Salman Rushdie: Joseph Anton

Později, když svět všude kolem něj vybuchoval a smrtonosní černí ptáci se slétali na prolézačku na školním hřišti v celých hejnech, se na sebe zlobil, že zapomněl jméno reportérky BBC, která mu oznámila, že jeho starý život skončil a schyluje se k začátku nového, temnějšího.

Zavolala mu domů na jeho soukromou linku, aniž by vysvětlila, kde vzala číslo. „Jaký je to pocit,“ otázala se ho, „vědět, že vás ájatolláh Chomejní právě odsoudil k smrti?“

Bylo úterý, v Londýně panovalo slunečné počasí, ale po její otázce jako by se náhle setmělo. Aniž věděl, co doopravdy říká, odpověděl: „Není to dobrý pocit.“ A pomyslel si: Jsem mrtvý.

Kolik dní života mi ještě zbývá, ptal se v duchu a napadlo ho, že odpověď bude pravděpodobně v řádu jednociferných čísel. Položil telefon a seběhl po schodech ze své pracovny v horním patře úzkého řadového domu v Islingtonu, kde bydlel. Okna obývacího pokoje měla dřevěné okenice, které teď nesmyslně zavřel a zajistil závorou.

Potom zamkl dveře do ulice.

Bylo svatého Valentýna, ale s manželkou, americkou prozaičkou Marianne Wigginsovou, spolu příliš nevycházeli. Šest dní předtím mu řekla, že je v manželství nešťastná, že „se už v jeho přítomnosti necítí dobře“, přestože od jejich svatby uplynulo jen něco málo přes rok, a také on už věděl, že to byl omyl.

Pozorovala ho nyní, jak nervózně přechází po domě, zatahuje záclony, kontroluje okenní zástrčky, jak má tou zprávou tělo celé rozechvělé, jako by jím procházel elektrický proud, a tak jí musel vysvětlit, co se děje. Reagovala dobře, začala probírat, co by měli teď dělat. Použila slovo my. To bylo odvážné.

Před domem zastavilo auto, které poslala televize CBS. Ve studiu americké televizní společnosti v budově Bowater House v Knightsbridge měl v ranním programu vystoupit naživo prostřednictvím satelitního přenosu. „Měl bych tam jít,“ řekl. „Je to živé vysílání. Nemůžu jen tak nepřijít.“

Téhož dopoledne se měla v pravoslavném kostele na Moscow Road v Bayswateru konat vzpomínková bohoslužba za jeho přítele Bruce Chatwina. Ani ne dva roky předtím slavil své čtyřicáté narozeniny v Homer End, Bruceově domě v Oxfordshire. Bruce nyní zemřel na AIDS a smrt přišla zaklepat i na jeho vlastní dveře. „A co ta bohoslužba?“ otázala se žena.

Nedokázal jí odpovědět. Odemkl vstupní dveře, vyšel ven a nasedl do auta, kterým ho odvezli pryč, a i když to tenkrát nevěděl, takže mu okamžik, kdy opouštěl domov, nepřipadal nijak zvlášť významný, vrátil se do tohoto domu, kde už bydlel celých pět let, až o tři roky později, kdy už mu nepatřil.

Děti ve třídě v Bodega Bay v Kalifornii zpívají smutnou, nesmyslnou písničku. Česala si vlasy jenom jednou do roka, vodnice, zednice, ho, ho, ho. Kolem školy profukuje studený vítr. Z výšky slétne osamělý černý pták a usadí se na prolézačce na hřišti. Ta dětská písnička je donekonečna se opakující popěvek. Začíná, ale nekončí. Prostě se jen pořád dokola opakuje. Hřebenem se přitom málem píchla do oka, vodnice, zednice, rozpláclá zadnice, hej! tadyta zabitá retrokva-kvalita, klokani skokani, ho, ho, ho. Na prolézačce sedí čtyři černí ptáci a pak přilétá pátý. Ve škole zpívají děti. Na prolézačce teď sedí stovky černých ptáků a tisíce dalších zakrývají oblohu, jako egyptská rána. Začala píseň, která nemá konce.

Když přiletí hřadovat na prolézačce první černý pták, působí dojmem jednotlivce, je jedinečný, konkrétní. Není nutné z jeho přítomnosti odvozovat obecnou teorii, širší schéma událostí. Později, až nastane pohroma, si lidé snadno vyloží, že ten první pták byl vlastně první vlaštovkou. Ale ve chvíli, kdy usedne na prolézačce, je to jen jeden pták.

V nadcházejících letech se mu bude o této scéně zdát a pochopí, že jeho příběh je jakýmsi prologem: příběhem okamžiku, kdy na prolézačku usedne první černý pták. Na počátku se to týká jen jeho, jednotlivce, je to jedinečné a konkrétní. Nikdo z toho nebude chtít vyvozovat žádné závěry. Uplyne něco málo přes dvanáct let, než se příběh zvětší, než zaplní oblohu, jako archanděl Gabriel stojící na obzoru, jako dvě letadla nalétávající do vysokých budov, jako pohroma představovaná vražednými ptáky v Hitchcockově skvělém filmu.

V kancelářích CBS byl hlavní zprávou dne. Lidé v redakční místnosti a na různých monitorech už používali slovo, které mu brzy mělo být pověšeno kolem krku jako mlýnský kámen. Používali je, jako by bylo synonymem pro „trest smrti“, a on se s nimi chtěl pedanticky přít, že to není jeho skutečný význam. Ale od toho dne to mělo pro většinu lidí na světě znamenat právě toto. A pro něj také.

Fatva.

„Všem hrdým muslimům na celém světě oznamuji, že autor knihy Satanské verše, která je namířena proti islámu, Prorokovi a Koránu, jakož i všichni, kdo se nějak podíleli na jejím vydání a byli si vědomi jejího obsahu, jsou odsouzeni k smrti. Žádám všechny muslimy, aby je popravili, kdekoliv je najdou.“ Někdo mu dal sjetinu tohoto textu, zatímco ho doprovázeli ke studiu, kde se s ním měl konat rozhovor. Jeho staré já chtělo znovu polemizovat, tentokrát se slovem „odsouzeni“.

Tohle nebyl rozsudek vynesený soudem, který uznával nebo který nad ním měl pravomoc. Byl to výnos krutého a umírajícího starce. Už ale také věděl, že to, čemu bylo jeho staré já přivyklé, je od nynějška k ničemu. Byl teď novým já. Byl předmětem veřejného odsouzení, už nebyl Salmanem, kterého znali jeho přátelé, ale Rushdiem, autorem Satanských veršů, názvu v angličtině rafinovaně zkresleného vynecháním určitého členu. Satanské verše s tímto členem znamenaly román. Satanské verše bez určitého členu byly verše, které jsou satanské, a on byl jejich satanským autorem, „Satanem Rushdym“, rohatým tvorem na transparentech, které nesli demonstranti ulicemi vzdáleného města, oběšencem s vyhřezlým rudým jazykem na narychlo spíchnutých karikaturách. Pověste Satana Rushdyho. Jak snadné bylo vymazat minulost člověka a vytvořit novou verzi jeho osoby, zdrcující verzi, proti které se zdálo být nemožné bojovat.

Král Karel I. popíral legitimitu trestu vyneseného proti němu. To však Oliveru Cromwellovi nezabránilo, aby jej nechal popravit.

On žádným králem nebyl. Byl autorem knihy.

Hleděl na žurnalisty, kteří hleděli na něj, a přemýšlel, zda se takto lidé dívají na ty, které přivedli pod šibenici, k elektrickému křeslu nebo gilotině. Když k němu přistoupil jeden zahraniční korespondent a začal se s ním přátelsky bavit, zeptal se toho muže, co si má o Chomejního výroku myslet. Jak vážně by ho měl brát? Byla to jen květnatá řečnická fráze, nebo něco doopravdy nebezpečného?

„Ale prosím vás, nedělejte si s tím zas až tak velké starosti,“ řekl novinář. „Prezidenta Spojených států odsuzuje Chomejní k smrti každé páteční odpoledne.“

Když se ho během vysílání zeptali, jak bude na hrozbu reagovat, odpověděl: „Škoda, že jsem nenapsal kritičtější knihu.“ V tu chvíli i vždycky potom byl hrdý, že řekl právě tohle. Byla to pravda. Neměl pocit, že jeho kniha je obzvláště kritická vůči islámu, ale, jak řekl toho rána v americké televizi, náboženství, jehož představitelé se chovají tímto způsobem, by pravděpodobně trocha kritiky prospěla.

Když rozhovor skončil, sdělili mu, že volala manželka. Zatelefonoval domů. „Nevracej se sem,“ řekla mu. „Čeká tady na tebe před domem dvě stě novinářů.“

„Půjdu do agentury,“ odpověděl. „Zabal mi tašku a sejdeme se tam.“

Literární agentura Wylie, Aitken & Stone, která jej zastupovala, měla kancelář v domě s bílou fasádou ve Fernshaw Road v Chelsea. Před ním žádní novináři netábořili – světová média zjevně nenapadlo, že by v takový den navštívil svého agenta, a když vstoupil dovnitř, všechny telefony v budově zvonily a všechny hovory se týkaly jeho. Gillon Aitken, jeho britský agent, na něj užasle pohlédl. Měl právě na telefonu poslance parlamentu za východní Leicester Keithe Vaze, muže indického původu. Přikryl mluvítko a zašeptal: „Chceš s tím člověkem mluvit?“

Vaz mu během rozhovoru řekl, že to, co se stalo, bylo „otřesné, naprosto otřesné“, a slíbil mu svou „plnou podporu“. O několik týdnů později byl jedním z hlavních řečníků na demonstraci proti Satanským veršům, jíž se zúčastnilo přes tři tisíce muslimů, a popsal tuto událost jako „jeden z nejvýznamnějších dnů v dějinách islámu a Velké Británie“.

Zjistil, že nedokáže promýšlet věci dopředu, že nemá tušení, jakou podobu by na sebe měl jeho život nyní vzít ani jakým způsobem si jej naplánovat. Dokázal se soustředit pouze na to, co bylo tady a teď, a tady a teď byla vzpomínková bohoslužba za Bruce Chatwina. „Kamaráde,“ řekl Gillon, „opravdu tam chceš jít?“ Už se rozhodl. Bruce byl jeho blízkým přítelem. „Seru na to,“ řekl. „Jdeme tam.“

Marianne dorazila s mírně nepříčetným výrazem ve tváři, podrážděná tím, jak se na ni sesypali fotografové, když z domu číslo 41 na St. Peter’s Street odcházela. Následujícího dne se ten výraz objevil na titulních stránkách všech novin v zemi. Jedny jej pojmenovaly – dvoupalcovými titulky: TVÁŘ STRACHU. Moc toho nenamluvila. Ani jeden z nich toho moc nenamluvil. Nasedli do svého auta, černého saabu, on za volant, a projeli přes park do Bayswateru. Gillon Aitken s ustaraným výrazem ve tváři, dlouhé, malátné tělo vměstnané na zadní sedadlo, se svezl s nimi.

Jeho matka a nejmladší sestra žily v Karáčí. Co s nimi bude? Prostřední sestra, která s rodinou přerušila styky, žila v Berkeley v Kalifornii. Bude tam v bezpečí? Nejstarší sestra Samín, bezmála dvojče (narodila se necelý rok po něm), žila se svou rodinou na předměstí severního Londýna, ve Wembley, nedaleko proslulého stadionu. Co udělat, aby je ochránil? Jeho syn Zafar, jemuž bylo pouhých devět let a osm měsíců, bydlel se svou matkou Clarissou v domě číslo 60 na Burma Road nedaleko Green Lanes v blízkosti Clissoldova parku. V tu chvíli se zdálo, jako by Zafarovy desáté narozeniny byly daleko, předaleko.

„Tati,“ zeptal se Zafar jednou, „nenapsal bys něco, co bych si mohl přečíst i já?“ Připomnělo mu to verš z písně Paula Simona „St. Judy’s Comet“, napsané jako ukolébavka pro jeho malého synka. Když tě nedokážu uspat písní, tak budu nejspíš hloupě vypadat. „Dobrá otázka,“ odvětil. „Jen co dokončím tuhle knihu, napíšu knížku pro tebe. Platí?“ „Platí.“ Tu první dokončil a vydal, a teď možná nebude mít čas napsat další. Nikdy neporušuj slib daný dítěti, pomyslel si, a pak z víru myšlenek honících se mu v hlavě vypadl idiotský dovětek: Je smrt autora dostatečnou omluvou?