Svému příteli

Takové časy ve Zlatém oslu popisuje Apuleius:

Chlápek s prasečí hlavou se stává králem;

lidé mumlají čárymáry a mění se ve vlky.

Krasavice smilní s opičáky.

Rabíni pálí z pistolí a na hambinec lepí mezuzy.

Davy se s hyením vytím baví  krysími fóry.

Na tržišti jsou k mání nová ňadra, item hýždě opravit lze.

Boháč se uprdne a národ vzrušením nezamhouří oka.

Lid v ulicích mává prapory spíchnutými z prachů.

Z prdele žurnalisty se dere jazyk a vida, je tu filosof.

Lháři, prdelolezci, vojáci a lumpové soutěží kdo s koho.

Kompletní masakry vesnic provází potlesk a cvakot fotoaparátů.

Tlustoprd polyká veřejně stovku hubeňourů.

Zlodějna je povýšena na národní krédo, vinice a studny jsou zplundrované.

A na každém rohu policajt, bachař, financ a práskač.

V přístavu kotví lodě plné otroků.

V čele stolu trůní kat obklopen profesorským sborem.

Z fízla je ad hoc astrolog a bankovní guvernér se stává naším alchymistou.

Však všechny tyto přeludy jsou rázem pryč; jen pár dní zapršet

a idoly autority, zbrojařské zrůdy a masky – vše tone v bahně.

Muži svlékají  opičí hávy a vlčí kůže a vracejí se k práci.

Jako my, příteli: protože naši dědové nežili z krve.

Po tisíc let a další tisíc k tomu jsme se s chudými této planety dělili o chléb.

Pojď – je čas osedlat své osly, vrátit se a upéci ten chléb:

Ty – poctivým z Izmiru, a já – pracovitým Alexandrijským.

Přeložila Sára Mertová
Přebásnil Lubomír Brožek

Svému příteli /  To my friend