Slavenka Drakulić: Mramorová kůže, část 1

Komentář

V Mramorové kůži sochařka vytesá z mramoru sochu a nazve ji „Tělo mé matky“. Když sochu matka uvidí, pozná v ní veškerou trýzeň a zmar jejich vztahu a pokusí se o sebevraždu. V důsledku té tragédie se musejí společně vyrovnávat se sexuálním konfliktem, který je pronásleduje z minulosti, a se vzpomínkou na muže, který jim zasáhl do života. Provokativní román Slavenky Drakuličové bourá tabu, jímž je obraz matky z pohledu sexuality, a zkoumá temná zákoutí ženské duše a ničivé působení tělesné touhy ve střetu s pouty mateřské lásky.

Byl mezi námi někdo třetí, neviditelný muž, který na mě hleděl jejíma očima.

I já jeho viděla matčinýma očima.

Je silvestr. Obléká si tmavomodré šaty; chladivé hedvábí jí klouže po bocích. Jemné, přiléhavé, hluboko vystřižené šaty. Utkví mi, když se před odchodem předkloní, aby si urovnala švy na punčochách: vypne černou linku na lýtku a prstem jede vzhůru po noze. Zajíždí výš a výš. Panuje takové ticho, že slyším nepatrné drhnutí nehtu o nylon. Prst se zarazí na stehně, těsně nad černou obrubou.

Holé tělo nad okrajem punčochy.

Holé tělo ve výstřihu.

Mám pocit, jako by se mi její ňadra opírala do dlaní, když se shýbá, polonahá, s nohou ukročenou za sebe. Jako porcelánová baletka, jako zatuhlá socha, zcela pohroužená do sebe. V tu chvíli si je vědoma touhy, kterou vyvolá průsvitná kůže nad lemem její punčochy, její hluboký, tmavý výstřih, její ruce v bílých kozinkových rukavicích k loktům, přilnavé hedvábí lichotivě obepínající její postavu, obliny její boků. Stojí, bez pohnutí, strnulá uprostřed pohybu, plná příslibu věcí příštích… ke kterým té noci dozajista dojde.

Pak znovu ožívá a odchází. Kráčí s vysoko vztyčenou hlavou, jako by právě provedla zásadní rozhodnutí, o kterém ví jen ona sama. Až se za ní zavřou dveře, vybavím si kradmý polibek, kterým se se mnou rozloučila, to, jak jsem si tvář vzápětí pohladila i nasládlou, pronikavou vůni, která mi ulpěla v dlani.

Na černobílé fotografii pořízené na silvestrovské oslavě s úsměvem pózuje vlevo. Opodál stojící čtveřici tvoří tři muži a jedna žena. Se sklenkou v ruce se ramenem zlehka opírá o muže s výraznými, urputnými čelistmi a černými kadeřemi shrnutými dozadu; na klopě saka mu uvázla sprška konfet. Trochu křečovitě kynou skleničkami tomu, kdo je fotografuje.

Středobod snímku ale tvoří ona.

Oko nespočine na čtveřici neznámých, usmívajících se postav, sjede jí do výstřihu zaplňujícího obzor. Zdá se, jako by se hedvábí mělo každou chvíli rozplynout a ještě víc obnažit bílou kůži, která se s každým nadechnutím dere z živůtku. Trojice knoflíčků ze skla a stříbra však brání tělu v rozletu, brzdí oko v místě, kde končí látka a kde začíná příslib, tře se o očekávání, které proudí mezi ní a oním mužem a rodí se z lehkého doteku jejich ramen, jako by vytyčovalo hranice jejího území. Z rukávu jeho úpletového saka vyvěrá napětí.

Záhy nato na něj zaútočí. Sfoukne mu konfety z klopy a zajede mu rukama mezi sako a košili. Prsty hmatá po hladkých, rovných zádech. Zprvu je z její troufalosti nesporně v rozpacích. Pak jeho rty vyrazí k poprsí pod modrým hedvábím živůtku. Bělost nepravé panenské pleti ho vzrušuje a on zuby – jako by mu cosi svazovalo ruce nebo se jim nechtělo odlepovat od těla – strhá trojici blyštivých knoflíčků a konečně ji svlékne. Její šaty zvolna kloužou k podlaze a jí se zdá, že v té neznámé ložnici profukuje pootevřeným oknem vítr a rozviřuje roje stříbrných tečiček. Vzápětí ale pochopí, že je to jen proud světla, proud vodnatého světla, bezpochyby záře zimního měsíce.

Jako měsíční nůž, myslí si, zavírá oči, už je v posteli, už se poddává žáru, který jí mužovo dravé laskání rozpaluje v klíně.

Leží nazí, přimknutí k sobě, ona nakrátko otevře oči a postřehne, že se skrz závěs derou první paprsky svítání. Na ruce se jí zježí plavé chloupky; mezi ní a muže v jejím náručí se už stačila vetřít nejistota: vzpomínka na stříbrný nůž, který rozděluje těla. Obraz stále dotírá a ona ho nedokáže vypudit z hlavy.

Podívá se na něj, na rtech jí vázne provinilý úsměv.

Znovu zavře oči. Až procitne úplně, v kalném světle rozbřesku zřetelně uvidí tvář cizího člověka nataženého vedle sebe. Bude mít dojem – ne, bude s nezvratnou jistotou vědět –, že se jí nic z toho netýká, že ona už je jinde. Už není v téhle posteli, v téhle náruči, náhle pánovité a neurvalé. Bude se jejímu pohledu čím dál víc vzdalovat, bude ležet kdesi dole vedle jejího pokojného, odkrytého těla, které se naráz uvolní a propadne do nebytí, do smrti.

On nezaznamená ani její výraz, ani propast zející mezi nimi.

Bezpečí zavřených očí: mužovo těžké tělo opět pozbývá váhu – tak, že se skoro ztrácí. Mimo sebe si přesto libuje v tom, že z něj dovede vymámit proud hlubokých, trhaných vzdechů tryskajících jako vzlyky. S rozkoší sleduje, jak si ji prohlíží, zpod nedovřených víček, opojený, rozpálený, zrosený, chorý… zasažený bacilem slasti, v níž se utápí.

Protiví se jí. Protiví se jí ten okamžik naprostého vytržení, kdy jeho pohyby prudce zrychlí a zesuroví, těsně předtím, než se zarazí v křeči bez ozvěny.

Ona ale přesto žádá: „Ještě!“

Ještě, ještě – až už nemá z čeho brát, až snad i prohlédne její úmysly.

Ráno si připadá nečistá. Nečistota se jí usadila v ústech. Ještě v polospánku cítí, jak jí hrdlo svírá trpkost a hrozí, že koutkem přeteče, skane na polštář, slizká, nechutná stopa další noci.

Pořád totéž, myslí si ospale.

Přeložila Petra Kůsová