Siri Hustvedt: Stesky Američana

Myslím, že duchové obcházejí v násvšech a je líp, když mluví, než když mlčí.Když otec zemřel, už jsem si s ním nemohl povídatosobně, dál jsem s ním ale vedl pomyslnérozhovory. Dál se mi o něm zdálo a v ušíchmi zněla jeho slova. A přece můj život načas ovládlo to,co táta neřekl – co nám neprozradil. Ukázalose, že nebyl jediný, kdo něco tajil. Šestého ledna,čtyři dny po jeho

Pohřbu, jsme s Ingou v jeho pracovněnarazili na dopis.

Zůstalijsme u matky v Minnesotě, abychom probrali jeho písemnosti.Předem jsme věděli o pamětech, které sepisovalv posledních letech života, i o krabici dopisů, kteréposílal rodičům – řada psaní pocházelaz doby, kdy za druhé světové války bojovalv Pacifiku –, objevili jsme u něj v pokoji ale i jinévěci, o kterých jsme do té chvíli vůbecnetušili. Otcovo hájemství bylo zvláštněcítit, vonělo jinak než zbytek domu. Uvažoval jsem, jestliten nezaměnitelný odér, který mi hned vedveřích zavanul do nosu, v ovzduší místnostivytvořily všechny ty vykouřené cigarety, vypitá kávaa kolečka, která na psacím stole za čtyřicet letvytlačil nekonečný proud hrnků. Dům už je prodaný.Koupil ho jeden stomatochirurg a zásadně ho přestavěl, jámám ale pořád před očima tátovu pracovnu sestěnou knih, kartotékami, dlouhým psacímstolem, který si vlastnoručně vyrobil, i plastovýmipřihrádkami na jeho desce – otec je opatřil štítky,i když byly průhledné: „Kancelářskésponky“, „Baterie do naslouchátka“, „Klíče odgaráže“, „Plastické pryže“.

V den,kdy jsme se do toho s Ingou pustili, bylo venku nevlídno.Velkým oknem jsem se díval na sněhový poprašekpod kovově šedou oblohou. Za zády jsem cítil Ingu,stála tak blízko, že jsem slyšel její dech.Naše matka, Marit, spala a má neteř, Sonia, se stulila někdev domě ke knížce. Když jsem vytahoval zásuvkukartotéky, blesklo mi hlavou, že se chystáme vyplenitlidskou mysl, rozebrat celý život, a před očima mizničehonic naskočil obraz nebožtíka, kterého jsempitval na medicíně, ležel na stole s vykotlanýmhrudníkem. Jeden kolega na pitevně, Roger Abbot, přezdívalnebožtíkům Pidižvíci nebo prostě Píďové.„To je komora jak stodola, Eriku. Pěkně to srdce Píďovizhypertrofovalo.“ Hlavou mi prokmitla představa tátovyzhroucené plíce a vzápětí se mivybavilo, jak mi ještě křečovitě sevřel ruku, když jsem od nějz pokojíku v pečovacím ústavuodcházel naposledy. Naráz mě zaplavila úleva,že měl pohřeb žehem.

Kartotéčnísystém Larse Davidsena tvořila důmyslná soustavapísmen, číslic a barev uspořádanýchtak, aby se jimi v rámci každého oddíludala vyjádřit sestupná posloupnost. Prvopočátečnípoznámky stály níže než prvotníkoncepty, kterým se zase nadřazovaly konečné verze, atak dále. V zásuvkách neodpočívalypouze roky výuky a psaní, ale i veškeré články,které kdy napsal, všechny přednášky, kterékdy přednesl, rozsáhlé zápisky, které sipořídil, i dopisy, které se mu za více nežšedesát let sešly od kolegů a přátel. Otec sizaznamenal každý nástroj, který mu kdy viselv garáži, sebemenší součástku koupenouna některé ze šesti aut, která za svého životavlastnil, každou trávní sekačku i domácíspotřebič – zanechal objemné svědectví dlouhéhoa nadmíru střídmého života. Našli jsme iseznam věcí uložených na půdě: dětskébrusle a oblečení, pletací potřeby. Z jednékrabičky na mě vypadl svazek klíčů. Na kroužku viselacedulka nadepsaná otcovým drobným krasopisem:„Neznámé klíče.“

Celédny jsme u něj v pokoji do obřích pytlů na odpadkysypali stovky vánočních přání, horyklasifikačních archů a nepřeberné soupisy dávnoneexistujících věcí. Neteř i matka se pracovněpo většinou vyhýbaly. Sonia s walkmanem na ušíchbloudila domem, četla Wallace Stevense nebo propadala mrákotnémuspánku, který tak snadno zachvacuje adolescenty. Semtam za námi zašla, popleskala mámu po rameni nebo jiobjala hůlkovitýma rukama, a když ji takto mlčkypovzbudila, odplula zase do jiné místnosti. Dělala mistarost od samé chvíle, kdy před pěti lety přišla otátu. Vrylo se mi do paměti, jak stála na chodbě předjeho nemocničním pokojem, obličej podivně strnulý,tělo křečovitě přiražené ke zdi, pleť tak bílou,že mi připomínala kosti. Vím, že Inga před nísvůj smutek tajila, když byla ale dcera ve škole, sestra pustilahudbu, lehla si na podlahu a vzlykala, Soniu jsme ale ani ona, ani jánikdy plakat neviděli. Tři roky nato, ráno 11. září2001, se obě hnaly se stovkami lidí k severu. Prchaly zeStuyvesantovy střední školy, kam Sonia chodila. Jen párbloků je dělilo od hořících mrakodrapů a játeprve později zjistil, co Sonia zahlédla z okna třídy.Já ze svého domu v Brooklynu to ráno vidělpouze dým.

Kdyžmatka právě neodpočívala, bloumala z pokoje dopokoje jako náměsíčná. Její rázný,přitom ale lehký krok oproti časům minulým nijakneztěžkl, jen se zpomalil. Chodila se na nás dívat,nabízela nám jídlo, prakticky ale nepřekročilapráh. Pracovna jí musela připomínat otcovaposlední léta. Vlivem postupující rozedmyse mu svět kus po kuse smršťoval. Ke konci se už skoro nehnul atakřka nepřetržitě setrvával mezi zdmi svého pokojeo ploše tři a půl krát pět metrů. Před smrtíještě vyčlenil nejdůležitější písemnosti, kteréteď ležely v úhledně srovnaných krabicíchvedle jeho stolu. V jedné z nich Inga našlapsaníčka od slečen, se kterými se otec znal, než seseznámil s matkou. Později jsem si přečetl doposledního slova, co mu trojice předmanželských lásek– Margaret, June, Lenore – psala, elegantně formulované,ale vlažné dopisy zakončené slovy „Zdraví“,„Srdečně zdraví“ či „Zatím zdraví“.

KdyžInga na svazky narazila, roztřásly se jí ruce. Znaljsem ten třes od dětství, nesouvisel s žádnýmonemocněním, ale s nervovým vedením, jaktomu sestra říkala. Nikdy nedovedla předem odhadnout, kdy jipostihne. Viděl jsem, jak přednášela s rukama naprostonehybnýma, a zažil jsem i přednášky, kdy se jíruce klepaly tak silně, že je musela schovat za záda. Kdyžvytáhla tři svazky dopisů od dávno odvátých,kdysi ale obdivovaných slečen Margaret, June a Lenore,vyndala jeden jediný papír, zaraženě se na nějpodívala a beze slova mi ho podala.

Dopisnesl datum 27. června 1937. Pod tím bylo rozmáchloudětskou rukou napsáno: „Drahý Larsi, já vím,že o tom, co se stalo, jaktěživ nemukneš. Odpřisáhli jsmeto přece na BIBLI. Už to může být jedno jí v nebii těm tady na zemi. Věřím Tvému slovu. Lisa.“

„Chtěl,abychom to našli,“ poznamenala Inga. „Jinak by to zlikvidoval.Přece jsem ti ukazovala ty deníky s vytrhanýmilisty.“ Odmlčela se. „Slyšel jsi někdy o nějaké Lise?“

„Ne,“zavrtěl jsem hlavou. „Mohli bychom se zeptat mámy.“

Ingami odpověděla norsky, jako by si řeč o matce žádala jejímateřštinu. „Nei, Jei vil ikke forstyrre benne med dette.“ (Ne, tím ji nemíním zatěžovat.) „Vždyckymi připadalo,“ pokračovala, „že táta před mámoui před námi leccos tají, zvlášť ze svéhodětství. Tehdy mu bylo patnáct. To už podle měpřišli o čtyřicet hektarů polí a, jestli se nepletu, takto bylo rok potom, co děda zjistil, že jeho bratr David je posmrti.“ Sestra sklopila oči k světle hnědému papíru.„‘Už to může být jedno jí v nebi i těmtady na zemi.’ Někdo umřel.“ Slyšitelně polkla. „Chudáktáta přísahal na Bibli.“

Přeložila Petra Kusová