Slavenka Drakulić: Jako bych tam nebyla, část I.

Komentář

S., příběh zasazený do doby vrcholící války v Bosně odhaluje jednu z nejhrůznějších podob kteréhokoli válečného konfliktu: násilí, které na ženách páchají okupační vojska. S. líčí osudy bosenské ženy, která ve vyhnanství právě porodila nechtěné dítě, dítě bez vlasti, jména, otce i jazyka. Příchod dítěte na svět v ní vyvolává vzpomínku na ještě drásavější zážitek – jak ji srbští vojáci opakovaně znásilňovali na „ženské světnici“ v zajateckém táboře. S. ve vzpomínkách znovu prožívá nevýslovná zvěrstva, která přetrpěla, a svým příběhem – aktuálním, zvláštně naléhavým, jednoznačným líčením boje o život – přibližuje nejtemnější stránku lidské povahy v čase války.

Ne, nemůže, nemůže to udělat. Zažila už tolik umírání, že se jí dělá mdlo, jen na to pomyslí. Ze všeho nejhorší je, že smrt má vlastní pach. Není to pach, který se obecně spojuje s umíráním a z kterého naskakuje husí kůže: pach čerstvě prolité zvířecí krve, zkaženého masa, staroby, nemoci či rozkladu. Není to pach přirozeného skonu, ale násilné, náhlé smrti, okamžiku, kdy člověk cítí, že umírá, ale ještě se tomu vzpírá věřit. Nečpí dlouho. Pach smrtelné hrůzy se z ještě žijícího člověka začne šířit ve chvíli, kdy celé tělo ví, že nastal konec, hlava ale přitom dál žije nadějí. Právě z toho střetu povstává pach smrti, pronikavý a odpudivý. Jakmile vám jednou začpí do nosu, už ho těžko vyženete z paměti. Po smrti je člověk cítit úplně jinak, nasládle zavání rozkladem, až se zvedá žaludek.

Dřív, před vším, co se za ten rok událo, přirozeně počítala s tím, že si jednou pořídí dítě. Teď jí to připadá jako jiná doba, tak vzdálená, že s jejím vlastním životem vůbec nesouvisí. Už si nemůže být ničím jistá; ze všeho nejméně může věřit tak dávné vzpomínce. To bylo v dávno minulých časech, kdy ještě existovala vazba mezi životem člověka a jeho touhami a záměry.

Od té doby se její život proměnil v něco k nepoznání jiného. Nebo možná nepředstavitelně jiného. Ani na nemocničním lůžku ve Stockholmu pořád ještě neví jak to nazvat, ačkoli ví, že to slovo už existuje a že to slovo zní: válka. V jejích očích se ale válka jeví jen jako obecný pojem, souhrnné pojmenování pro osudy bezpočtu jednotlivců. Válka je každý jednotlivec, to, co toho kterého jednotlivce potkalo, jak se to stalo, jak mu to změnilo život. Pro ni je válka tohle dítě, které porodila.

Ode dne, kdy zjistila, že je v jiném stavu, nebylo nic, co by nenáviděla víc než tohle stvoření. Kdo ví, jestli by její nenávist vůbec přežilo, kdyby neskončila v nemocnici? Sama S. se s ní obtížně vyrovnávala. V noci se převalovala v posteli, cítila, jak se jí to cizí tělíčko hýbe pod srdcem, ve výši nad sebou viděla tváře těch chlapů, jeho otců. Bezejmenných individuí, zpravidla opilých. Netušila, kolik jich bylo, sem tam se jí ale vybavil obličej, oči, hlas, ruce, pach, často zápach. Otcem mohl být kdokoli.

Přicházejí k ní ve snu. Nedají jí pokoj; i tady ve Švédsku se vracejí, dostihují ji jako zpožděná zavazadla. Často se jí zdá jeden sen: jde po ulici v neznámém městě. Náhle zahlédne povědomou tvář. Je si jistá, že je to jeden z nich. Ve snu má s sebou pokaždé nůž. Zamíří k muži a bodne ho do břicha, přitom si dá záležet, aby jí nejdřív pěkně viděl do obličeje. Když do něj vráží čepel, zaplaví jí úleva, málem radost. V očích mu ale vidí jen údiv. Chlap ji nepozná a diví se, že mu úplně cizí ženská zasazuje smrtelnou ránu. S. brečí vzteky, že v ní nepoznal svou oběť a že její pomsta vychází naprázdno.

Když v ní ten tvor, plod jejich semene, začal růst, jako by v ní bujel nádor. S. se tomu cizímu tělísku bránila, vzpírala se zhoubným buňkám, které se v ní proti její vůli množily. Kdesi se dočetla, že když si člověk rakovinné bujení promítá před očima, může ho zarazit. Cítila ale, že se nádor kvapem zvětšuje. Když zavřela oči, docela zřetelně viděla, jak se v ní cizorodé buňky rozmnožují a rozlézají. Připadala si jako ohromná nádoba, jejímž jediným účelem je živit nenasytné shluky buněk. Ta představa ji přiváděla k nepříčetnosti.

Teď je ten nádor vedle ní, jako by se zázrakem proměnil v dítě. S. se s tím těžko smiřuje. Nikdy ho nevnímala jako dítě, pouze jako nemoc, přítěž, kterou chtěla setřást, parazita, kterého chtěla vyhnat z těla. Děsí ji pomyšlení, že celou tu dobu, celých dlouhých devět měsíců v ní to stvoření rostlo proti její vůli. Že se, jí navzdory, tisklo až do konce ke stěnám její dělohy, že přišlo na svět, že přežilo. Stejně jako ona.

Když se jí teď ulehčilo od tíhy dítěte, její stále ještě zemdlené tělo si připadá nezatížené žádnou pohledávkou, lze-li to tak říct o mase, kostech a kůži. Dál ji však tísní pocit rozpolcenosti. Pořád necítí, že má nad tělem plnou vládu, že ho má zcela v rukách, že je sama sebou. Možná jí to už zůstane, ta trhlina, kterou nelze scelit.

Zas ji posedne pocit nečistoty. Často ji přepadá a drásá ji stejně jako sen o pomstě. Prohlíží si ruce, špínu pod nehty, čpící podpaží, kůži, ze které se odlupují nepatrné, takřka nepostřehnutelné šupinky, na tenounký poprašek, jakoby nahrazující druhou kůži. Ví, že už nikdy čistá nebude. Sebevětší množství vody to nespraví. Vyvleče se z postele a zamíří do umývárny. Stoupne si za modrý sprchový závěs a dlouho nastavuje tvář tryskající vodě. V umývárnách tu nemají vany, jen půlkruhové kovové tyče se závěsem a odtokem v podlaze. Sedne si na plastovou židli pod sprchou a vnímá, jak jí voda buší do ramen a prsou. Dlouhé sprchování horkou vodou v ní probouzí vzácný pocit rozkoše.

Sleduje, jak jí mezi nohama lehounce crčí krev a barví vodu. Cítí, jako by z ní zároveň odcházelo i cosi bolestivého a tíživého, co se v ní celé ty měsíce ukrývalo. Jako by jí voda tím, že ji zevnitř vymývá, dávala zapomenout.

Při pohledu do zrcadla si všímá, že se v obličeji vůbec nezměnila. Nic se jí do tváře nevepsalo, je stále hladká, nepoznamenaná, normální. Krom nápadné bledosti a kruhů pod očima na sobě nic nepozoruje. Poprvé po těch mukách se na sebe pořádně podívala až v Záhřebu. Bylo to ve společné umývárně, živě si to vybavuje. Celou místnost osvětlovala jediná holá žárovka a ona v žlutavém příšeří uviděla svou tvář. Tutéž hladkou pleť, tytéž oči srnčete, rovné obočí a plné rty.

Zprvu se jí nelíbilo, že se jí do obličeje nevrylo, jak moc se změnila. Jak lze přestát to, čím prošla ona, a přitom na sobě nenést žádnou vnější stopu, neutrpět jedinou újmu zvenčí? Byla poznamenaná skutečně tak neviditelně nebo šlo jen o to umět se podívat? Ale když si teď sama sebe prohlíží v nemocničním zrcadle, cítí ulehčení, že nic neprosvítá. Vítá, že veškeré známky utrpení z povrchu zmizely. To ji ochrání. S takhle nevinnou tváří před okolím snáz zalže svůj osud.

S neskonalou blažeností otevírá kelímek s pleťovým krémem. Je to nádhera mít zase pleťový krém a zrcadlo. A v zrcadle tvář. Vypadá takhle budoucnost?

Kdy si uvědomila, že přece jen nějaká budoucnost je? Snad v momentě, kdy se smířila s vlastní smrtí. Pochopila, že smrt jí uleví a v tu chvíli se v ní cosi zlomilo. A ten okamžik naprostého smíření jí docela nečekaně otevřel dveře budoucnosti.

Má to za sebou. Leží na zádech, oči zavřené, hlavu odvrácenou. Nehodlá se mu dívat do tváře. To je její jediná obrana. Cítí tupou bolest, ale neotevře oči. Ani se nehne. Nevydá ani hlásek. Voják se jí opře botou o hruď. Otoč se, nařizuje jí. S. k němu obrátí hlavu, víčka ale nezvedne. Ještě ne. Otevři pusu, přikáže jí voják. S. se podvolí. Cítí ve tváři teplý proud moči. Polykej, řve voják. S. nemá na vybranou. Loká slanou záplavu. Nebere to konce a ona si nepřeje nic než umřít.

Přeložila Petra Kůsová