Salman Rushdie: Včelař (1. kapitola)

Na sv. Valentýna roku 1989, poslední den svého života, se legendární zpěvačka Vina Apsara s pláčem probudila ze snu o lidské obětině, v němž roli té nešťastné duše ztělesňovala ona sama. Polonazí muži podobní herci Christopheru Plummerovi ji pevně drželi za zápěstí a kotníky. Její svíjející se nahé tělo leželo roztažené na vyleštěném kameni s vyrytým obrazem hadího ptáka Kvecalkoatla. Otevřená tlama opeřeného hada obklopovala temnou dutinu vydlabanou z kamene, a přestože její vlastní ústa byla roztažená křikem, jediným zvukem, který doléhal k jejímu sluchu, bylo praskání bleskových žárovek; ale dřív než ji stačili podříznout, než její teplá krev stačila vytrysknout do toho strašného poháru, probudila se o polednách v mexickém městě Guadalajara, v neznámé posteli s polomrtvým cizím mužem, nahým míšencem, jemuž bylo jen málo přes dvacet a kterého v záplavě nekonečného novinového zpravodajství následujícího těsně po katastrofě identifikovali jako Raúla Párama, playboye a dědice známého místního stavitelského magnáta, jehož jedna společnost vlastnila hotel, ve kterém bydlela.

Ze všech pórů se jí řinul pot a promočená prostěradla páchla nesmyslnou ubohostí noční schůzky. Raúl Páramo ležel v bezvědomí, rty měl bílé a tělem mu každou chvíli zaškubaly křeče, které, jak si Vina všimla, se nijak nelišily od jejího vlastního zmítání ve snu. Po chvíli mu začaly z hlubin průdušek vycházet úděsné zvuky, jako by mu někdo podřezával hrdlo, jako by mu krev vytékala šarlatovým úsměvem neviditelné rány do přeludné číše. Vina zděšeně vyskočila z postele a popadla své svršky, kožené kalhoty a přiléhavý, flitry pošitý živůtek, v nichž se večer předtím naposledy uklonila posluchačům na jevišti místního konferenčního centra. Plná pohrdání a zoufalství se vzdala tomu nýmandovi, tomu holobrádkovi, který mohl být jejím synem; vybrala si ho spíše náhodou z tlačenice v zákulisí, mezi gigoly, tokajícími hejsky s květinovými dary, mezi průmyslovými barony, aristochátrou, králi drogového podsvětí a tequilovými princi, kteří všichni toužili zahrnout hvězdu večera limuzínami, šampaňským, kokainem a možná i diamanty.

Ten muž se začal představovat, natřásat se a vrtět ocasem, jenže ji nezajímalo ani jeho jméno, ani jeho bankovní účet. Utrhla si ho jako květinu a teď ho chtěla stisknout mezi zuby, objednala si ho jako jídlo přes ulici a vyděsila ho dravostí svého apetýtu, protože na něm začala hodovat, sotva se zavřely dveře limuzíny, dřív než stačil šofér zvednout přepážku, která poskytovala pasažérům soukromí. Později mluvil, totiž šofér, s úctou o jejím nahém těle, a zatímco novináři ho napájeli tequilou, šeptal o její rozpínavé a zhoubné nahotě, jako by to byl zázrak, kdo by si byl pomyslel, že už má na krku padesátku, někdo tam nahoře nejspíš nechtěl, aby někdy vypadala jinak. Pro takovou ženskou bych udělal všecko na světě, bědoval šofér, kvůli ní bych svištěl i dvoustovkou, kdyby toužila jet tak rychle, kvůli ní bych to tehdy i napálil do betonové zdi, kdyby si přála zemřít.

Teprve když se vpotácela do chodby v desátém patře hotelu, polonahá a zmatená, klopýtajíc přes nevyzvednuté noviny, jejichž titulky o francouzských jaderných pokusech v Tichém oceáně a politických bouřích v jižní provincii Chiapas jí umazaly chodidla vřískavou tiskařskou černí, teprve tehdy si uvědomila, že apartmá, které opustila, patří jí, že zabouchla a nemá klíč, a v tom okamžiku bezbrannosti měla štěstí, že tím, na koho narazila, jsem byl já, Umíd Merchant, fotograf, alias „Raj", její tak říkajíc starý kámoš z Bombaje a jediný zuřivý fotoreportér v okruhu tisíce a jedné míle, jehož by ani ve snu nenapadlo vyblejsknout ji tak rozkošně a skandálně neupravenou – celá byla na kratičkou chvíli mimo, a vůbec nejhorší bylo, že vypadala na svůj věk –, jediný zloděj podob, který by jí nikdy neukradl ten vyčerpaný a uštvaný výraz, tu bezmoc, podtrženou kalnýma očima s nepopiratelnými váčky, zcuchaný vodotrysk vlasů, tuhých jak dráty, obarvených na zrzavo a třepetajících se jí nad hlavou v datlím chocholu, její půvabná ústa se nejistě chvěla, lemována podél okraje rtů miniaturními, prohlubujícími se fjordy nelítostných let, úplný prototyp nespoutané rockové bohyně, která se octla na půl cesty k bezútěšnosti a zkáze. Rozhodla se, že si na tohle turné nechá udělat zrzavý přeliv, protože ve čtyřiačtyřiceti začínala znovu, sólovou kariéru bez Něho, poprvé za léta rajzovala bez Orma, a tak opravdu nebylo divu, že většinu času byla dezorientovaná a rozháraná. A osamělá. To je nutno přiznat. Bylo lhostejné, zda jde o veřejný či soukromý život, neboť pravda je taková: když nebyla s ním, mohla být s kýmkoli, protože stejně byla vždycky sama.

Dezorientace: ztráta Východu. A Orma Camy, jejího slunce.

A to, že narazila na mě, nebyla jen hloupá náhoda. Vždycky mohla počítat s mou pomocí. Stále jsem ji vyhlížel, čekal na její zavolání. Kdyby si to přála, mohly nás být tucty, stovky, tisíce. Ale já si myslím, že kromě mě nikdo jiný nebyl. A když na mě v úzkých zavolala naposledy, nemohl jsem jí pomoci, a ona zemřela. Skončila uprostřed příběhu svého života, stala se nedozpívanou písní, opuštěnou u mostu, připravenou o právo držet se textu svého života až po jeho poslední, naplňující rým.

Dvě hodiny poté, co jsem ji zachránil před bezednou propastí její hotelové chodby, nás helikoptéra dopravila do Tequily, kde don Ángel Cruz, majitel jedné z nejrozsáhlejších plantáží modré agáve a pověstné Ángelovy palírny, aristokrat proslulý kolosálním rozsahem mužského altu, mocnou rotundou břicha a nadmíru štědrou pohostinností, měl podle plánu uspořádat banket na její počest. Mezitím byl Vinin krasaveček odvezen do nemocnice, v sevření tak těžkých drogových záchvatů, že je nakonec nepřežil, a kvůli tomu, co se stalo s Vinou, byly světu ještě po mnoho dalších dní předkládány podrobné rozbory obsahu jeho krevního řečiště, žaludku, střev, šourku, očních jamek, slepého střeva, vlasů, vlastně všeho kromě mozku, o němž se soudilo, že neobsahuje nic, co by stálo za řeč. Narkotika jej rozhodila tak důkladně, že nikdo nerozuměl jeho posledním slovům, vysloveným v průběhu posledního, komatózního deliria. Avšak o pár dní později, když se informace prodychtily na internet, nějaký fanatik fantasy, který pocházel ze sanfranciské čtvrti Castro a honosil se přezdívkou elrond@roklinka.com, vysvětlil, že Raúl Páramo mluvil černou řečí, pekelnou mluvou, kterou pro služebníky Temného pána Saurona vymyslel spisovatel Tolkien: Aš nazg durbatulúk, aš nazg gimbatul, aš nazg thrakatulúk agh burzum-iši krimpatul. Poté se po celé Síti lavinovitě rozšířily zprávy o satanských, či snad sauronských praktikách. Do světa byla vypuštěna myšlenka, že míšenecký milenec byl vyznavačem ďábla, krvavým služebníkem podsvětí a že daroval Vině Apsaře drahocenný, avšak neblahý prsten, který způsobil následnou katastrofu a odnesl ji do pekel. Jenže tou dobou již Vina Apsara přecházela v mýtus, stávala se nádobou, kterou mohl kdejaký kretén plnit výplody svého pitomého mozku, anebo řekněme zrcadlem jisté kultury, jejíž podstatu nejlépe pochopíme, řekneme-li, že své nejpravdivější zrcadlo našla v mrtvole.

Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže, Jeden všechny přivede, do temnoty sváže. V helikoptéře do Tequily jsem seděl vedle Viny Apsary a žádný prsten jsem na jejím prstě neviděl, nepočítám-li talismanový měsíček, který nikdy nesundávala, její pojítko s Ormem Gamou, její památku na jeho lásku.

Svoji svitu poslala autem a za jediného společníka ve vzduchu si vybrala mě, „ze všech vás gaunerů můžu věřit jen jemu," zavrčela. Vyrazili na cestu hodinu před námi, celý ten zatracený zvěřinec, její hadí manažer, osobní asistent s náturou hyeny, gorily z ochranky, páv-kadeřník, dračice z propagace, avšak ve chvíli, kdy se vrtulník mihl nad jejich kolonou, se zdálo, že temnota, která Vinu obklopovala od našeho odletu, se najednou zvedla a Vina nařídila pilotovi, aby několikrát proletěl těsně nad auty jedoucími pod námi, níž a ještě níž, a viděl jsem, jak se mu oči rozšiřují hrůzou, zornice se proměnily v černé špendlíkové dírky, jenže pilot byl v zajetí jejích kouzel zrovna tak jako my ostatní a podřídil se jejímu příkazu. To já jsem ječel výš, jděte výš do mikrofonu připevněného k našim protihlukovým sluchátkům, zatímco v uších mi rachotil její smích jako ve větru práskající dveře, a když jsem na ni úkosem pohlédl, abych jí řekl, že mám strach, viděl jsem, že pláče. Policisté s ní jednali kupodivu vlídně, když se dostavili na místo, kde se předávkoval Raúl Páramo, a spokojili se s upozorněním, že se předmětem vyšetřování může stát ona sama. V té chvíli její právníci schůzku ukončili, vypadala však po ní napjatě, labilně, příliš zářivě, jako by se každým okamžikem měla rozletět jako vybuchující žárovka, jako supernova, jako vesmír.

Potom jsme vozy nechali za sebou a letěli nad pahorky a údolími, jež agávové plantáže zbarvily kouřově modrým tónem, a její nálada se opět prudce změnila, začala se smát do mikrofonu a tvrdit, že ji odvážíme na místo, které neexistuje, do vybájených končin, krajiny divů, protože jak by se jinak mohlo nějaké město jmenovat Tequila: „To je stejné, jako kdyby se řeklo, že whisky pochází z Whisky, nebo že gin se vyrábí v Ginu," zvolala. „Teče v Rusku řeka Vodka? Stáčejí rum v Rumu?" A potom náhlé ztemnění, hlas se jí ztišuje, přes vrčení rotorů ho téměř není slyšet: „A heroin pochází z Héry, a crack z Krakatoy." Možná jsem poslouchal zrození písně. Později, když se na její let helikoptérou vyptávali kapitána a druhého pilota, oba loajálně odmítli prozradit jakékoli detaily o tom monologu, v němž se neustále zmítala mezi euforií a zoufalstvím. „Měla dobrou náladu," řekli, „a mluvila anglicky, takže jsme jí nerozuměli."

Nejen anglicky. Protože jsem to byl jen já, mohla žvanit bombajskou smeťáckou hantýrkou, Mumbaí ki kačrapátí bát-čít, v níž věta mohla začít v jednom jazyce, střemhlav proletět druhým, a dokonce třetím a pak se obloukem vrátit k prvnímu. Měli jsme pro něj akronym: Guma. Gudžarátština urdu maráthština angličtina – hindí jsme považovali za něco extra. Bombajané mé krve byli lidé, kteří mluvili pěti jazyky špatně a žádným dobře.

Vina, nyní odloučená od Orma Camy, odhalila na tomto turné hudební i textové nedostatky své vlastní tvorby. Napsala nové písničky, aby se mohla blýsknout tím svým božským hlasem, tím mnohaoktávovým nástrojem, podobným schodům do nebe podle střihu Ymy Sumac, jehož potenciál, jak nyní tvrdila, Ormovy skladby nikdy dostatečně nevyužily; avšak v Buenos Aires, Sáo Paulu, Mexico City a Guadalajaře uslyšela na vlastní uši vlažné reakce publika, navzdory přítomnosti jejích tří šílených brazilských hráčů na bicí a dvojice vzájemně se hecujících argentinských kytaristů, u nichž pokaždé hrozilo, že koncert skončí soubojem na nože. Její obecenstvo nedokázalo nadchnout dokonce ani pohostinské vystoupení ostřílené mexické superhvězdy Chica Estefana; jeho chirurgicky vyhlazená tvář s plnou pusou falešných zubů naopak jenom upozornila na její vlastní uvadající mládí, které se odráželo v průměrném věku posluchačů. Mládež vůbec nepřišla, a pokud ano, tak v malém, hodně malém počtu.

Bouřlivý aplaus však následoval po každém ze starých hitů z repertoáru VTO, a nedalo se popřít, že při těchto číslech se šílenství perkusistů nejvíce přiblížilo božské podstatě, soupeřící kytaristé ve spirálách stoupali k dokonalosti, a dokonce i ten starý roué Estefan jako by se vrátil ze svých zelených pastvin za kopcem. Vina Apsara zpívala slova a hudbu Orma Camy, a omladina, která byla mezi posluchači v menšině, okamžitě zavětřila a začala trojčit, tisíce a tisíce rukou se unisono rozhýbaly a posunkovou řečí sestavily jméno té slavné kapely do rytmu se svým burácejícím skandováním:
V! T! O!
V! T! O!
Vrať se k němu, říkali. Potřebujeme, abyste byli spolu. Nezahazuj svou lásku. Nechceme, abyste se rozcházeli, ale abyste se smířili.
Vertikální Turbo Orgie. Nebo Vinin Trip s Ormem. Nebo čteno jako we two – „my dva", potažmo narážka na raketu V-2. Nebo Vé jako znamení míru, po němž toužili, Té jako touha, jejich touha, a O jako magický kruh lásky, jejich lásky. Nebo výraz holdu jedné z velkolepých staveb Ormova rodného města v názvu hudebního tělesa: Victoria Terminus Orchestra. Nebo jméno, vymyšlené kdysi dávno, když Vina uviděla neonovou reklamu na starou limonádu Vimto, s pouhými třemi svítícími písmeny, Vimto bez im. Vím to. Já to vím.
V... T... Ohh.
V... T... Ohh.
Dva výkřiky a jeden vzdech. Orgasmus minulosti, jehož prsten nosila na ruce. Možná si uvědomovala, že se k ní, navzdory mně, musí vrátit.

Odpolední horko bylo suché a kruté, jak to ostatně měla ráda. Než jsme přistáli, pilot dostal zprávu o mírných otřesech půdy v dané oblasti, jenže už ustaly, ujistil nás, není třeba rušit přistání. Potom se obul do Francouzů. „Po každém tom jejich pokusu můžete odpočítat pět dní, jeden, dva, tři, čtyři, pět, a zem se otřese." Posadil helikoptéru na prachem pokryté fotbalové hřiště uprostřed městečka Tequila. Místní obyvatele držel na uzdě určitě celý místní policejní sbor. Jakmile Vina Apsara majestátně sestoupila (odjakživa princezna, pozvolna získávající vlastnosti královny), zvedlo se volání, jen její jméno, Vííínááá, jehož samohlásky prodlužovala čirá touha, a já si uvědomil – nikoli poprvé – , že přes veškeré hyperbolické hýření a veřejné předvádění svého života, navzdory všem svým šaškárnám, svým nakhras, nikdy v lidech nevyvolávala odpor, něco v jejím chování je odzbrojovalo, a to, co z nich tryskalo, nebyla žluč, ale zázračný, ničím nepodmíněný cit, jako by byla nejvlastnějším, právě narozeným dítětem celé země.

Nazvěme to láskou.

Kordonem prorazili malí kluci, pronásledovaní zpocenými policajty, a pak se objevil don Ángel Cruz se svými dvěma stříbrnými bentleyi, které přesně ladily s barvou jeho vlasů, a omlouval se, že nás nevítá árií, to ten prach, ten nešťastný prach, s tím je potíž vždycky, jenže teď kvůli těm otřesům je ho plný vzduch, prosím, seňora, seňor, lehce si odkašlal o hřbet zápěstí a odvedl nás do prvního bentleye, hned pojedeme, prosím, a začneme program. Sám usedl do druhého vozidla, otíraje se gigantickým kapesníkem, obrovský úsměv přidržovaný na tváři s velkým vypětím vůle. Člověk takřka viděl, jak se pod slupkou dokonalého hostitele dme rozrušením. „Ten chlap má starosti," řekl jsem Vině cestou k plantáži. Pokrčila rameny. V říjnu 1984, při projížďce luxusním automobilem pro propagační článek v časopise Vanity Fair, přejela západním směrem most přes Oaklandský záliv a na vzdálenějším konci zajela k benzinové pumpě, vylezla z vozu a viděla, jak se auto zvedá ze země, všechna čtyři kola, a visí ve vzduchu jako něco z budoucnosti, nebo každopádně z Návratu do budoucnosti. V té chvíli se most sesypával jako dětská stavebnice. „Nechoď na mě se zemětřesením," řekla mi proto hlasem, v němž se ozývala tvrdá ženská a veteránka živelních pohrom, když jsme dorazili k plantáži, kde zaměstnanci dona Ángela čekali se slaměnými kovbojskými klobouky, aby nás ochránili před sluncem, a mistři mačety byli připraveni předvést, jak setnout agáve do velkého modrého „ananasu", na který už čekala drtička. „Richtera si strč za klobouk, Rajinku. Stupnici už na mě pasovali."

Zvířata vyváděla jak pominutá. Strakatí podvraťáci běhali dokola a štěkali, koně řehtali. Nad našimi hlavami s křikem kroužili záhadní ptáci. Zvýšila se také podkožní seismická činnost, zásluhou stále nafouknutější přívětivosti dona Ángela Cruze, když nás protahoval palírnou, to jsou naše tradiční dřevěné kádě, a tady naše zbrusu nové technologické zázraky, naše kapitálová investice do budoucnosti, naše obrovská investice, naše investice k nezaplacení. V kapénkách zatuchlého potu z něho začal pomalu vytékat strach. Promočenými kapesníky roztržitě poklepával na páchnoucí pramínky, a ve stáčírně mu oči ještě více rozšířilo utrpení, když se upřeně zahleděl na křehkost svého jmění, tekutinu uchovávanou ve skle, a hrůza ze zemětřesení mu začala vlhce vyvěrat z koutku očí.

„Prodej francouzských vín a likérů od začátku pokusů klesl, možná až o dvacet procent," zamumlal a přitom zavrtěl hlavou. „Těží z toho jak vinaři v Chile, tak lidé tady v Tequile. Exportní poptávka prudce vzrostla na takovou úroveň, že byste tomu nevěřili." Hřbetem třesoucí se ruky si utřel oči. „Proč nám Bůh dává takový dar, když nám ho zase chce vzít? Proč musí zkoušet naši víru?" Zahleděl se na nás, jako bychom mu mohli skutečně odpovědět. Jakmile pochopil, že se žádné odpovědi nedočká, vzal náhle Vinu Apsaru za ruce a proměnil se v pokorného prosebníka u jejího dvora, dohnán k tomuto projevu přílišné důvěrnosti silou svého velkého strádání. Nepokusila se vymanit z jeho sevření.

„Nebyl jsem špatný člověk," řekl don Ángel Vině úpěnlivými tóny, jako by se k ní modlil. „Odjakživa jsem slušný ke svým zaměstnancům, vlídný ke svým dětem, a dokonce i věrný své ženě, nepočítám-li, dovolte mi mou upřímnost, pár drobných úletů, a to už je stejně takových dvacet let, seňora, vy jste světa znalá dáma, máte porozumění pro slabosti zralého věku. Proč by tedy měl takový den postihnout zrovna mě?" Skutečně před ní sklonil hlavu a vzápětí pustil její ruce, sepnul své a v hrůze si je opřel o zuby.

Byla zvyklá dávat rozhřešení. Položila mu své uvolněné ruce na ramena a začala k němu promlouvat svým Hlasem, začala mu šeptat, jako by byli milenci, odháněla od sebe zemětřesení jako nezvedené dítě, posílala ho na hanbu do kouta, zakazovala mu, aby jakkoli obtěžovalo znamenitého dona Angela, a její vokální schopnosti, spíše zvuk jejího hlasu než cokoli, co by se jím mohlo říct, způsobily zázrak – zoufalý muž se úplně přestal potit, váhavě a nejistě se mu vrátila dobrá nálada, a on zvedl svou andělskou hlavu a usmál se. „Výborně," řekla Vina Apsara. „A teď se pojďme najíst."

Ve staré haciendě, která patřila rodinné firmě a nyní se využívala pouze k tak velkým oslavám, jako byla tahle, jsme uviděli dlouhý stůl postavený v arkádě s výhledem na dvůr s fontánou, a když se objevila Vina, spustila kapela potulných mariachis. Potom dorazila kolona doprovodných vozidel a ven se vyhrnula celá ta úděsná menažérie rockového světa, vřískající a neuroticky pobíhající, prolévající hrdla hektolitry hostitelovy archivní tequily, jako by to bylo pivo z plechovek na mejdanu či víno v krabici, a chvástající se, jak nezastavili a jeli dál, když se země chvěla, osobní asistent nenávistně syčel na rozhýbanou zem, jako by ji chtěl žalovat, manažer se smál s neskrývanou radostí, jakou obvykle dával najevo jen tehdy, když podepsal novou smlouvu s hanebně vyděračskými podmínkami, páv se natřásal a křičel, gorily jednoslabičně mručely, argentinští kytaristé si jako obvykle šli po krku, a bubeníci – ach, bubeníci! – vymazávali vzpomínku na svůj panický strach tím, že se pustili do halasných, tequilou namazaných kritických výlevů na účet mariachis, jejichž kapelník, oslnivý ve svém černostříbrném oděvu, mrštil svým sombrerem o zem a už už sahal po stříbrném šestiraňáku, upevněném na opasku kolem stehna, když se do věci vložil don Ángel a shovívavě se nabídl, aby povzbudil ducha družnosti: „Prosím. Když dovolíte, rád bych vás rozptýlil zpěvem."

Autentický vysoký tenor umlčuje všechny sváry, jeho líbeznost dotýkající se hvězd zahanbuje naši malost, jako hudba sfér. Don Ángel Cruz nám přednesl Glucka, „Trion-fi Amore", a lidoví zpěváci podali úctyhodný výkon v roli chóru k jeho Orfeovi.

Trionfi Amore!
E il mondo intiero
Serva all´impero
della beltá.

Nešťastný konec Orfeova příběhu, Eurydika ztracená navěky vinou Orfeova ohlédnutí, odjakživa představovala pro skladatele a jejich libretisty tvrdý oříšek. – Hleďte, Calzabigi, proberte se, co má znamenat tenhle konec? Taková zívačka! To mám poslat lidi domů s ksichtama protaženejma jako vuřt? Haló, jste tam? Trochu života do toho umírání, ja! – Jistě, Herr Gluck, nemusíte z toho být nervózo. Žádný problém! Láska je silnější než Hádes. Láska činí bohy milosrdnými. A vůbec, co kdyby ji vrátili? „Koukej to votočit, holka, mladej je do tebe udělanej! Že po tobě juknul? No a co!" Potom milenci uspořádají menší oslavu, a není to oslava ledajaká! Tanec, víno, zkrátka všechno, jak se patří. A hned máte svý velký finále, všichni si budou na odchodu broukat. – To beru. Pěknej výkon, Raniero. – Jasná věc, Willibalde. Pusť to z hlavy.

A tady jsme ho slyšeli, to velké finále, po němž následuje obrovský aplaus. Triumf lásky nad smrtí. Celý svět se podřizuje zákonu krásy. K všeobecnému údivu, včetně mého, se rocková hvězda Vina Apsara zvedla a zazpívala oba sopránové party, Amora i Eurydiku, a přestože nejsem žádný odborník, zněla do posledního slova a tónu dokonale, její hlas, vznášející se v extázi naplnění, jako by říkal: dovtípila ses, k čemu jsem.

... E quel sospetto
Che il cor tormenta
AI fin diventa
Felicitá.

Zmučené srdce nejen že štěstí nachází, ale přímo se štěstím stává. Tak zní ten příběh, pomyslel jsem si. Jenže jsem si špatně vyložil slova.

Z anglického originálu The Ground Beneath Her Feet přeložil a ukázku pro Labyrint připravil Pavel Dominik