Robert Menasse: Začnu

Byl jsem velmi dobrý student, vzbuzoval jsem ty nejskvělejší naděje. Jako by ve mně tehdy bylo ocelové péro napnuté na doraz. Učitel, profesor Schneider, si ode mne sliboval, a dával mi to najevo, že studium zakončím s vyznamenáním. Avšak péro se neuvolnilo, neudělal jsem skok kupředu, jenom jsem zabředával do teorií. Studoval jsem ostatně hospodářskou vědu. Psal jsem práci na téma „Heterodoxní šok“. Metoda heterodoxního šoku představuje prostředek, jak ozdravit nemocné národní hospodářství vědomě vyvolanou očistnou krizí, ve které se prosadí zcela odlišné podmínky pro nový vzestup. Tolik teorie. Já však zastával názor, že by se tato metoda měla také někdy použít u saturovaných, stabilních národních hospodářství, aby i jim byl dopřán pocit startu a nového počátku. Tato teze vyvolala skandál. Nakonec jsem ještě byl rád, že jsem nepropadl. Od té doby – Ne. Začnu znovu. Zřejmě to začalo, už když jsem chodil do školy. Byl konec šedesátých let, doba, kdy myšlenka, že se může a musí začínat znova, dělat vše jinak a lépe, nabyla podoby všeobecného fetiše. Takový duch doby, zrovna když je člověk v pubertě! Poslouchal jsem „I want to hold your hand“ a držel se za ručičku. Poslouchal jsem „Let’s spend the night together“ a vzrušeně jsem diskutoval o společnosti, establišmentu a útlaku. Marie – jmenovala se tak opravdu? Nevadí, byla první, se kterou jsem si představoval skok do života, do svobodného, intenzivního života. Marie mě políbit nechtěla, ale zeptala se mě, proč mám na čele ten divný důlek. Ještě jednou jsem se pokusil přitisknout ústa na její ústa, to jest, tak intenzivně jsem si představoval, že to dělám, až jsem málem – Musím začít znovu. Byl jsem velmi plaché dítě, tak hodné, že když jsem si hrál, bylo v obýváku slyšet, jak tikají stojací hodiny. Měl jsem – Ne. Musím začít znovu. Ten důlek. Byl to těžký porod. Matka často vyprávěla, že jsem ji málem připravil o život. Nakonec použili kleště. Břídilové. Proč ne císařský řez? Břídilové a ignoranti, v tom byli otec s matkou zajedno, byli by jim zničili život. A já, na nějž konec konců uvalili úkol sociálního vzestupu rodiny, jsem tedy měl ten důlek. A – Ne. Musím začít znovu. Skutečně od začátku. To mi vyprávěla matka: Přesně v okamžiku mého početí se otec náhle zeptal: „Miláčku, natáhla jsi taky hodiny v obývacím pokoji?“ Taková otázka v takový okamžik! Pro matku to znamenalo šok a hned také křečovitý stah. K tomu je třeba znát historii oněch stojacích hodin, která – ale to by vedlo příliš daleko. To bych musel začít znovu. Udělal jsem to. Kolik je jen na takovém letišti skel! A na to přijdu teprve, když odjíždím za novým začátkem. Cestou k nástupní bráně jsem v jednom kuse procházel prosklenými stěnami, skleněnými dveřmi, ve kterých jsem se zrcadlil. Teď, když jsem odcházel, konečně jsem na sebe narazil. Odluka znamená náhlé vytržení z neproduktivních zápletek, v podstatě heterodoxní šok. V letadle do Brazílie jsem měl pocit, že se vnitřní péro vymrštilo a že právě ono zvedlo letadlo ze země. Moje euforie byla tak veliká, že jsem si připadal naplněn héliem, které mě nadlehčuje a zároveň mi v pevném napětí tlačí vnější stěny ven. Byl tu vůbec ještě nějaký důlek, nějaké poškození? Ne. Pilot oznámil trvání letu. Dlouhý let. Ale v poměru ke všemu mému rozbíhání to stejně bude jen krátká energická věta. Ve sluchátkách jsem pak poslouchal píseň „I’am the tiger“. A pomyslel jsem si: Ano.

přeložila Věra Koubová