Rushdie Salman: Čarodějka z Florencie

V hasnoucím denním světle se zářící jezero na úpatí palácového města podobalo moři roztaveného zlata. Poutník přijíždějící sem se západem slunce – tento poutník, přijíždějící sem, teď, silnicí kolem jezera – mohl mít dojem, že se blíží k trůnu panovníka tak pohádkově bohatého, že si dovolil přesypat část svých pokladů do obrovské prohlubně v zemi, aby oslnil a přivedl v úžas návštěvníky. A ať bylo jezero zlata sebevětší, muselo být jen kapkou vytaženou z moře většího bohatství – poutníkova představivost nebyla mocna obsáhnout nezměrnost onoho mateřského oceánu! U břehu zlatých vod ani nestály stráže; byl snad král tak štědrý, že dovolil všem poddaným, a možná i cizincům a návštěvníkům, jakým byl sám poutník, volně si nabírat z jezera jeho tekuté poklady? To by byl skutečně kníže mezi muži, hotový kněz Jan, jehož zaniklá říše písní a mýtů oplývala nevídanými divy. Možná (hádal poutník) se uvnitř městských hradeb nachází pramen věčného mládí – že by snad někde nablízku stála dokonce i legendární brána do pozemského ráje? Potom se však slunce sklonilo za obzor, zlato se skrylo pod hladinou a zmizelo. Do návratu denního světla ho budou strážit vodní víly a hadi. Zatím měla sama voda zůstat jediným nabízeným pokladem, darem, jejž žíznivý poutník vděčně přijal.

Cizinec jel na dvoukoláku taženém volem, ale neseděl na tvrdých polštářích, stál jako bůh a jednou rukou se nonšalantně přidržoval mřížované bočnice. Cestování takovým vozem nebyla žádná slast, dvoukolka sebou házela a cukala v rytmu kopyt zvířete a byla též vystavena vrtochům silnice pod koly. Stojící člověk mohl snadno vypadnout a zlomit si vaz. Poutník však stál a tvářil se bezstarostně a spokojeně. Vozka na něho už dávno přestal křičet, jelikož zprvu považoval cizince za blázna – jestli chce umřít na cestě, ať si poslouží, nikomu tady to líto nebude! Vozkovo opovržení však rychle vystřídal zdráhavý obdiv. Ten muž skutečně nemusel mít všech pět pohromadě, dalo se dokonce říct, že má příliš hezkou bláznovskou tvář a na sobě, jak se na blázna sluší, podivný šat – plášť z pestrobarevných kožených kosočtverců, v takovém vedru! –, avšak jeho schopnost udržet rovnováhu byla dokonalá, hodná obdivu. Vůl se vlekl kupředu, kola zapadala do výmolů a narážela do kamenů, ale stojící muž se téměř nezakymácel a nějakým záhadným způsobem se mu dařilo zachovat si důstojnost. Důstojný blázen, pomyslel si vozka, nebo možná vůbec žádný blázen. Možná nějaký velký pán. Pokud měl nějakou chybu, byla jí okázalost, snaha být nejen sám sebou, ale také se předvést. Tím jsou tady ovšem lehce postižení všichni, pomyslel si vozka, takže sem vlastně docela zapadá. Když se poutník ozval, že má žízeň, vozka okamžitě došel k jezeru, v misce z vydlabané a nalakované tykve přinesl vodu a obřadně ji podal cizinci, jako by to byl šlechtic, jemuž se náleží sloužit.

„Stojíš si tam jako nějaký velmož a já skáču, jak pískáš,“ zamrmlal vozka. „Nevím, proč ti tak posluhuju. Kdo ti dal právo si na mě roztahovat hubu? A vůbec, co jseš zač? Urozenej pán asi těžko, to bys nejel tímhle křápem. A přece máš frňák nahoru. Takže budeš asi nějakej pěknej ptáček.“ Druhý muž se dychtivě napil z tykve. Voda mu stékala z koutků úst a ulpívala na oholené bradě jako tekutý vous. Nakonec prázdnou tykev vrátil, spokojeně vydechl a utřel si vousy. „Co jsem zač?“ řekl, jako by mluvil k sobě, ale přitom hovořil jazykem vozky. „Jsem člověk s tajemstvím, to jsem zač – s tajemstvím, které je určeno pouze císařovým uším.“ Vozkovi se vrátila sebedůvěra: ten chlap je opravdu blázen. Není nutno chovat se k němu uctivě. „Nech si to svý tajemství,“ řekl. „Tajemství jsou pro děti, a pro špehy.“ Cizinec vystoupil z vozu před karavanserájí, kde končily a začínaly všechny cesty. Byl překvapivě vysoký a nesl si cestovní brašnu. „Taky pro čaroděje,“ řekl vozkovi. „A zamilované. A pro krále.“

V karavanseráji panoval čilý ruch. Zvířatům, jako byli koně, velbloudi, voli, osli a kozy, se dostávalo péče, zatímco jiná, nezkrotitelná, žila volně, jak se dalo: pištivé opice, bezprizorní psi. Jako zelené rachejtle vybuchovali ve vzduchu vřeštící papoušci. Napilno měli kováři i tesaři, v krámcích na všech čtyřech stranách obrovského dvora plánovali muži cesty, shromažďovali zásoby svíček, oleje, mýdla a provazů. Kuliové v turbanech, červených košilích a bederních rouškách pobíhali neúnavně sem a tam s neuvěřitelně objemnými a těžkými balíky na hlavách. Zkrátka a dobře, probíhalo tu velké nakládání a vykládání zboží. Lůžka na noc se dala pořídit za babku, provazem vyplétaná lůžka v dřevěných rámech s matracemi z ostrých koňských žíní, stojící v zákrytu jedno vedle druhého na střechách přízemních budov obklopujících rozlehlý dvůr karavanseráje, lůžka, na nichž mohl člověk ležet, upírat zraky k nebesům a představovat si, že je Bůh. Dále na západ se rozkládaly tábory panovníkových vojsk, která se nedávno vrátila z válečných tažení. Armáda nesměla vstupovat do palácové zóny, musela zůstat zde na úpatí královského pahorku. S nečinnou armádou, která se před nedávnem vrátila z války, bylo nutno zacházet obezřetně. Cizinec si vzpomněl na starověký Řím. Tam císař nevěřil žádným vojákům, jen své pretoriánské gardě. Poutník věděl, že důvěra je otázkou, na niž bude muset odpovědět přesvědčivě. Jinak přijde o krk, ani se nenaděje.

Nedaleko karavanseráje vyznačovala cestu k bráně paláce věž zdobená sloními kly. Všichni sloni patřili císaři, pobitím věže jejich kly dával najevo svou moc. Střezte se! varovala věž. Vstupujete na území Sloního krále, vlastnícího tolik tlustokožců, že si může dovolit obětovat kly tisíce zvířat, jen aby mě ozdobil. Poutník poznal v té přehlídce moci stejnou okázalost, jež plála na jeho čele jako oheň nebo ďáblovo znamení; tvůrce věže však vlastnost, která byla u poutníka často vnímána jako slabost, přetavil v sílu. Je jediným ospravedlněním extrovertní osobnosti moc? položil si poutník otázku, ale nedokázal na ni odpovědět, jen bezděky doufal, že jinou takovou obezličkou může být krása, protože krásný rozhodně byl a věděl, že jeho půvab má svou vlastní moc.

Za věží pobitou kly stála velká studna a nad ní se klenulo neuvěřitelně složité vodovodní soustrojí, které sloužilo paláci na pahorku, zkrášlenému mnoha kupolemi. Bez vody nejsme nic, pomyslel si poutník. Bez přístupu k vodě se rychle obrátí v prach i císař. Voda je skutečný vládce a my všichni jsme její otroci. Kdysi v rodné Florencii potkal člověka, který uměl nechat vodu zmizet. Kejklíř naplnil džbán až po okraj, zamumlal kouzelné zaklínadlo, obrátil nádobu vzhůru nohama, a místo tekutiny se vyřinulo ven hedvábí, proud pestrobarevných šátků. Byl to samozřejmě trik, a než se den sešel s nocí, tajemství z kejklíře vymámil a ukryl ho mezi svá vlastní. Byl mužem mnoha tajemství, pouze jedno však bylo hodno krále.

Cesta k městským hradbám vedla strmě do svahu, a jakmile s ní vystoupal i on, uviděl, jak velké je místo, kam dorazil. Před jeho očima se rozprostíralo nepochybně jedno z nejvelkolepějších měst světa, větší snad i než Florencie, Benátky nebo Řím, větší než jakékoli město, které kdy spatřil. Jednou navštívil Londýn, ale i ten byl menší. S ubýváním světla město jako by rostlo. Před hradbami se tísnily hustě obydlené osady, z minaretů svolávali k modlitbám muezzini a v dáli viděl světla honosných šlechtických usedlostí. V soumraku se jako pro výstrahu rozhořely ohně. Z černé mísy oblohy přišly v odpověď hořící hvězdy. Jako by země a nebe byly armádami chystajícími se k boji, napadlo ho. Jako by jejich tábory v noci pokojně odpočívaly a čekaly na bitvu nadcházejícího dne. A v celém tom bludišti ulic a ve všech sídlech velmožů vzadu na pláních nebylo nikoho, kdo by kdy slyšel jeho jméno, nikoho, kdo by byl ochoten uvěřit příběhu, který přišel vyprávět. Přesto ho vypovědět musel. Přijel z druhého konce světa, aby tak učinil, a tak se i stane.

Kráčel dlouhými kroky a jeho zlaté vlasy i vysoká postava, jeho dlouhé a nesporně špinavé vlasy, splývající kolem obličeje jako zlatavé vody jezera, přitáhly mnoho zvědavých pohledů. Pěšina stoupala kolem věže se sloními kly ke kamenné bráně Háthí Pól s basreliéfem, na němž stáli s hlavami proti sobě dva sloni. Otevřenou bránou doléhaly zvuky lidí oddávajících se zábavě, jídlu, pití, hýření. Drželi tam stráž vojáci, svou službu však vykonávali vlažně. Skutečné překážky na něho teprve čekaly. Tato část města byla veřejně přístupná, určená setkáním, nákupům a radovánkám. Lidé příchozího chvatně míjeli, hnáni hladem a žízní. Po obou stranách ulice mezi vnější a vnitřní bránou, pokryté plochými kamennými deskami, uviděl hostince, čajovny, krámky s jídlem a pouliční prodavače všeho druhu. Zde se odehrával věčný rituál nakupování a prodeje. Látky, nádobí, cetky, zbraně, šťáva z cukrové třtiny. Hlavní tržiště se rozkládalo za méně významnou, jižní bránou města. Jeho obyvatelé chodili nakupovat právě tam a vyhýbali se tomuto místu, určenému naivním příchozím, nemajícím ponětí o skutečné ceně věcí. To byl trh šejdířů a zlodějů, hlučný, předražený a zavrženíhodný. Unaveným poutníkům, kteří neznali půdorys města a každopádně se zdráhali táhnout se takovou dálku okolo vnějších hradeb k většímu, poctivějšímu bazaru, nezbývalo než jednat s obchodníky u Sloní brány. Jejich potřeby byly naléhavé a prosté.

̌Živé slepice, třepotající se a vřeštící strachem, visely hlavou dolů se svázanýma nohama a čekaly na svůj konec v hrnci. Pro vegetariány byla přichystána jiná, tišší krmě; zelenina skřeky nevydává. K poutníkovi se donesly po větru naříkající, škádlivé, svůdné hlasy, vysmívající se neviditelným mužům. Patřily ženám? Ucítil snad ve večerním vánku ženskou vůni? Na to, aby vyhledal císaře ještě dnes, bylo beztak už pozdě. Měl v kapse peníze a za sebou dlouhou, mnoha zákrutami poznamenanou cestu. Tak byl zvyklý: putovat k cíli nepřímo, s mnoha oklikami a odbočkami. Od chvíle, co jeho loď přistála v Suratu, cestoval přes Burhánpur, Handii, Sirondž, Nárvar, Gválíjar a Dhólpur do Ágry, a z Ágry sem, do nového hlavního města. Nyní toužil po té nejpohodlnější posteli, jaká je k mání, po ženě, pokud možno nekníraté, a nakonec po vlně zapomnění, útěku před sebou samým, jejž není nikdy možno najít v ženském objetí, ale jen v silné kořalce.

Později, když jeho touhy došly uspokojení, usnul ve voňavém nevěstinci, mohutně chrápaje vedle coury trpící nespavostí, a snil. Uměl snít v sedmi jazycích: italsky, španělsky, arabsky, persky, rusky, anglicky a portugalsky. Pochytil je způsobem, jakým námořníci přicházejí k chorobám; jazyky byly jeho kapavkou, příjicí, kurdějemi, zimnicí i morem. Jakmile usnul, v mozku mu začala blábolit půlka světa, spřádající podivuhodné příběhy o výpravách cestovatelů. V tomto zpola objeveném světě přinášel každý den zvěsti o nových divech. Vizionářskou, objevnou snovou poezii všednodennosti dosud nerozdrtila úzkoprsá prozaická skutečnost. Ačkoli byl sám vypravěčem příběhů, vyhnaly ho z vlastního domu příběhy o divech, zvlášť jeden – příběh, který mu mohl přinést velké jmění, ale také ho připravit o hlavu.