a v rozrušení zůstal stát mezi uťatou hlavou a rameny. Nemohl být odlákán, vytrvale a nechápavě se držel při té osamocené věci, již nalezl v sále a která mu připomínala jeho mrtvou pani. Všem, kromě toho ubohého zvířete, to smutné tělo ležící tak nehybně na podestě, v onom rudém šatu, na němž nebyly skvrny od krve téměř vidět, ta tvář, která tak zestárla v neúprosném poznání smrti, téměř nepřipomínalo tu, kterou znali jen krátce jako Marii, královnu skotskou. Duše opustila tělo. Pouta se rozpadla a zajatec byl volný.

Přeložila Agáta Kratochvílová