Tahar Ben Jelloun: Svatá noc

Peklo

Ženy měly za sebou dlouhou cestu. Kráčely mlčky. Od východu slunce. Bylo je vidět zdaleka. Postupovaly v malých skupinkách. Přicházely z dálky, některé ze severu, jiné z východu. Touha dojít k této duně a vstoupit do toho mytického místa, pramene všeho světla, nedovolovala, aby se na jejich tváři projevil hlad, žízeň a únava. Měly rty rozpraskané z horka a větru, některým tekla z nosu krev. Přijímaly všechny ty nepříjemnosti. Nebyla v nich omrzelost ani žal. Kráčely pískem, až splynuly s jeho pohyby, a nesly svůj stín jako korouhev, aby vzdaly čest poslední duně, aby nevnímaly suchý vítr a ranní chlad, aby přišly právě ve chvíli, kdy světlo začíná být měkké a neurčité, ve chvíli, kdy světlo oddaluje slunce a dostihuje nebe na prahu noci. Bylo třeba přijít právě v ten okamžik, jehož trvání je neurčené. Já ve své samotě jsem rozhodla, že věčnost bude začínat zde. Všechna chůze musela dospět k cíli a rozplynout se v tomto světle. Poušť má své zákony a milost svá tajemství.

Ženy, které putovaly, nekladly žádné otázky. Věděly, že musejí přijít ve chvíli, kdy světlo způsobí, že den přechází v noc. To byla jedna z podmínek, aby jejich žádost o pomoc Svaté byla přijata.

Byla jsem svatá a nelítostná. Vládla jsem střídavě v podobě sochy a múmie. Už jsem neměla žádnou paměť a nepřicházela jsem odnikud. Má krev byla patrně bílá. A mé oči, ty měnily barvu podle slunce.

Většina žen byla mladých. Provázela je matka nebo teta a neodvažovaly se podívat do slunce zpříma. Musely nechat oči sklopené a upřeně hledět na písek, na němž jejich nohy, obalené tlustými vlněnými ponožkami, tiše zanechávaly stopy.

Kdesi slyšely o Svaté z písčin, o dívce plné světla, jejíž dlaně jsou milostiplné a mají moc zastavit nevyléčitelné, zabránit neštěstí a snad dokonce navždy zbavit tělo mladých žen neplodnosti. Přicházely sem poté, co zkusily všechno. Byla jsem jejich poslední záchrana.

Všechno muselo probíhat mlčky. Ticho na tomto místě mělo barvu suchého chladu, něco jako modř. Pronikalo sem jako světlo prodírající se mezi kameny. V jejich duchu neustále sídlila jen vzdálená ozvěna, křik dítěte.

Seděla jsem na trůně, na rukou jsem měla bílé rukavice a tvář zahalenou. Ženy jedna za druhou přecházely místnost po kolenou a se sklopenou hlavou. Dělilo mě od nich půl metru. Líbaly mi ruku a nadzvedávaly si šaty. Měla jsem jim jemně pohladit ploché břicho a lehce se dotknout jejich klína.

Svlékala jsem si rukavici a předávala jim teplo, které jim vlastně mělo zajistit plodnost. Občas se mé prsty silou zarývaly do jejich podbřišku jako do měkké a vlhké půdy. Ženy byly šťastné. Některé mi ruku přidržely na svém břiše a posunuly ji směrem k vagině. Domnívaly se, že pohlazení nebude stačit. Ženy pro větší jistotu nutily mé prsty, aby jim mačkaly kůži, aby na ní zanechaly znamení nebo dokonce ránu. Byla jsem neúnavná. Zástup žen přede mnou přecházel po celou noc. Zákon tohoto místa i všudypřítomného, ale neviditelného pána jim ukládal odejít za svítání, s prvními slunečními paprsky. Před velmi mladými ženami, které mi přiváděli, jsem byla zmatená. Byly někdy tak mladé, že jsem se jich neodvažovala dotknout. Spokojila jsem se s tím, že jsem ponořila prsty do misky s arganovým olejem a sotva se dotkla jejich rtů. Některé je olízly, jiné odvrátily hlavu, možná jim vadil pronikavý pach toho oleje. Jejich matky je často za krk postrčily, a tak přinutily potřísnit si obličej v mé dlani.

Peklo jsem poznala později. Bylo to za jedné z těch jasných nocí, kdy všechno bylo nesmírné. Každý zvuk se zesiloval, předměty se pohybovaly, tváře proměňovaly a já jsem byla ztracená a zmučená.

Seděla jsem jako obvykle s rukou připravenou k rituálu. Pohyby jsem dělala mechanicky. Všechno mi připadalo narušené, falešné, nemravné a směšné. Náhle se v mešitě rozhostilo ticho. Ženy stály v řadě, aby z mé ruky dostaly klíč k svému vysvobození.

Peklo bylo ve mně, se svou neuspořádaností, svými halucinacemi a se svým šílenstvím.

Nevěděla jsem, co dělám. Břicho, které se přede mnou odhalilo, bylo chlupaté. Posunula jsem dlaň níž a ucítila ztopořený úd. Odtáhla jsem ruku a podívala se do tváře, již se ten člověk pokoušel skrýt. Tichým hlasem mi řekl:

„Je to už dlouho, co jsi odešla. Proč jsi nás opustila tak krutě? Nechala jsi nám jen svůj stín. Nemohl jsem spát. Všude jsem tě hledal. Teď se vzdej! Vrať mi můj dech, můj život, dej mi zase sílu být mužem. Tvá moc je obrovská. Ví to celá země. Už je to dlouho, co jsi odešla. Polož mi ještě ruku na břicho. Neváhej a rozdrásej ho svými nehty. Je-li třeba tolik trpět, ať je to utrpení z tvých rukou. Jsi krásná a nepřístupná. Proč ses vzdálila od života, proč sídlíš ve stínu smrti?...“

Kapuci své džellaby měl staženou přes hlavu. Bála jsem se, co bych mohla objevit. Ten hlas jsem možná znala. Nemusela jsem mu kapuci sundavat. Udělal to sám. Obličej měnil barvu i tvar. Obrazy se vršily jedny na druhé a vytvářely střídavě portrét mého otce a vzápětí podobu strýce, kterého jsem zabila. Náhle se mi na těch dávných tvářích objevila podoba Konzula s otevřenýma a zářícíma rozesmátýma očima, byly jasné, snad dokonce modré. Ten muž ke mně už nemluvil. Díval se a zkoumavě si mě prohlížel. Musela jsem sklopit oči. Sklonila jsem se a políbila mu ruce. Nechtělo se mi mluvit. Cítila jsem, jak do mě stoupá všechen žár jeho těla, vřelost vycházející z jeho otevřeného pohledu, z jeho očí zbavených temnot. Ten závan žáru mi v chomáčcích strhával obočí, pak řasy, potom kousky kůže z čela.

Ucítila jsem bolest v břiše, pak prázdno. Šířilo se ve mně trvalé prázdno. Měla jsem odhalenou hlavu. Spálená ramena, znehybnělé ruce, a podstupovala jsem to, aniž to věděl ostatní svět, jako bychom ten muž a já, uzavření ve skleněné kleci, byli čas i jeho rub. Byla jsem porážkou a kráčela jsem sama po cestě dlážděné mramorem, kde mi hrozil pád. Uvědomila jsem si, že vycházím sama ze sebe, že tenhle scénář má vyústit k odchodu do zničeného těla. Byla jsem plná starých hadrů, vystavená tomu světlu, které muselo být krásné, ale neměla jsem žádnou sílu, žádné city, byla jsem spálená zevnitř, vržená do víru prázdna. Obklopovalo mě bílo. S trochou váhání jsem si řekla: „Tak tohle je smrt! Cesta naboso po chladném mramoru a zahaluje nás vrstva páry nebo bílých oblaků. Není to nepříjemné... Ale kde je východ, kde je konec? Budu navěky pod tím světlem, které mě spaluje a nedává mi stín? Pak to není smrt, je to peklo...!“

Mluvil ke mně neznámý, ale zřetelný hlas: „Jednoho dne, ne v noci, neboť noci jsou na druhé straně, jednoho dne porodíš dravého ptáka, on ti sedne na rameno a ukáže ti cestu. Jednoho dne slunce sestoupí trochu blíž k tobě. Nebudeš mít žádné útočiště, kde bys mu unikla. Nechá tvé tělo nedotčené, ale spálí vše, co je v něm. Jednoho dne se otevře hora a pohltí tě. Jsi-li muž, ponechá si tě. Jsi-li žena, dá ti náhrdelník z hvězd a pošle tě do země nekonečné lásky... Jednoho dne... Jednoho dne...“

Hlas umlkl. Možná to byl můj vlastní hlas, jehož mě někdo zbavil. Museli mi vzít hlas a nechat ho bloudit v oblacích. A tak mluvil sám od sebe. Nedokázala jsem pronést jediné slovo. Byla jsem bez hlasu, ale slyšela jsem ho, daleko od sebe, jak přichází odjinud a proniká jinými horami. Můj hlas byl svobodný. Já jsem zůstávala uvězněná.

Mé probdělé noci byly plné obrazu těch žen v bílém, které těžce kráčely v písku. Směřovaly k bílému bodu na obzoru. Dojdou snad jednoho dne k tomu místu, které existuje jen v mém šílenství? A i kdyby, jako zázrakem, je šťastná ruka vedla ke hrobu nějaké svaté, ocitly by se tváří v tvář klamu. Teď to vím, a nemohu jim to říci. Stejně by mi nevěřily. Jsem jen žena, která spáchala zločin, musí odpykat svůj trest a používá ty představy, aby obelhala nudu! Možná! Ale utrpení, to, které vyráží díry do hlavy a do srdce, to se nedá vyslovit ani ukázat. Je uvnitř, uzavřené, neviditelné.

Nepotřebovala jsem ty nové vize, stvořené ze spálenin a horečky, abych prolomila těžkou bránu osudu. Brzy se dostanu ven. Říkala mi to intuice, ale nechtěla jsem vyjít z vězení zatížená všemi těmi obrazy, které mě pronásledovaly. Jak se jich zbavit? Co mám dělat, abych je zanechala na šedých kamenech své cely?

Znovu jsem si na oči nasadila černou pásku, svlékla jsem se a lehla si na holou podlahu. Byla jsem úplně nahá. Cementová dlaždice byla ledová. Mé tělo ji zahřívalo.

Třásla jsem se zimou. Přísahala jsem si, že odolám chladu. Musela jsem tu zkoušku podstoupit, abych se zbavila představ. Musela jsem svému tělu a smyslům připomenout místo svého uvěznění i to, že je iluzorní unikat z něj ve snech, které se mění v noční můry.

Když duše byla poničená, tělo už nemohlo lhát. Usnula jsem, navzdory vlhku a chladu, které se mi zakusovaly do kůže. Má noc byla dlouhá a krásná. Nepřerušil ji žádný obraz. Ráno jsem kašlala, ale cítila jsem se lépe.

pro FSP přeložila Markéta Vinická