Slavenka Drakulić: Mramorová kůže

Voda ve vaně se čeřila a drobné vlnky mě pleskaly do kolen a prsou. Cítila jsem, jako by se má lýtka pohybovala, jako by se mé ponořené tělo rozplývalo, ztrácelo známé obrysy. Zvedla jsem nohu z vody: přese všechno byla moje. Napadlo mě, že asi sama sebe moc dobře neznám, když trpím takovými pochybnostmi. Podívala jsem se na nohu lépe, hlavně chodidlo jsem si důkladně prohlédla. Vrásky ho celé oplétaly jako pavoučí síť. Žasla jsem, jak měkká a citlivá kůže pokrývá klenbu. Přitom, když jsem tuhle oblast zkoumala, mi došlo, že své tělo ještě úplně neznám, že jsem do té chvíle změny, kterým podléhá, bláhově nebrala na vědomí. A vrásky se zatím prohlubovaly, lokty hrubly, nehty zarůstaly.

Takřka nepostřehnutelné známky mé nedbalosti. Jako bych se kdovíproč stále bála na sebe podívat, abych náhodou neodhalila stopy zranění, ran.

Abych náhodou neobjevila sídlo bolesti.

Abych náhodou neobjevila sídlo slasti.

Kdyby i ta sebenepodstatnější událost dokázala zanechat patrný otisk, měla bych dnes kůži posetou modravými jizvičkami. Ona ale stále vzdoruje, brání se okorání – říkám už „stále“, stejně jako si to v určitou chvíli jistě říkala i ona. Tolik se jí podobám, ponořená v horké vodě, skoro necítím svou váhu. Pátrám v sobě po změnách, po projevech rozkladného času. Opět ta jistota, poznání zevnitř: jsem v ní, pod její kůží, choulím se v jejích útrobách. Jsem přesvědčená, že slovy nelze popsat stav, ve kterém splýváme, to prolínání dvou stejných bytostí.

Ležím ponořená v horké vodě a vím, že se mi už povede všechno zapomenout. To, co se událo uvnitř, se zprůzračňuje, rozplývá, jako namodralá voda. Uplynulá léta ve mně zanechala pouze vzpomínku na písek a bláto, na mé ruce zajíždějící do hlíny, na mé ruce, na hlínu. Touha tvořit, jako nutkání, jako hlad. Tvary, které vstřebávám a které znovu vyrážejí, když už mám pocit, že jsem je zapomněla. Ostré stíny vrhané stromy v měsíčním světle, zář odražená od protější zdi. Vůně dřeva: od dláta se mi řinou hobliny ještě vlhké mízou. Připadá mi, že jsem si tak blízko, že se ve mně rozevírá nový prostor, dutina. Kdesi hluboko v útrobách cítím, jak se cosi hýbe, jemně vrtí; touha po mazlivé něze, touha po dítěti.

To pomyšlení však zůstává nepatrnou tečkou při kraji vědomí; nelze ho uchopit.

Ještě ne. Ne teď.

Když se utírám, všímám si, jak silné mám paže, jak se mi napínají pevné svaly na nohou, jako bych se chystala kamsi rozběhnout. Cítím v sobě odhodlání k činu. Hlavou mi párkrát probleskne slovo nový, i když vím, že to není to pravé. Když mě na jazyku zaštípe peprmintová zubní pasta, svitne mi, že to pravé slovo je přítomný.

Přeložila Petra Kůsová