Román oceněný Pulitzerovou cenou vychází v českém překladu

Spisovatel Jeffrey Eugenides, jenž byl hostem Festivalu spisovatelů Praha, je českým čtenářům znám již svým prvním románem Sebevraždy panen (The Virgin Suicides) z roku 1993. V těchto dnech vychází v českém překladu Ladislava Nagyho jeho bezesporu nejproslulejší a nejočekávanější kniha Hermafrodit (v originále Middlesex), za niž byl oceněn Pulitzerovou cenou pro rok 2003.

Překladatel k románu dodává: „Žánrově se Middlesex pohybuje na pomezí rodinné ságy, eposu a psychologického románu. Jeffrey Eugenides dokázal skvěle zachytit atmosféru sedmdesátých let z perspektivy dospívajícího jedince a podařilo se mu v rozsáhlém, více než pětisetstránkovém díle vytvořit spoustu zajímavých vypravěčských hlasů.“

Návštěvníci 13. ročníku Festivalu spisovatelů Praha již měli možnost si ukázku z románu poslechnout na Eugenidesově autorském čtení. Nyní ji v souvislosti s vydáním knihy znovu připomínáme.

Jeffrey Eugenides: Middlesex

Narodil jsem se dvakrát: poprvé jako holčička, jednoho krásného lednového dne roku 1960 v Detroitu, a podruhé jako dospívající kluk na lékařské pohotovosti v Petoskey ve státě Michiganu v srpnu 1974. Odborní čtenáři se o mně mohli dočíst ve studii Dr. Petera Luceho Identifikace pohlaví u pseudohermafroditních jedinců s 5-alfa-reduktázou, která vyšla v roce 1975 v časopise Journal of Pediatrie Endocrinology. Nebo možná viděli mou fotografii v 16. kapitole dnes již zastaralé publikace Genetika a dědičnost. To jsem já, na straně 578, ta nahá postava s černým rámečkem přes oči, stojící vedle centimetrového měřítka.

Na rodném listu mám napsáno Calliope Helen Stephanides. Na posledním řidičském průkazu (Spolkové republiky Německo) je moje křestní jméno jenom Cal. Jsem bývalý hokejový brankář, dlouholetý člen nadace Zachraňte kapustňáka, občas se účastním řeckých pravoslavných bohoslužeb a většinu svého dospělého života jsem byl zaměstnancem vlády Spojených států. Podobně jako Tiresias i já jsem byl nejdřív jedním a potom něčím jiným. Posmívali se mi spolužáci, dělal jsem pokusné morce doktorům, zkoumali mě specialisté a zajímali se o mě dobrovolníci z organizace pečující o předčasně jiarozené a zdravotně postižené děti. Zamilovala se do mě jedna zrzavá dívka ze střední školy Grosse Pointe, aniž by věděla, co jsem zač. (Její bratr ale také.) Jednou mě armádní tank zavezl do městské bitvy, stal jsem se legendou v bazénu; opustil jsem svoje tělo, abych obýval jiná - to vše, když mi ještě nebylo ani šestnáct.

Ale teď, když mi je jedenačtyřicet, cítím, že mě čeká další zrození. Po desetiletích znovu myslím na své zmizelé pratetičky a prastrýčky, dlouho ztracené prarodiče, neznámé bratrance a sestřenice z pátého kolena a nebo, v případě tak propletené rodiny jako ta moje, všechno najednou. A tak dokud není moc pozdě, chci to všechno zaznamenat: tuto splašenou cestu jediného genu časem. Zpívej nyní, Ó Múzo, o recesivní mutaci mého pátého chromozomu! Zpívej, jak rozkvetl před dvě stě padesáti lety na svazích Olympu za mečení koz a zrání oliv. Zpívej, jak se předával po devět generací, jak neviditelně sílil uvnitř znečištěné tůně rodiny Stephanidesových. A zpívej, jak Prozřetelnost, pod rouškou masakru, poslala onen gen opět na cesty; jak přeletěl jako semínko přes moře do Ameriky, kde proplouval zdejšími průmyslovými dešti, až dopadl do úrodné půdy v lůně mojí matky.

Omlouvám se, jestli to občas připomíná Homéra. Za to můžou také geny.

Tři měsíce předtím, než jsem se narodila, po jedné z velkolepých rodinných večeří, nařídila moje babička Desdemona Stephanidesová mému bratrovi, aby jí přinesl její starou řeckou krabici na housenky bource morušového. Bratr si zrovna šel do kuchyně pro přídavek sladké rýže, když mu zastoupila cestu. Babičce bylo sedmapadesát a se svou krátkou a silnou postavou a spoustou vlasů pod síťkou měla talent na to, aby se lidem stavěla do cesty. V kuchyni za ní se mezitím sešla celá ženská část rodiny, smály se a šeptaly si. Můj bratr se zvědavě natahoval, aby viděl, co se uvnitř děje, ale Desdemona se naklonila a štípla ho do tváře. Když na sebe takto upozornila, načrtla ve vzduchu obdélník a ukázala na strop. Potom přes špatně padnoucí umělý chrup prohlásila: „Poslechni babičku, broučku."

Můj bratr věděl, co po něm chce. Přeběhl přes halu do obýváku. Po všech čtyřech se vyškrábal po schodech do prvního patra. Proběhl okolo ložnic na chodbě. Na druhém konci byly skoro neviditelné dveře, zakryté tapetami jako nějaká tajná chodba. Těsně nad hlavou nahmatal kliku a musel ze všech sil zabrat, aby dveře otevřel. Za nimi byly další schody. Bratr dost dlouho váhal a zíral do tmy, než se pomalu vyšplhal do podkroví, kde bydleli moji prarodiče.

Proklouzl pod dvanácti ptačími klecemi vystlanými mokrými novinami a zavěšenými na trámech. Statečně se vnořil do pachu papoušků a zvláštní vůně mých prarodičů, směsice naftalínu a hašiše. Protáhl se okolo dědečkova stolu s knihami a sbírkou řeckých gramofonových desek. Nakonec, poté, co vrazil do koženého otomanu a kulatého kávového stolku na mosazných nožičkách, našel postel a pod ní starou krabici.

Byla vyřezaná z olivového dřeva, o trochu větší než krabice na boty. Měla plechové víko s drobnými dírkami a vsazenou ikonou jakéhosi nerozeznatelného světce. Jeho tvář byla úplně rozmazaná, ale pravou ruku držel zdviženou v gestu požehnání k malému, fialovému, hrozně důležitě vypadajícímu morušovému stromku. Bratr chvilku zíral na toto jasné botanické zjevení, pak vytáhl krabici zpod postele a otevřel ji. Uvnitř ležely dvě svatební koruny z provázku, dva copy stočené do klubka jako dva hadi, každý z nich svázán nakrabacenou černou stužkou. Natáhl ruku a dotkl se jednoho copu. V tu chvíli zaskřehotal papoušek a bratr nadskočil. Zaklapl krabici, pevně ji stiskl pod paží a odnesl dolů babičce.

Stále čekala ve dveřích. Vzala si krabici a otočila se zpátky do kuchyně. Můj bratr tak na chvíli zahlédl vnitřek místnosti, kde bylo teď úplné ticho. Ženy se rozestoupily, aby Desdemona mohla projít. Na kuchyňské židli uprostřed linolea seděla moje matka. Tessie Stephanidesová byla opřená dozadu, jako rozmáčknutá pod svým obrovským a napjatým těhotným břichem. Tvář měla červenou a rozpálenou a vypadala šťastně a odevzdaně. Desdemona postavila krabici na stůl a odklopila víko. Sáhla dovnitř a pod prameny vlasů našla něco, co můj bratr neviděl - stříbrnou lžičku. Přivázala ji na kousek niti, postoupila kupředu a nechala lžičku viset nad matčiným břichem. A vlastně nade mnou.

Až do teď měla Desdemona skvělé skóre: třiadvacet správných odhadů. Věděla, že Tessie bude Tessie. Předpověděla pohlaví mého bratra a všech dětí svých známých z kostela. Jedině svých vlastních ne, protože to přinášelo smůlu, když matka zkoumala záhady svého vlastního břicha. Teď však bez obav zkoumala matčino. Po chvilce počátečního váhání se lžička rozkývala na sever a na jih, což znamenalo, že budu kluk.

Moje matka se pokusila usmát. Nechtěla kluka. Už jednoho měla. Byla si vlastně tak jistá, že budu děvče, že pro mě vybrala jenom jedno jméno: Calliope. Když ale moje babička řecky vykřikla: „Kluk!", zpráva se rychle roznesla po pokoji a přes halu až do obýváku, kde se muži dohadovali o politice. A když to moje matka slyšela tolikrát opakovat, začala i ona věřit, že by to mohla být pravda.

Jakmile se předpověď donesla až k mému otci, nakráčel do kuchyně oznámit své matce, že aspoň tentokrát se lžička mýlí. „Jak to můžeš vědět, zeptala se ho Desdemona. A on jí odpověděl přesně tak, jak by odpověděla většina Američanů z jeho generace „To víš, mami, věda."

publikováno 6. května 2009

foceno v Hotelu Josef