Ukázka z knihy Hrách na zeď

Z milosti Boží a snad i z milosti společenských zákonitostí mohl jsem 39 z 41 let svého života strávit v éře reálného socialismu, a proto bych teoreticky mohl být odborníkem na oblast vzpomínání, paměti a zapomnění. V naší, jak říká Czesław Miłosz, brutalizované kultuře jsme měli možnost nasbírat spousty zkušeností přímo naditých životem.

Svého času jsme tu měli takzvanou východoevropskou grotesku, která překypovala půvabem, jehož prvním básníkem byl Franz Kafka (proslul poznámkou, že úřad není institucí hlouposti, ale fantastična). Pokud jde o mě, i já si vzpomínám

(kurzíva!) na jeho občasné doteky tohoto fantastična, jež pramenilo kupříkladu z pocitu nebo faktu, že všechno je jedna velká lež. Socialismus je jazykový zlatý důl, říkával jsem tenkrát občas s oblibou.

Takzvaná soft či operetní varianta diktatury proletariátu už připouštěla jistou dávku vybíravosti a nevděk, totiž luxus neprojevovat zvláštní radost nad tím, že jsme zůstali naživu. S koncem 70. let tak onen výše zmiňovaný půvab zešedl a vybledl, do popředí se dostaly jiné otázky. Já se ale tážu: jeli všechno jedna velká lež, jak je to potom s námi? Na tuto otázku nelze správně odpovědět a my jsme to také dovedli stále méně, ba vůbec, stále většího významu nabývala Gombrowiczova poznámka, že "tato brutalizovaná kultura by nám mohla být užitečná jedině tehdy, kdybychom ji dokázali pochopit, kdybychom jí porozuměli, kdyby tu bylo něco zpracováno, obděláno, kdyby se to stalo novou formou skutečné kultury, promyšleným a organizovaným úvodem našich sil, univerzálním duchem".

Šanci na takové pochopení máme pramalou, což dobře vystihuje následující bonmot: střední Evropu lze plně pochopit jen ve střední Evropě a být Středoevropanem znamená především nerozumět sám sobě.

Už dřív jsme věděli, že paměti těch druhýchnelze věřit a že občas se to týká paměti celých národů viz vývoj čísel o počtu antifašistů po druhé světové válce nebo naši současnou situaci, stěží dnes najdete někoho, kdo nebyl obětí komunistického režimu, kdo ho tajně nepodrýval a nenahlodával; občas mívám pocit, že přívržencem režimu byl u nás jen János Kádár a možná ještě jeho manželka. Tohoto jevu jsem si ovšem byl více či méně vědom, ale že takhle tančí a vrávorá i má vlastní paměť, že je taky taková, to jsem opravdu netušil.

Pokouším-li se vybavit si své vzpomínky, zjišťuji, že mnohé věci v sobě uchovávám jinak, v jiné podobě, než jak je vnímám dnes. Domníval jsem se, že se stalo to a ono, ale dnes si myslím něco jiného. Co se taky dá čekat od člověka, který je v roce 1913 nezvratně přesvědčen, že Monarchie je věčná. Takový člověk vidí svět po svém.

Vzpomínám například na svoji opatrnou a praktickou paměť. V roce 86 či 87 jsem se setkal s jistým, jak se říká, hrdinou šestapadesátého roku a nebyl to žádný bezejmenný hrdina, dnes je to vysoký činitel, který nebyl schopen hovořit o ničem jiném než o šestapadesátém, revoluce byla pro něj alfou i omegou všeho světového dění. Já dnes musím nerad přiznat, že jsem si tenkrát neříkal: tak vida, oheň ještě nevyhasl, ještě jsou mezi námi opravdoví chlapi, kteří střeží ideu revoluce; po pravdě řečeno, viděl jsem v něm muže dob dávno minulých, člověka žijícího minulostí, která už skončila, pochopil jsem, že šestapadesátý rok už pro mé děti nebude středobodem všeho dění a taky že to není žádná velká tragédie, ale detail. Protože takový už je běh věcí, myslel jsem si. Jenomže nebyl. Vzpomínám také na svoji triumfální a praktickou paměť.

Do svého prvního zaměstnání jsem nastupoval v roce 1974. Tenkrát bylo dovoleno oslovovat ředitele nebo vedoucího odboru jenom soudruhu: soudruhu řediteli, soudruhu vedoucí. Teoreticky by bývalo bylo možné použít i oslovení pane pane řediteli, ale působilo by to nepřiměřeně, jako provokace, takže se to jednoduše nevyplatilo. Respektive mohlo se to stát předmětem zvláštní úvahy. Mně ale soudruh nějak nešel z huby. Ne proto, že bych byl tak skvělý a odvážný člověk, vybíravý stylista, ale protože jsem si na to nemusel nikdy zvyknout. Doma jsme to, věru, často nepoužívali, ani v piaristickém gymnáziu se to nenosilo a rovněž univerzitní obor matematiky byl víceméně prost všech ideologií, možná že děkana jsme museli oslovovat soudruhu, ale nikoli. A já jsem se potkával jenom s tím druhým. Oslovení pane jsem se tedy používat bál, do soudruha se mi nechtělo, takže řečeno s Leninem co dělat? No a tak jsem se fikaně naučil příjmení a hlavně křestní jména všech šéfů, ředitelů a vedoucích odborů, Pepík, Pišta, Šani, protože říct sekretářce, že bych rád hovořil s Istvánem Nagyem (místo se soudruhem Nagyem) už se mi zdálo únosné. Byl jsem na sebe patřičně hrdý, že se mi povedlo bolševika převézt. Vůbec mi nedošlo, že čtyřiadvacetiletý, takříkajíc smělý, nadaný, nezávislý mladík by se možná mohl chovat i jinak (řekněme směle, nadaně a nezávisle). Vůbec mi nedošlo, jak se při tom biflování jmen ponižuju. Takových historek bych mohl vyprávět tisíce, o tom, jak se člověk bránil před nepřetržitou ubohostí, před ponižováním a dobrovolným pokořováním tak vehementně, až se na tyto věci stával čím dál méně citlivým a nakonec to ani nepokládal za nic nenormálního. Považoval to za pouhou hru se slovy.

Dále pak vzpomínám na svoji nasycenou paměť (už v dobách změn). Domnívali jsme se, že víme všechno, o čem jsme před tím nehovořili. Bylo to jinak. Četl jsem o tom v jednom románu (jen tak mimochodem ve svém). Ten román začíná tím, že dva andělé mají na pokyn shora za úkol sledovat jistý dům, a tak vysedávají v ladě se státní značkou a lidé z okolí tuší, že asi budou od policie. Pak přijde řeč na to, co vlastně andělé vědí a co nevědí. Takový anděl ví sice všechno, ale nezná podrobnosti. Cituji: Nevěděl, že "když sanitní strážmistr sundal obvaz, byla už ruka úplně shnilá a smrděla tak strašně, že se mu udělalo zle", nevěděl, že "když estébácký doktor odhodil amputovanou paži do kýblu, řekl: z tebe už taky nebude klavírní virtuos", což se potvrdilo, netušil, že v roce 1948 měla ještě hospodářská policie jakés takés skrupule, protože když někomu sebrali dejme tomu tátu a strejdu a jednoho z nich dejme tomu umlátili, tak toho druhého pustili; netušil, že skoro každý podepíše skoro cokoliv, když dostane pořádnou nakládačku, když ho bijou po chodidlech a pak ho s cáry krvavého masa místo nohou nechají chodit po štěrku, když ho kopou do ledvin, dokud se neutrhnou, když mu ve vojenských holinkách skáčou po zádech a po hrudníku, dokud mu nerupnou všechna žebra, když mu propíchnou ušní bubínek, strhají nehty, nalijou mlíčko do plic nebo zavedou proud do kokota, tak tohle všechno netušil. Ten anděl sice věděl, že do nich nechali střílet, ale netušil už, že druhý den nově vybetonovali celé náměstí, protože v noci se jim nepodařilo vydrhnout krev z dlažby (s tím tedy opravdu nepočítali), věděl, že do nich dali střílet, ale netušil, že do nich pálili i seshora, z letadel, jako na lovu, věděl, že do nich dali střílet, ale netušil, že po třiatřiceti letech to sice s koktáním, ale okamžitě popřou (plus důchod) atd.

Jak tohle všechno souvisí s literaturou? Dovolil bych si nabídnout polemickou tezi: nijak. (V závorce podotýkám, že vždycky když zaslechnu otázku, co může literatura učinit v té nebo oné věci, v té či oné souvislosti, okamžitě v tom zaslechnu hysterický podtón: co by měla činit. Jenomže literatura už svou podstatou stojí daleko od všech těch sollenů. Maďarská literární tradice pravděpodobně v důsledku specificky východoevropské pozice literatury je tradicí na solleny bohatou, klasické, respektive konzervativní solleny byly doplněny apriori neplatnými, zato značně agresivními solleny socialistické literární politiky. A já jsem samozřejmě zároveň zastáncem i oponentem této literatury, vděčným synem i tím, koho několik jejích velmi důležitých tradic nechává absolutně chladným, například to, že centrem jejích hodnot je kolektiv, nepřitahuje mě heroismus, který to plodí, to už budu radši spisovatelkou než muž každým coulem. V souboji Miłosz - Gombrowicz bych byl poněkud nedůsledným zbrojnošem Gombrowiczovým. Konec závorky). Proč by měla literaturu rušit nespolehlivá paměť, proměnlivá jako aprílové počasí? Jako bychom se obávali, že literatura nemůže stavět na bažinaté půdě. Ale ona může. Může stavět, kdekoli se jí zlíbí: na bažině, na vodě, do vzduchu, ba i na skále, i když skály jsou tradičně rezervovány pro jiné, viz tu es Petrus etc.

Přeložila Dana Gálová