Susan Sontagová: V Americe

Kapitola 2 - Bůh je také herec

Vystupuje už nespočetnou řadu sezon, v nejrůznějších dobových kostýmech, v mnoha tragédiích a nemnoha komediích; v nejrozmanitějších podobách - ačkoli převážně v mužských rolích -, vždy vznešený a impozantní; a přestože si v poslední době (jsme ve druhé polovině devatenáctého století) vysloužil i nepříznivé kritiky, Jeho důvěrně známé a všem drahé jméno nepřestává znít z našich rtů. Dosud stále platí, že Jeho účast dodává všem dramatům na důležitosti. V ítr se zvedá. Galaxie se rozpínají. Země se otáčí. Lidé se množí. (Brzy jich bude na Zemi víc, než jich je uložených v zemi!) Dějiny se zatemňují. Černí lidé naříkají. Bílí lidé (Boží oblíbenci) sní o dobývání, o záchraně. Delty řek jsou plné lidí. A On je přemisťuje na západ, kde je víc místa, jež čeká na zaplnění. Je jedenáct hodin ráno evropského času. Dnes na sobě nemá královské roucho ani rolnickou halenu, kterou s oblibou nosívá, dnes je to Bůh - Ředitel a Jeho kostým sestává z vlněného obleku s vestou, naškrobené bílé košile, motýlku, a navíc ano, i Bůh chce jít s dobou žvýká tabák. Scéna je laděna do odstínů žluté a hnědé: otáčivá židle a velký psací stůl ze světlého dřeva; lesklé mosazné kování na zásuvkách plných papírů; omšelé, trochu promáčklé mosazné stínítko stolní lampy na ohebném rameni; vedle stolu mosazné plivátko. Bůh sedí s lokty opřenými o stolní desku, na které leží hromady účetních knih, oči si chrání před světlem z lampy zeleným celuloidovým štítkem a probírá se populačními statistikami, hospodářskými ročenkami, územními zprávami. Teď právě cosi zapisuje do jedné z účetních knih. Dějiny se prolínají. Překážky padají. Rodiny se dělí. Nové zprávy se šíří. Bůh - Majitel Cestovní Kanceláře - vysílá své posly, aby všude rozhlásili, že za mořem čeká Nový svět, kde mohou chudí zbohatnout a kde jsou si před zákonem všichni rovni, kde jsou ulice vydlážděny zlatem (to pro negramotné rolníky) a půda rozdávána zdarma (taktéž) nebo prodávána za babku (to pro ty, kteří umějí číst). V esnice se vylidňují, ti nejodvážnější nebo nejzoufalejší odcházejí první. Zástupy bezzemků se valí do přístavů (Bremerhavenu, Hamburku, Antverp, Le Havru, Liverpoolu), kde jsou nacpáni do smrdutých lodních podpalubí. Ve městech, osvětlených zářícími lampami pod krunýřem noci, je odliv uprchlíků méně nápadný, ale vytrvalý.

Bůh listuje v jízdních řádech lodních společností. Díky Sobě už se nemusí dívat na hrůzné transporty otroků: na lodích se plaví jen ti, kteří chtějí. Plavba přes Atlantik je také mnohem bezpečnější - i když loni pět z Jeho věrných služebnic františkánského řádu zahynulo, když krátce po vyplutí z Bremerhavenu do Severní Ameriky ztroskotala loď Deutschland u zrádného pobřeží jižní Anglie. A rychlejší: novým zaoceánským parníkům trvá cesta pouhých osm dní. Bůh se samozřejmě těší na dobu, kdy bude moci lidi přemisťovat přes oceán ještě rychleji. A konečně, což bude úplně nejrychlejší, po obloze. Bůh miluje rychlost stejně jako každý jiný bílý muž. Všechno se dnes zrychluje. A možná je to dobře, protože lidí neustále přibývá. Bůh o sobě říká, že je netrpělivý. Což neznamená, že opravdu je netrpělivý. Bůh je... herec. (Patří k onomu druhu velkých herců, kteří odmítají prožívat city. Chtějí zůstat stranou, nezúčastnění. Pravý opak Maryny, která prožívá všechno. Proto je tak nervózní.) Obyčejní lidé, kterým Bůh - První Hybatel - přiděluje nové osudy, však netrpěliví jsou, nemohou se dočkat, až dorazí na nová místa, k nimž nejsou vázáni žádnou dědičnou odpovědností, na místa, která nejsou povinni uchovávat netknutá, ale která se jim právě naopak nabízejí k nekonečnému zvelebování, kde budou moci ze svých beder setřást zátěž minulosti a začít znovu, s lehčím břemenem. Čím dřív se sem dostanou, tím bude jejich břímě lehčí. A Bůh je v tom podporuje. V jejich touze po novém, prázdném prostoru, bez minulosti. V jejich snu žít pouze v budoucnosti. Možná sám nemá na vybranou - i když si tím jako Bůh - Herec, jako herecká hvězda první velikosti, podepisuje svůj vlastní ortel smrti. Už nikdy mu nikdo nezaručí hlavní roli v důležitém kusu, hraném pro to nejnáročnější a nejvděčnější publikum. Od této chvíle na něj zbývají jen štěky - s výjimkou temných, zastrčených končin, kde lidé nikdy neviděli žádnou hru bez Něj. To přemisťování diváků bude mít za následek konec Jeho kariéry. Je si toho Bůh vědom? Pravděpodobně ano. Ale je mu to jedno: On je profesionál. Bůh si odplivne.