Slavenka Drakulić: Jako bych tam nebyla, část III.

Jednou v noci ji probudí lomoz, z druhého konce skladiště doléhají kroky a zdušený křik. Děje se to všechno rychle a v naprosté tmě. Jen svit baterky prořezává černo kolem jako meč. Ticho, huláká stráž zlostně, ticho! Řve úplně zbytečně, protože hluk dělá jedině on sám. První, co jí bleskne hlavou, je hledat E. Vstane, ale kdosi ji chytí za ruku a strhne ji zpátky. Leží ochromená hrůzou. Neodvažuje se ptát, co se děje, může se jen dohadovat. Usoudí, že to vlastně ani nechce vědět, že jí se ten náhlý zmatek přece netýká. Po chvíli opět usne, jako by se nic nestalo.

Druhý den ráno jí ostatní ženy potvrdí, co už o tom nočním vyrušení uhodla sama. Strážní si přišli pro děvčata. Museli si je vyhlédnout už dřív, protože šli najisto. Pozorovali je přes den, při práci, při jídle, při odpočinku, tak si své oběti vybrali. V noci pak obcházeli spící ženy a svítili jim baterkami do obličeje, až našli ty dvě vyhlédnuté.

Dívky se ještě nevrátily. S. se pomalu loučí s nadějí, že ji nepotká stejný osud, s vírou, že ji něco spasí, se ale rozžehnat nedokáže.

V příštích dnech je hodně starání kolem dítěte, které trápí teplota a průjem. S. není zatěžko přiložit ruku k práci, aspoň se nemusí obírat nedávným děním.

Dívky se stále ještě neobjevily a ženy už několikátý den pronásleduje nezvyklá zamlklost. S příchodem tmy na ně padá děs. Ticho. Očekávání. Uši nastražené, jestli neuslyší kroky, křik strážných. Strach z mužů, z toho, co ženám dovedou udělat. První se ze tmy ozve V. Z počátku se zajíká, jako by se přívalem slov zalykala, protože tu hmatatelnou, dusivou hrůzu, svou i jejich, už nevydrží déle přemáhat. Pak proud řeči zpomalí a ztiší hlas, zpola šeptá do prázdna. Její šepot tříští ticho, ve kterém každé z nich běží hlavou jedna jediná myšlenka.

V. vypráví, že už ji to potkalo, když vojáci vtrhli k nim do vsi, odvedli manžela a ji zamkli do ložnice. Bylo jich několik. Dělali mi to na manželské posteli, říká, to bylo to nejhorší. Ne, necítila bolest, necítila nic, vůbec nic. Byla jako kus dřeva, úplně bez pocitů. Nedokáže určit, jak dlouho to trvalo nebo kolik vojáků to bylo. Bleskově se střídali, do toho duněla palba a vřava venku. Nebránila se jim. Poslední jí řekl, byla jsi jako ovečka. Snad proto ji ušetřili, ačkoli by bylo lepší, kdyby ji žít nenechali, přiznává. Když odešli, zůstala na posteli. Ležela a bylo jí, jako by umírala, cítila, jak kousek po kousku odumírá, přesně tak, kousek po kousku. Ruce. Nohy. Srdce. Na smrt nemyslela, prostě věděla, že to, co se s ní v tu chvíli děje, je její konec. Nebýt dětí, nechala bych se od nich zabít, tvrdí. Tam, na manželské posteli, jí skončil život.

Přeložila Petra Kůsová