Slavenka Drakulić: Jako bych tam nebyla, část II.

Na hlavě má vlněnou čapku a ustavičně si stírá pot z čela. V rohu tělocvičny postává v hloučku asi dvacítka ozbrojenců. Jen pár z nich má na sobě známou, olivově zelenou vojenskou uniformu, ostatní jsou v civilu. Popíjejí pivo. S. pozná policistu ze sousední vsi a listonoše. Listonoš na ni zamává. Služební stejnokroj neodložil, jen u pasu mu přibyla pistole. Mladík, který vtrhl k ní domů, sedí na převrácené bedně od piva. Posunkem ji k sobě volá. Oznámí jí, že jako učitelka bude dohlížet na ženy. Před ostatními muži s ní jedná obhrouble a při řeči jí tyká. Mluví hlubším hlasem, jak se patří na člověka, který poroučí. S. vidí, jak se dme pýchou, že je v nebezpečné společnosti dospělých chlapů. Dohlížet na ně, to jako jak? ptá se ho S. No aby všichni nastoupili do autobusu a nikdo se neschovával, prohlásí mladík a ukáže přitom na svou pušku. S. to gesto ignoruje. V duchu si říká, jak zbytečná je to výstraha; kdo by chtěl sám ve vsi zůstávat a kde by se ukryl? Nahlas to ale nevysloví.

Polykala jsem nejen svá slova, ale i své myšlenky; mlčení, do kterého jsem se měla záhy pohroužit stejně jako rolníci kolem mě, už začínalo.

V tělocvičně na chvíli zavládne podivný klid. S. to vidí, jako by přítomné zachvátila jakási strnulost, jako by si zcela neuvědomovali, co se s nimi děje. V zakouřeném prostoru se skoro nedá dýchat, nikdo si ale netroufá otevřít okno. Ozývá se dětský pláč, ale tlumeně, jako by matka tiskla nemluvně k prsům. Chlapec vedle ní se tiše ptá matky, kdo jsou ti lidé. Žena mu stiskne ruku a položí mu prst na ústa. S. si všimne, jak hoch třeští oči hrůzou.

S. vidí, jak tlouštík v maskovací uniformě, s páskem zaříznutým do břicha, ustavuje skupinku mužů a posílá je prohledat sklep a půdu. Pak jakýsi vousáč přikáže, aby se všichni muži shromáždili u jedné stěny. V tělocvičně nastane zmatek. Ve skupině vesničanů je asi dvacet mužů, většinou vyššího věku. S. sleduje svého souseda, který je zkroucený revmatismem tak, že se nemůže ani narovnat, a jeho hluchého otce, kterému nosívala léky na snížení tlaku. Vojáci jim nedovolí sednout ani opřít se o zeď. Vtom se jedna holčička rozběhne k tátovi a pověsí se mu na ruku. Voják ji odstrčí puškou. Děvčátko padne na parkety a schoulené do klubíčka pláče. Otec vystoupí ze hloučku a sehne se k dcerce. Týž voják mu vrazí do zad hlaveň pušky. S. vidí blížící se ránu. Připadá jí pomalá, strašně pomalá. Zaslechne zdušenou ozvěnu. Jiný zvuk se neozývá, krom dívenčina nářku. V tělocvičně se naráz rozhostí naprosté ticho, ticho, které se dostavuje spolu se strachem. Lidem se vkrádá do duše hrůza a usazuje se v nich, aby v nich už zůstala.

Hlouček mužů vychází na povel z tělocvičny. Doprovází je pětice ozbrojenců v civilních šatech a jeden policista. V jejích očích se to jeví jako jakýsi zavedený postup či řízení, při kterém ozbrojenci i oddělená skupinka mužů vědí, co se děje a proč. Nikdo se na nic neptá. Nikdo se nebrání. Proč ne? Všichni jako by propadli otupělosti. Je to z toho dusna, z toho vydýchaného vzduchu? Nebo to ti, které právě vyvádějí, pokládají za omyl, který se co nevidět vyjasní? Měli by říct, že jsou nevinní. Nemají zbraně. Nestříleli po vojácích, na nikoho nestříleli. Musejí se ale ozvat hned, dokud jsou ještě v tělocvičně. Mlčí a jdou. Jak to S. vidí, zjevně jim vůbec nedochází, že v očích ozbrojenců jsou vinni už jen tím, že existují, že jsou jiní, že jsou muslimové. A že to jim jako důvod bohatě stačí…

S odstupem už si S. není tak jistá. Říká si, že chápali, co se děje, mnohem lépe než ona, a proto ani nemukali. Věděli, k čemu se schyluje, to ona nic netušila.

Sama je chvíli při vědomí, chvíli zase bez sebe; slyší tlukot vlastního srdce, ale není schopna pohybu ani slova.

Zhruba za dvacet minut, možná i za víc, z dáli tlumeně dolehne palba. Zřetelně se ozývá výstřel za výstřelem a hoch vedle ní sebou při každém trhne. Žena kousek od ní si rukou zakrývá ústa v němém výkřiku. S. zarývá oči do podlahy, neodvažuje se podívat do tváří kolem sebe.

Ozbrojenci se vracejí sami a opět se chápou piva, jako by za sebou měli těžkou dřinu. Přihýbají si s lačnou rozkoší. S. pozoruje jejich poskakující ohryzky, jejich nezřízenou chtivost, jejich žíznivost. Pocit, že přihlíží čemusi neskutečnému, sílí. Ještě před chvílí byli ti muži, její sousedé a známí, s nimi v tělocvičně. Teď jsou pryč. Odešli a zmizeli. Ta blízkost smrti S. drtí. Zvedá se jí žaludek. Zamíří k hlídce u dveří. Dovolí se, zda může na záchod. Místnůstka je studená a čpí chlorem. S. si klekne na známou betonovou podlahu a vyzvrací se. Opláchne si obličej. Dýchá se jí teď lehčeji. Dojde k oknu a zhluboka se nadechne. Do nosu jí zavane prach. U sousedního domu vyje pes.

Nyní je nakládají do autobusů. Nemají sepsaná jejich jména, nevyvolávají je, ani doklady jim neprohlížejí. S. si to nedovede vysvětlit, ledaže by ozbrojenci byli přesvědčení, že všichni ve vesnici jsou téže národnosti, a tedy je očekává stejný osud bez ohledu na jméno. Ženy nastupují do autobusu pomalu, jedna po druhé. Stojí ve frontě. Trpělivě čekají, jako by se něco rozdávalo. Ta poddajnost zaráží S. ze všeho nejvíc, ochota, s jakou se bez diskuse podvolují rozkazům. Zdůvodňuje si to tím, že ti muži mají zbraně, ale i tím, že lidé tomu stále ještě odmítají věřit, pořád se neprobrali z otupělosti a zdráhají se pochopit, co se s nimi děje. Nebo za to snad může jistá naivita, víra, že někdo přece musí vědět, co se tu páchá a proč, a navíc, celá ta věc má určitě svůj důvod. S. sama nedokáže posoudit, co se vlastně děje. Později přijde na to, že takové chování pramení ze strachu, který člověka cele ochromuje – v myšlení, pohybu i cítění.

Mladší žena, která prodávala v místním obchodě, před autobusem omdlí. Její manžel byl ve skupince mužů, které právě odvedli a postříleli. S. se skloní a položí si její hlavu na klín. Žena je bledá a čelo má na dotek ledové. Dýchá skoro neslyšně. S. jí rozepne pásek šatů. Žena má na sobě lehké letní šaty, modré, květované, jedny z nejlepších, které vlastní. S. se při pohledu na hedvábné šaty a ženu zhroucenou v prachu div nerozbrečí. Kdosi přinese láhev vody a žena se napije. S. jí z šatů omete špínu a posadí ji v autobuse dopředu. Žena neotevře oči, jako by doufala, že se semknutými víčky ještě ubrání pravdě.

Jedem, křikne kdosi a autobusy vyrazí. V každém jedou čtyři vojáci. Někteří sedí mezi peřinami, polštáři, igelitovými taškami a kufry… připomínkami normálního života. Tihle lidé za sebou nechávají nedojedené jídlo na stole, neumyté nádobí, rozdělanou práci, dobytek v chlévě, puštěná rádia, nevyžehlené prádlo, rozepře. S. se stěží protlačí na své místo vzadu v autobuse. Vedle ní sedí stařena; zná ji, je jí dobře devadesát. Stařena popleská S. po ruce. Neboj, dušinko, říká, ještě jsme naživu. Já se nebojím, opáčí S. Co jiného ji v tu chvíli taky může odpovědět?

S. zadřímá. Zmůže ji horko a únava. Opře se ramenem stařeně o hlavu. Její černé šaty jsou cítit starobou a připáleným mlékem.

S. je maličká, jsou jí možná tak tři roky. Na starodávných kamnech stojí velký červený hrnec. Vaří se v něm mléko. Pozoruje, jak mléko bublá, vře a kypí k okraji hrnce. Babi, křičí, babí. Babička přibíhá, ale už je pozdě, mléko se valí přes okraj hrnce. Na plátech plotny po něm zůstane ošklivá hnědá skvrna. V kuchyni začpí připálené mléko. S. si stoupne na židli u kamen a naklání se, aby se podívala do hrnce. Stehnem přitom zavadí o rozpálený okraj hrnce. Zabolí to tak strašně, že ze sebe nevyrazí ani hlásek. Pach připáleného mléka se mísí s pachem sežehlé kůže. Jizvu na noze cítí ještě teď.

Přeložila Petra Kůsová