Tariq Ali: Sultán v Palermu

Matka ho učila, že lidé v Knize, kteří označují všechno vědění předcházející době jejich Proroků za bezcenné, prozrazují svoji nevzdělanost. Vyprávěla mu o tom, jak se města zmocnili podivní lidé, Prorokovi bojovníci -- muži, kteří se báli vědění víc než smrti. Její dědeček, úctyhodný matematik z Kurtuby, byl zbaven svého úřadu a spolu s dalšími osmdesáti vzdělanci veřejně sťat. Zélótové, kteří ve jménu náboženství zabíjeli, označovali svět starých jako ‚dobu nevědomosti‘, svět, ve kterém lidé nebyli obtíženi povinností uctívat jediného boha. Jak strašně se museli rouhat proti svému srdci. Svět bez apostatů. Na tváři se mu mihl úsměv, ale znovu se zamračil.

Ne jako my, pomyslel si. Nám nezbývá než utonout ve víru věčného opakování. Ve jménu milosrdného Alláha a proroka Mohameda, jeho nejvěrnějšího posla. Jedinou útěchou je, že nazarénští rouhači jsou ještě horší. Jak to, že Alláhovým synem byl pouze Isa? Jak to, že Všemohoucí zplodil jen jediného syna? Proč si nazarénští vymysleli takovou nepravdu? Dokázali to jen proto, že byli blíž v čase římskému světu a jeho bohům. Aby získali stoupence, museli své víře vtisknout nějaké kouzlo. Tolik si přál, aby si zachovali staré bohy, nebo alespoň ty nejlepší z nich. Zeus by mohl být otcem Isy, nebo Apollo, Ares nebo Poseidon... Ne, Poseidon ne. Byl moc hloupý. Mariam žila příliš daleko od moře a Jusuf nebyl rybář. Možná se tam objevil poživačný kulhavý Hefaistos... Vystoupil na palubu královské lodi a několikrát se zhluboka nadechl. Stalo se jeho rituálem, pročistit si plíce mořským vzduchem. Slunce už zapadalo. Moře bylo stále klidné. Bude-li to Poseidonova vůle, doplují do Palerma bez další bouře.

Byla to jeho poslední cesta před dokončením knihy. Loď obeplula ostrov dvakrát a on porovnal každou podrobnost na své mapě se skutečným obrysem pobřeží Sikílie. Čas od času vystoupili na břeh, aby si opatřili čerstvou vodu, potravu a čerstvé byliny, které potřeboval, aby mohl vyzkoušet svoje léčivé lektvary. Idrísí byl jak zeměpisec, tak lékař. Ačkoli cesta netrvala ani měsíc, byl unavený. Spal více než obvykle a ve většině snů se vracel do svého dětství – viděl svou matku hledící na hvězdy, dlážděné ulice v Notu, kmen stromu sežehnutý bleskem, ženy dojící krávy a kozy, neštovicemi poznamenanou tvář svého otce -- když si ale zdříml odpoledne, pokaždé se mu zdálo o Mayye, stále stejný sen, takřka beze změny. Leželi nazí v objetí a milovali se. Vždy byli v její ložnici v harému paláce, venku hlídali eunuchové. Nic víc se nedělo. To opakování ho trápilo natolik, že dokonce pomýšlel na návštěvu vykladače snů, ale pokaždé mu v tom něco zabránilo.

Minulou noc, poprvé, se mu zdálo něco jiného. Bojoval v bitvě, ale když se probudil, nedokázal si vybavit nepřítele. Přemýšlel o svém snu, zatímco stál na palubě a pozoroval, jak moře mění barvu, a byl na pochybách zda by se jako válečník osvědčil. Byl prostředního vzrůstu, útlé postavy, měl jemnou světlou pleť, jako by o jeho pohlaví bylo rozhodnuto na poslední chvíli. Jeho tvář na slunci ztmavla, a ještě víc tak vynikala bělost jeho vousu. Měl ho úhledně zastřižený podle vzoru kurtubanských učenců. Bylo mu osmapadesát, období života, které nutí většinu mužů, aby přemýšleli spíš o minulosti než o budoucnosti. Platilo by to i pro něj, nebýt toho, že v něm doutnal divoký hněv, o kterém věděli jen dva jeho nejbližší přátelé, a ani ti neznali jeho příčinu. Pro sultána a dvořany v palermském paláci byl významným učencem a mužem chladné mysli. Neměli tušení, co se skrývá za touto maskou, ani že uvnitř se užírá kvůli nejpodivnějším věcem.

Jednou, když jeho nejlepší přítel Ibn Hamíd, kterému bylo právě těžko u srdce, pozoroval oblohu a pronesl: ‚Ach, ta poezie hvězd,‘ Idrísí se na něj hněvivě obořil a počastoval ho přednáškou o astronomii a pohybu Země. Nevšiml si snad, jak se pohyb noc co noc opakuje? Ve starověku se pokusili proniknout tajemství nebes, ale neuspěli. Jestli je pravda, co si myslí, pak se korán mýlí, a jestli se korán mýlí, kdo je za ten omyl odpovědný? Alláh nebo jeho posel? Ibn Hamíd projevil obavu, že by jeho přítel mohl být nařčen z rouhání, a doporučil mu, aby podobné otázky nechal budoucnosti.

Idrísí ho tehdy zpražil pohledem a několik dalších dnů spolu nepromluvili. Nyní, když Ibn Hamíd opouštěl ostrov, zanechával svého přítele ještě opuštěnějšího než dosud. Vyměnili si příkrá slova a Idrísí byl obviněn, že poskytuje pomoc cizincům, kteří ostrov okupují. Možná, pomyslel si Idrísí, bych měl i já odejít a najít si domov v Ifríkii nebo v Bagdádu, kde je kalíf patronem učenců a básníků. Jeho život však změnilo náhodné setkání, které mu dalo větší svobodu, než kdy považoval za možné.

z románu „Sultán v Palermu“, 2005

přeložila Zuzana Mayerová

foto © Rossano B. Maniscalchi