Ukázka z nového románu Nadine Gordimerové
15. července 2009 15:48
Román nazvaný Začni žít vychází v nakladatelství Mladá fronta v překladu Zuzany Mayerové.
Nakažený morem, malomocný. Novodobý malomocný tak sám sebe v duchu nazývá, uštěpačné, jízlivé. Tenhle způsob halasného vtipkováni, který pochytil ve společnosti kolegů své ženy, mu možná poskytuje úlevu. Paul Bannernian je ekolog s akademickým vzděláním získaným na univerzitách a institucích ve Spojených státech a Velké Británii, s praxí nabytou v lesích, pouštích a savanách západní Afriky a Jižní Ameriky. Pracuje pro nadaci zabývající se ochranou životního prostředí v africké zemi, v níž se narodil; momentálně je na dlouhodobé zdravotní dovolené.
Benni/Berenicc je reklamní textařka povýšená na manažerku jedné z mezinárodních reklamních agentur, které organizují kampaně po celém světě a jejichž jméno všichni znají jako jména hvězd pop-music, takže je není třeba překládat, neboť se stala součástí obecné slovní zásoby. Vydělává víc než on, samozřejmě, ale to není důvod k partnerské nerovnováze, protože role muže-živitele se už jako výsledek zrovnoprávnění žen přežila. Vzrušení z neznáma, dokonce i v sexu, kde se obvykle po několika letech manželství rozplyne ve zvyk, se v jejich případě pravděpodobně živí kontrastem rozdílných přístupů k prácí i životu.
Důvěrný vztah; za pár let společného soužití zná svého muže tak dobře, že umí předvídat, co bude potřebovat, což však ještě neznamená, že se jeho názory na uspořádání a fungováni světa, jeho předtuchy neliší od jejích. Pořád je o čem mluvit, dělit se o zklamání i úspěchy, vždy je přítomen prvek neznámého, oba stále vnímají, nějakým třetím okem, cosi na oběžné dráze toho druhého.
Verdikt specialisty-onkologa se dozvěděli prostřednictvím praktického lékaře, vrstevníka z okruhu společných přátel, a byla to ona, kdo toho rána zvedl telefon. Paul, zvyklý z terénu na časné probouzení, vstává každý den jako první. Když se vrátil z koupelny, ležela zabořená v polštářích a po tvářích se jí řinuly slzy, jako by se v ní náhle cosi protrhlo. Zůstal stát ve dveřích. Řekla mu to, než stačil promluvit. Nemá smysl pokoušet se o tu správně dlouhou pauzu před vyslovením takové…- co je to vlastně? Zpráva, informace.
- Je to nádor. Zhoubný. Rakovina štítné žlázy. Jonathan se to ani nesnažil nějak zaobalit. - Slzy jí smáčely rty, chvěly se jí na bradě.
Stál na místě. Pohnul ústy, jako by chtěl promluvit. Stál tam, sám. Sdělení jako tohle náleží jen tomu, z jehož těla ta zpráva vzešla. Po chvíli sevřel rty do úzké linky a s pokřiveným úsměvem jako by si až teď všiml její přítomnosti.
- No, taky by mé mohl přejet autobus. Někdy umřít musíme. -
Byl čerstvě oholený a tvář měl vyhlazenou sluncem po týdenním pobytu v pobřežních bažinách, odkud se před několika dny vrátil, protože nebyl ochoten nečinně čekat na lékařskou zprávu s výsledky testů. Ale v pětatřiceti! Jak k tomu přisel? V rodinné anamnéze se žádný případ rakoviny nevyskytuje! Nic! Jako dítě byl zdravý, nikdy nestonal - jak je to možně? Proč? Nedokázala zarazit blábolivý příval obvinění.
Posadil se na postel vedle obrysu jejích nohou pod pokrývkou. Krátce potřásl hlavou, spíš odmítavě než zoufale, pak automaticky vstal a natáhl si kalhoty přes miniaturní slipy, ve kterých se skrývalo - nepoškozené, aspoň ono ne - jeho mužství.
Oblékal se, zatímco ona tam ležela, a pak se zeptal. — Co vlastně říkal Jonathan, že bude dál? Neupřesnil otázku, ale všichni přece víme, že doktoři, i když jsou to vaši nejbližší přátelé, nikdy nevynášejí definitivní rozsudek smrti.
- Chtějí tě operovat. Co nejdřív. -
Oba si uvědomují, s čím se budou muset vyrovnat, zatím si odmítají představit případné znetvoření: takhle vypadá člověk, zřetelné sloupoví hrudního koše a v něm zvedání a klesání živého dechu pod polštářky prsních svalů, hladké pevné obrysy bicepsů, silné štíhlé paže - přírodou dokonale vyvinutá multifunkční konstrukce. Dokonce pro to existuje hezké, mírně zastaralé úsloví: obraz zdraví.
Nemohl se vyhnout jejímu pohledu, prohlížela si ho jako sochu, zatímco si zapínal pásek od hodinek a pokračoval v oblékání. Odsouzenec je veden na popraviště - dnes to dělají lékaři místo katů - bez osoby, která jej miluje. Ta zůstává mimo. Musel pro ni něco udělat. Otočil se zpátky k místu, kde ležela, sklonil se, vzal ji do náruče mezi měkkými polštáři a políbil na obě mokré tváře. Ona však prudce vymanila paže, sevřela mu hlavu a vší silou si k sobě přitáhla jeho ústa, dravým jazykem mu vypáčila rty a z jejich polibku se málem stala vášnivá předehra, kdyby se z vedlejšího pokoje neozval dětský křik a pláč. Zvedl se z ní, neobratně se vymanili ze vzájemného objetí a ona vyběhla bosá vyhovět naléhavému volání života, který z této postele, z této náruče kdysi v noci vzešel.
Vše ústí v nutnost učinit další krok. Následovaly další konzultace s odborníky, další laboratorní testy, další moudří muži v bílých chirurgických pláštích, když ne kouzelníci čtoucí z hvězd nebo sangomové věštící z kostí, pronášeli své soudy. On se musel jen podvolit, dát jim své tělo. Patřilo těm mužům v bílých pláštích (ve skutečnosti je mezi nimi jedna lékařka, takže teď se jeho těla zmocňuje žena dosud nebývalým způsobem, asexuálním; s něčím podobným nemá zdravý mladý muž žádné zkušenosti!). Zatímco probíhala běžná předoperační vyšetření, on a jeho skutečná žena, Benni, se každou noc milovali. Jedině v noci, jedině takto se dal pohřbít strach. Neuvěřitelné se stalo jedním tělem.
Její rodiče jsou rozvedení a teď navíc rozdělení oceánem a moři mezi severní a jižní polokoulí; váhala, jestli má někomu z nich nebo oběma napsat o tom, co ji postihlo - o strachu proměněném v jistotu - pokus o sestavení takového dopisu odkládala. Ze by matka přiletěla do země své už přežité minulosti, aby byla dceři oporou - při tom pomyšlení a představě letiště, na němž by se mohla tahle složitá postava jejího dětství objevit, se Benni otřese odporem. A otec předčítající třetí manželce dopis od téhle dcery z nepovedené epizody svého života, která se nešťastně - k tomuhle došel? - je to jeho způsob, jak se s tím vypořádat -provdala za nějakého chudáka, který si po třicítce pořídil vážnou chorobu.
Lyndsay a Adrian. Jeho rodiče. Jeho skvělí rodiče. Benni musí přiznat sama sobě i těm několika blízkým přátelům, kterým je ochotna svěřit, co ji a Paula zasáhlo jako hněv Všemohoucího, v něhož ani jeden z nich nevěří - jeho rodiče jsou prostě skvělí. Ačkoli jejich synem je on, oba s nimi vycházejí stejně dobře; Paul se s nimi nestýká důvěrněji ani častěji, navštěvují je spolu, většinou při rodinných sešlostech, jako jsou oslavy narozenin nebo Vánoce, někdy v restauraci, jindy doma, se sourozenci a jejich partnery, v domě, v němž Paul se svými sestrami vyrůstal a kde teď všichni vybízejí další generaci, vnoučata, aby si spolu hráli, protože jsou to přece - jak se to říká? - bratranci a sestřenice. Vlastně si s jeho rodiči nebyli nijak zvlášť blízcí. Ale teď, jako by se nacházeli v běžné situaci, na níž si mohou tuto blízkost vyzkoušet, jim Lyndsay s Adriánem nabídli - a rovnou začali jednat - praktickou pomoc ve věcech, na které jejich syn a jeho žena nepomysleli. Lyndsay se uvolnila z práce v advokátní firmě, v jejímž názvu figuruje její jméno, a ujala se péče o vnuka, vyzvedávala ho ze školky a pak ho odpoledne hlídala v domě, kde kdysi skotačil jeho otec, když byl stejně starý, a Benni nechala klienty, počítače a kolegy reklamní textaře napospas osudu a doprovázela Paula do čekáren klinik a laboratoří, kde s ním prováděli obvyklé rituály předoperačních vyšetření.
Když se zotavil po operaci, odborný termín zní tyreoi-dektomie, směl se vrátit do normálního života: k Benni, malému synovi, do práce. To zotavování představovalo čtyři týdny čekání, než budou moci další léčbou radioaktivním jódem - která byla nezbytná, jak řekli - zničit zbytky rakovinné tkáně, jež pomocí magnetické rezonance nalezli. On sám, Benni i jeho rodiče s nevysloveným posvátným souhlasem ohroženého jedince strávili ty čtyři týdny stejně jako jindy. Obyčejně. Naplánoval si výjezd do terénu a z divočiny se vrátil jen den předtím, než měl nastoupit v nemocnici na zmíněnou radioterapii.
Více informací o Nadine Gordimerové naleznete v sekci archiv.
přeložila Zuzana Mayerová
publikováno 15. července 2009