Timothy O´Grady: Uměl jsem číst z oblohy

Na brambory se dívám, jako by byly z bláta. Nebo z vosku. Nebo z mrtvých listů. Když zvednu hlavu od země, sbírám je z pole, které jako by se přede mnou táhlo donekonečna. U nás doma by to byla rozloha tak možná čtyř farem. Je listopad a vyrazit ráno ven z přístřeší je jako vstoupit do studeného moře, ale práce je tak intenzivní, že už během dopoledne svlékáme košile. Pole je samé bláto. Mám je na kalhotách, na pytli i všude po rukách. Dostává se mi i do bot. Když držím brambor v ruce, nevidím v něm smysl. Zkouším myslet na kousek bramboru s máslem a solí nabodnutý na vidličku. Nejde to. Chlap z Yorkshire vchází a močí praseti do rypáku. Slyším ho, jak o tom dole vyřvává. Jsem v posteli. Nemůžu se pohnout, ruce, záda, nohy pořád jako v ohni od práce. P. J. sedí v posteli vedle mě a čte knížku o astronomii. Trochu mlhavě přemýšlím o něžných květech na půlakru brambor doma. Potom myslím na velké pole, které nás ráno čeká. Kolik brambor na košili, na prsten, na pěkné zlaté hodinky pro matku? Kolik brambor, než bych měl co říct Kate Creevy, kdybych ji ještě někdy potkal na té cestě? Kolik jich vykopal otec, než za ně dostal akordeon pro Joa? P. J. sklapne knížku a pokládá ji vedle postele. "Nedovedu si představit, jak na nás může mít bůh čas s tím vším, co se děje ve vesmíru," říká. Zkouší se podívat malým oknem ven na noční oblohu. "Dělal někdy můj otec tady na farmě, P. J.?" ptám se ho. "Ne. Ale dělal u Appleforthů, tak dvě míle na východ. Byl sem tam s nim. Byl skvělej vo žních, měl velkou sílu v rukách. Jak se mu vede?" "Kvůli jeho noze musí Dermot dělat všechnu práci.

To otce štve. Ale matka říká, že začal učit na flétnu mladýho kluka, Wilson se menuje, a jezdí k němu autobusem jedenáct mil. Je to syn protestantskýho pastora." "To byla příšerná smůla s tou nohou." "Jakej tenkrát byl?" "Miloval nedělní karty. Nemoh se nabažit. Někdy sem ho viděl, jak bere balík peněz, a snažil sem se ho varovat. Měl na to říkadlo. Podíval se na mě a mrknul a řek: `Nejdřív špekulace, potom hrabanice.´" Ležím nehybně, protože mě všechno bolí. Snažím se myslet na to, jak budu vypadat, až se budu vracet cestou domů a budu mít našetřeno. Dívám se na sebe ze všech úhlů. "Šíleně bych chtěl dalekohled," říká P. J. Opírá se o loket a zkoumá oblohu. Nikdy předtím jsem ho neviděl ze strany, odkud bych se mu nemohl podívat do očí. Vypadá tak starší. "Jak dlouho už děláš v týdle zemi, P. J.?" ptám se ho. "V červnu to bylo sedumnáct let." "Jaký to je?" Chvíli se dál dívá z okna, pak se otočí zpátky a vytahuje lucernu. Nevím, jestli mě vnímal. Slyším, jak se uvelebuje na slámě. "Je to, jako když se snažíš mluvit na někoho z hluboký černý díry," říká.