Sándor Márai: Hovory v Bolzanu

“Dýku,” odpověděl hostinský. “Přijel s dýkou. To je jeho jediný majetek.”

...Všichni měli radost, že uprchl. Příštího večera byla novina oznámena papeži, který si vzpomněl, jak jej osobně obdaroval nějakou menší papežskou odměnou, a nemohl se dost vynasmát. Novina se šířila: benátští gondoliéři se opírali o svá vesla a podrobně rozebírali všechny technické detaily jeho útěku a byli šťastní, šťastní, protože byl Benátčan, protože přelstil úřady a protože se konečně našel někdo, kdo byl silnější, než utlačovatelé nebo kameny a řetězy, dokonce i silnější než olověné kobky benátské. Hovořili tiše, plivajíce do vody a mnouce si ruce uspokojením. Novina se šířila a lidská srdce pookřála, když ji uslyšela. “Ostatně, jakýpak zločin to spáchal?” ptali se lidé. “Hrál a, dobrý Bože, sázel a možná ne tak úplně čestně, hrál kostky v zapadlých barech a nasazoval si masku, když hrál s profesionálními hráči. Konec konců, toto jsou Benátky! Kdo kdy ne .... A ano, zbil pár darebáků, kteří ho zradili, a vábil ženy do svého pronajatého apartmá v Muranu, kousek za městem, ale jak jinak byste chtěli trávit mládí v Benátkách? A samozřejmě byl drzý, měl hbitý jazyk a mnoho mluvil. Ale mlčel někdy někdo v Benátkách?...”

Takto si mumlali a chvílemi se smáli, protože na těch zprávách bylo něco dobrého, něco uspokojujícího a povzbudivého. Protože každý věděl, že Inkvizice zatíná zuby do toho či onoho kousku jejich vlastního těla, ta či ona část jich samých již žila v kobkách a nyní někdo předvedl, že člověk by mohl přemoci despocii, olověné kobky i policii, předvedl, že je silnější než messer grande, pohůnek kata a posel špatných zpráv. Novina se šířila: na policejních stanicích se práskalo spisy o stůl, strážníci obcházeli pokřikujíce, soudci naslouchali obviněným ze zločinu s rudnoucíma ušima a rozzlobeně posílali lidi do vězení, do vyhnanství, na galeje nebo na popraviště. Mluvilo se o něm v kostelech, na mši se kázalo, že v jeho zatraceném těle je soustředěno všech sedm smrtelných hříchů, za což podle kněze, se bude v pekle vařit ve svém vlastním kotli, potom péct na ohni speciálně pro něj připraveném navěky. Jeho jméno bylo dokonce zmiňováno i ve zpovědnicích ženami s hlavami skloněnými, které se bušily do prsou, když přijímaly doporučené pokání. A každý byl potěšen, že se stalo něco dobrého v Benátkách a v každé vesnici a městě republiky, kterými procházel.

Spali a ze sna se usmívali. Kudy šel, tam pečlivěji než obvykle zavírali v noci okna a dveře a za zavřenými okenicemi muži dlouho rozmlouvali se svými ženami. Jako by popel a uhlíky včerejšího nadšení začaly doutnat a chrlit oheň. Neočaroval žádnou krávu, ale pasáci krav přísahali, že telata, která se narodila toho roku, byla hezčí a že jich bylo více než obvykle. Ženy se probudily, nanosily vodu ze studně v dřevěných vědrech, rozdmýchaly ohně ve svých kuchyních, ohřály mléko, rozložily ovoce na naleštěné mísy, nakojily nemluvňata, nakrmily muže, uklidily ložnice, vyměnily ložní prádlo a když pracovaly, usmívaly se. A byl to úsměv, který vydržel dlouho v Benátkách, Tyrolsku a Lombardii. A tento úsměv se šířil, jako velmi aktivní a neškodná nákaza: dokonce se rozšířil až za hranice, takže když o tom uslyšeli v Mnichově, usmívali se v pohotovosti, zatímco na něj čekali, stejně jako i v Paříži, kde byl příběh o jeho útěku podrobně vylíčen králi, zatímco byl na lovu v královské oboře. A král se také smál. A vědělo se o tom v Parmě a v Turínu, ve Vídni a v Moskvě. A i tam se každý usmíval. Jen policisté, soudci, vojáci a špioni – každý, kdo má za úkol udržovat lid ve strachu před vrchností – ti všichni šli do práce s podezřívavostí a špatnou náladou. Protože neexistuje nic tak nebezpečného jako muž, který se nepoddá despocii.

“...jsem ta vzácná bytost, spisovatel, který prožil život, o němž může psát! Ptáte se mne, jak moc jsem již napsal? ... Ne dost, přiznávám. Pár veršů ... pár esejů o kouzelném umění. ... Ale nic z toho se nedalo číst. Díky Betině, která mne seznámila s tělesným světem, když mi bylo čtrnáct let, jsem se stal velvyslancem, knězem, vojákem, houslistou a doktorem občanského a kněžského práva. Díky ní a také jejímu staršímu bratrovi Doktoru Gozzimu, který byl mým sousedem, když jsem pobýval v Padově, a který nevěděl nic o tom, co mne Betina naučila, ale představil mne světu krásného umění. To ale není podstatné; nejde o psaní, záleží na tom, co jsem vykonal. Jsem to já a můj život, co je důležité.... Já chci žít. Nemohu psát, dokud nepoznám svět. A já jej teprve začínám poznávat,” řekl tišeji, téměř s posvátnou bázní. “Je mi čtyřicet let. Sotva jsem začal žít. Co jsem prožil, mi ještě nestačí. Ještě jsem neviděl tolik úsvitů, kolik bych si jen přál, a je tolik lidských nálad a pocitů, které neznám; ještě jsem se dost nenasmál domýšlivosti byrokratů, hodnostářů a všech možných ctihodných občanů; neuspěl jsem tolikrát, kolikrát bych si jen přál v cpaní slov tlustým kněžím do jejich chřtánů, mám na mysli ty tlusté kněží, kteří počítají své odpustky v penězích. Já sám jsem se ještě dost nenasmál lidské hlouposti; ještě nebylo dost příkopů, do kterých bych spadl v nezřízeném pobavení nad domýšlivostí, ctižádostí, chtíčem a lačností světa; ještě nebylo dost náručí žen, ve kterých bych se probudil, věda něco, co by stálo za to o nich vědět, nebo se naučil něco pravdivého, co by bylo podstatnější než ta smutná, vulgární pravda o tom, co skrývaly pod svými sukněmi, které vzrušují jen představivost básníků a adolescentů. ... Nežil jsem dost, Balbi,” opakoval tvrdohlavě rozechvělým hlasem. “Já nechci nic opomenout! Nejsem žádostiv potlesku světa, netoužím po bohatství a šťastném domácím životě: na procházení se v bačkorách bude ještě dost času, stejně tak na dohlížení na vinice a naslouchání zpěvu ptáků se svazkem De consolatione philosophiae od pohanského Boethia, nebo jedné z knih moudrého Horacia v ruce, toho Horacia, který učí, že spravedlivý člověk je vždy provázen dvěmi nebeskými sestrami, Věděním a Lítostí. .... Ale já se teď nechci odevzdat lítosti. Já chci žít tak, abych časem mohl psát. To však nepřichází snadno. ....Budu psát, až usoudím, že jsem žil tolik, kolik bylo třeba. ... Teprve až něco prožiji, budu chtít psát.”

„... Budeš držet jazyk za zuby, co se týče Benátek, jako Židé z Diaspory mlčí o svém Bohu. Budeš mlčet, pokud si ceníš vlastního života a pokud chceš ještě alespoň jednou vidět Benátky! Jak bys mohl znát Benátky? ... Viděl jsi jen dlažební kostky, kovové nožičky rendlíků, podpatky benátských žen, stehna benátských služek a vlažné moře, které tě přineslo do Benátek spolu se všemi ostatními: s Francouzy a jejich verši, jejich nemocemi a jejich hezkými způsoby; s Němci, kteří bloumají po našich náměstích a upřeně hledí na naše sochy s tak znepokojenými výrazy ve tvářích, jako by to podstatné nebyl život sám, ale nějaká učená přednáška, kterou dříve či později budou muset učinit; s Angličany, kteří dávají přednost teplé vodě před červeným vínem a jsou schopni hodiny zírat přes své brýle na tu či onu oltářní sochu, aniž by postřehli, že modelem pro obraz byla vdavekchtivá dcera blízkého hostinského, která se právě vedle nich na schodech k oltáři modlí vyjmenovávajíc své hříchy, hříchy, o kterých se povídá po celých Benátkách, ale které jí Benátky dávno odpustily. Protože Benátky nejsou jen dóže nebo messer grande, ani senátoři, kteří se nechají uplatit pytlem zlata od kohokoli, ale také kanovníci s kulatými břichy. Benátky nejsou jen zvoník na náměstí svatého Marka, holubi na bílých kamenech, studny, které postavili benátští zedníci, předkové mé matky a otce, a které nesou stopy jejich genia; Benátky nejsou jen déšť třpytící se v úzkých uličkách nebo měsíční svit padající na malý můstek, ani kuplíři, obchodníci, karbaníci a padlé ženy, jejichž počet zapisují prokurátoři v zatuchlých kancelářích: Benátky prostě nejsou jen to, co vidíte. Kdo zná Benátky? ... Abyste je opradu znali, musíte se tam narodit. Musíte zakusit jejich navlhlou, kyselou, zvětralou vůni v mateřském mléce, cítit vznešené aroma rozkladu, jež je jako dech umírajících nebo vzpomínka na šťastné časy beze strachu, ať už ze života nebo ze smrti, kdy kouzlo okamžiku, závrať z reality, kdy okouzlující vědomí vlastního bytí teď a tady v Benátkách naplňuje každou buňku vašeho těla a každý kousek a skulinku vašeho mozku. Blahořečím svému osudu a s vděčností poklekám, že zařídil, abych se narodil v Benátkách. Děkuji nebesům, že můj první nádech zde na zemi byl doušek nahnilé moudrosti, jež otálí ve vůni laguny! Narodil jsem se jako Benátčan, a to znamená, že vše je mé, vše, za co stojí žít, mi bylo dáno darem: smysl pro svobodu, moře, umění, způsoby ... a protože jsem se tam narodil, vím, že žít znamená bojovat a boje to, co dělá Benátčana opravdovým, vznešeným Benátčanem! Benátky, to je radost!“

... Obvinění Milosrdných vznesená proti Giacomovi byla směšná. Věděl, že neměla nic společného s praktikování temného umění, ani s orgiemi, ani s prostopášností, dokonce ani s horlivou vášní, s jakou se za ním otáčely benátské dámy a panny. „Moc se ani otáčet nemusely.“ poznamenal. „Tomu lidé nikdy neporozumějí. Nikdy jsem to nebyl já, kdo učinil první krok.“ Ne že by toto bylo něco o čem by mohl rozmlouvat s prvním tajemníkem. Lidé obvykle o takových věcech lhali, jako lhali o všem, co bylo v životě důležité. A tak se o něm hovořilo jako o nechvalně známém „svůdci“, oficiálně byl označen za nevěrného milovníka, vzor vrtkavosti, sukničkáře: byl jasným a všudypřítomným nebezpečím – takový mu dali cejch ... kdyby jen věděli! Nebyl v pozici, kdy by jim mohl říci, že ne on si vybíral své oběti, nýbrž ony si vybíraly jeho; neexistoval způsob, jak by mohl zaznamenat, že nazírání žen na cudnost a způsob, jakým ve skutečnosti věci dělaly, se nijak neshodovalo s tím, co bylo prohlašováno ve veřejných úřadech nebo provoláváno z kazatelen v kostelech. Neznal nikoho, komu by to mohl říci: a vskutku jen ve vzácných chvílích samoty se sám mohl postavit tváří v tvář faktu, že když přijde na souboj lásky, je on tím poškozeným, opuštěným, obětí. ... O to ale nešlo. Vykupování zástav, epizoda se smaragdovým prstenem, orgie, dny a noci strávené hazardní hrou, nesplněné sliby, pyšná póza, umíněné chování: nic z toho nebylo opravdovým proviněním. Tak to prostě v Benátkách chodilo. ... Co mu nemohli prominout, důvod, proč jej uvrhli do vězení, odkud ho nemohl zachránit dokonce ani mocný Signor Bragadin, byl ten, že nebezpečí a korupce, které pro ně představoval, poukazovaly na něco dalšího, něco jiného, než byl jakýkoli zločin či nerozvážnost, kterých se mohl dopustit: jim vadil celý způsob jeho žití, jeho duše, tvář, kterou ukazoval světu. “A to mi nemohou odpustit,“ uvědomil si a pokrčil rameny. Svět vyžaduje uspořádání a poslušnost, bolestivý akt vzdání se, bezpodmínečné přijetí pozemského a božského řádu.

Lidé k němu přicházeli s chřadnoucím tělem a utrápenou duší a stáli ve frontě u jeho dveří jako ve velkých městech v čekárně u lékaře, ale namísto s rukou v pásce nebo zlomeným kotníkem přicházeli se zlomeným srdcem a raněnou sebeúctou, jež bylo třeba léčit. Co vlastně chtěli? Zázraky. Lidé všude chtěli zázraky ...

Toto je věk cestování. Lidé procházejí městy předávajíce jeden druhému klíče a policie nemá šanci: Paříž informuje Mnichov o tom, že tam míří osoba, která tam hodlá zkusit své štěstí. Benátky informují Bolzano, že jeden z jejich nejtalentovanějších synů se tam zamýšlí na svých cestách zastavit.

Život je, když se muž a žena setkají, protože jsou pro sebe stvořeni, protože to, co mají společného, je stejné, jako co má déšť společného s mořem: jeden vždy povstává z druhého a opět do něj se vrací, jeden vytváří toho druhého, jeden je podmínkou pro existenci toho druhého. Z této celistvosti vyvstává harmonie a tato harmonie je život.

Protože všechna touha a vášeň, které mezi námi byly, zmizely v každodenní činnosti, a nyní jsem to já, kdo s sebou nese vše, co bylo horečnaté a nakazilo nás láskou....

Zdá se, že uzly, kterými nás svazuje Bůh, se nedají uvolnit lidskýma rukama, jakkoli chytře, jemně či s použitím síly se o to snažíme. A proto by Vaše Excelence měla nahlédnout vévodkyni do duše a postarat se, abychom se již nikdy nesetkali. Oheň dohoří, řekla vévodkyně a dříve či později se všechna vášeň přemění v popel, ale dovol mi říct na rozloučenou, že existuje druh žáru, který není zažehnut jiskrou okamžiku, ani vzplanutím citu; ani není rozdmýchán chtivostí nebo ctižádostí, ne: v lidském životě existuje něco, co plápolá dál, záře, kterou se ani zvyku, ani nudě nepodaří zhasit; a kde ony neuspějí, neuspěje ani samolibost či chlípnost; takový plamen neuhasí ani celý svět, vskutku ani my sami jej nemůžeme uhasit. Je to část ohně, kterou jednou lidské ruce ukradly nebesům, a od té doby ti, kdož jsou za tuto krádež zodpovědní, čelí hněvu bohů.

Jsme smrtelní a toto vznešené postavení nás zavazuje: jsme povinni znát svá srdce a své osudy. A to není jednoduchý úkol. Existují jen dva božské léky, které nám mohou pomoci unést jed reality a zabránit mu, aby nás předčasně zabil, a těmi jsou důvtip a lhostejnost.

(úryvky z knihy)
Překlad: Michaela Červenková