Robert Irwin: Satan mě chce

Sally to nijak nezasáhlo. »Ve třiatřiceti je už člověk dost starý,« řekla. »Vsadím se o cokoli, že umřu dřív než ty.«

Nastalo dlouhé ticho, což bylo po tak povídavém matroši neob­vyklé.

Pak Sally navázala: »Petře, slib mi jednu věc.«

»Jakou?«

»Musíš to slíbit dřív, než ti to řeknu.«

»Neslibuju nic, když nevím, o co jde.«

»Musíš mi to slíbit předem. Musíš mi být přeci slepě oddanej, jestli mě miluješ...«

Nesnáším ty Sallyiny testíky, ale souhlasil jsem.

»Tak přísaháš?«

»Jasně, přísahám.«

Sallyiny oči se podivně zaleskly a s tím nářadím v puse vypada­la docela divoce.

»Tak to je fajn. Právě jsi přísahal, že jestli umřu dřív než ty, tak mě opícháš mrtvou.«

»Taková blbost! To nikdy!«

»Už jsi to odpřisáhl. To bude můj poslední dárek pro tebe. Měl bys to udělat, dokud bude moje tělo ještě teplý.« Sally se nepatrně usmála. »Jinak tě budu chodit strašit.«

Cosmu to nadchlo:

»Měl by tvý tělo odtáhnout do nějakýho parku nebo zahrady. Už to vidím — tvůj obličej je politý slzami, ale jsou to jeho slzy. Tělo bez života máš o něco těžší než zaživa, a on se prohýbá pod jeho tí­hou. Do toho lítají hromy blesky, protože i sám Pánbůh se rozlítil z toho, co se chystá. Navíc začíná pršet...«

Vtom jsem se do toho vložil já:

»Ale co je mi do deště. Pokládám to tělo něžně do trávy a vyhr-nuju sukni, ale nejdou mi stáhnout kalhotky, protože ty nohy jsou tak tuhý. Rigor mortis...«

»Rigor mortis se ale ukázal jako pěkná vzpruha a on je překvape­ný, že jeho klacek je taky pěkně tuhý. Vnikne do tebe, a zatímco to dělá, tvoje tělo se vzpřímí a ruce obejmou jeho krk. Chvilku...«

»Chvilku jsem měl příšerný pocit, že sis pro mě přišla z Pekla, abych se stal taky jedním z vás (mrtví pořád lační po nových čle­nech). Ale tvoje vzrušení bylo jenom poslední nevědomou křečí sta­hujících se svalů. Moje...«

»Jeho semeno vystříklo do tvého těla. A tam, pod zemí, v mrt­vole, začal růst plod vašeho prokletého svazku. Zatímco tvoje tělo práchnivělo, plod se živil rozpouštějícími se šťávami. A když už na tvém těle nezbylo žádného masa, tak se tenhle podzemní trpaslík, dítě vzniklé z vaší zvrácené lásky, naučil přiživovat červy a termity. Dlouhá léta rostl v chladné zemi. Jednoho dne...«

»Jednoho temného zimního dne se země rozevřela a ta věc se sle­pě vydala hledat svého otce...«

»To je odporné, jak se vy dva bavíte o našem dítěti —jako o věci,« přerušila nás Sally. »Stejně si myslím, že to bude holčička. A navíc — mně se jenom líbila ta představa, že mě mrtvou někdo ojíždí.« »Každopádně je na co se těšit,« dodal Cosma. A tak skončila naše společná improvizace s Cosmou. Docela čas­to takhle fantazírujeme, jako nějací dva kytaristi na jam session.

Pak nám Cosma vyprávěl, že se v jednom životopise okultisty ze 16. století, co se jmenoval Jerome Cardan, dočetl, že démoni si vybírají živá těla, aby mohli píchat s lidma. Cosma je hodně sečtělý. Taky říkal, že budeme určitě provozovat v Lóži Černé knihy nekro-filii v rámci iniciačního obřadu. Je dobré začít o takových věcech uvažovat teď, abychom si na tu myšlenku postupně zvykli.

Jak jsem říkal, qat nás hodně zklamal. Těšil jsem se na halucinace s příchutí orientu, ale žádná nepřišla. Úlet byl jako nic. Když šleha

vyprchává, má to v sobě mírnou melancholii, která je v jádru příjem­ná. Vnímám ten útlum na drogách a pozoruji běžné každodenní věci okolo. Sally nedávno četla zenovou poezii a pochytila celou spoustu japonských výrazů, které popisují škálu jemných pocitů, které při tom cítíme. Wabi je výraz pro vnímání běžných všednodenních věcí. Pozoruju třeba žlutavé usazeniny od čaje na konvici a přijímám je, jaké jsou samy o sobě. Poté do toho vstupuje vědomi, při němž vy­vstává pocit pomíjivosti věcí — člověk si například vzpomíná, jak před léty ta konvice ještě žádné usazeniny neměla. Sabi znamená vi­dět věci oddělené a osamocené. Dokonce i v pokoji, kde jsem se Sal­ly a Cosmou, se cítím opuštěný, nesouvisející s ničím, ani s konvicí, kterou pozoruji. Nakonec přichází yugen, pocit hluboké mystiky. Je to tak čistý dojem mystiky, že i sama mystika je záhadná.

Cosma se odšoural pryč, aby zapadl do postele, a mně začalo do­cházet, že si uvědomuji! čas a cítím smutek z pomíjivosti dne, kte­rý uletěl jako balónek, jež chvilku poletoval ve vzduchu a najednou praskl. Sally pak v posteli chtěla dělat mrtvolu, že prý potřebuju zís­kat praxi. Pro ni to mohla být sranda, ale já jsem s tím měl problémy. Že to já blbec odpřísáhnul?! Ale utěšuji se tím, že Sally je mladší než já a ženy obvykle žijí déle než muži. Když jsme se pomilovali, Sally přešla ze zostuzené mrtvoly do poklidného spánku. Nemohl jsem kvůli jejímu chrápání usnout, a tak jsem začal psát tenhle de­ník. Trvalo strašnou dobu, než jsem to všechno napsal. Pochybuju, že zvládnu vést si deník tak podrobně.

Sobota, 13. května

Opsal jsem si do sešitu pasáž z Goeíie lemegetonské krále Šalomouna, ale byla to pěkná otrava, a tak jsem se poflakoval se Sally po King's Road. Šli jsme kolem Granvillova obchodu, ale vypadá to, že tam Granville nikdy není, vždycky se tam motá jenom nějaký jeho podružný pomocník. Nakupovali jsme. Chtěl jsem jí koupit desku »Simon Smith and His Amazing Dancing Bear«, ale pak jsem k tomu přikoupil taky »Silver Lining« od Jeffa Bečka, protože Sallyjejako z jeho písničky — »všude a nikde« a taky nosí »klobouček jako hippies«. Než jsme vyrazili tancovat do Middle Earth, stavili jsme se u ní v bytečku. Tentokrát chtěla zase Sally vědět, co je nejstrašnější věc na světě, kterou si dovedu představit. Řekl jsem, že být nahý a sjíždět dolů po zábradlí plném žiletek. Ale hned nato mě napadlo něco jiného, spojeného se včerejší nekrofilní legráckou. To, co by mě opravdu vytočilo, však nesouvisí ani se žiletkama, ani se šukáním mrtvol. Úplně nejhorší, co si dovedu představit, je spát s někým, kdo je starý. Je to šílená představa, jak si o sebe třeme svoje panděra, povadlé prsy pleskají o sebe a my přemýšlíme, jestli si vyndat zubní protézu před tím nebo po tom. Je strašné, že Sally jednou bude stará, ale mnohem strašnější je, že i já budu starý. Nemá cenu o tom přemýšlet — podobně jako o rodičích, když to dělají. Okolo čtvrté odpoledne jsme se rozešli. Šel jsem do Klubu a jako obvykle zneužil tamní kino jako pohodlné místo na přespání.

Neděle, 14. května

Probudil mě »ostrý paprsek ranního slunce«, ale bůhvíproč přišlo to ráno ke mně až ve tři odpoledne. Trochu jsem uvažoval o soci­ální konstrukci reality, což jde ztuha, a taky jsem si něco vypisoval z Crowleyho knihy Magie v teorii a praxi a zkoušel pár prstokladů na kytaře. Možná tenhle rok rozhodne o tom, jestli se stanu sociologem, nebo vyrazím na cesty. Venku prší.

Sotva jsem tohle dopsal, stavila se u mě Sally a Cosma. Poda­řilo se jim sehnat mandies — spolehlivou vstupenku do ráje, kte­rá zaručeně přináší příjemný pocit opilosti. Taky je to dobrý na sex. Často mi ty velký bílý pilulky nejdou moc dobře spolknout, ale pak to stojí zato. Řekl bych, že jedním z důvodů, proč mám tuhle drogu tak rád, je její jméno — mandrax, které mi připomíná mandrago­ru. Navíc to asociuje komiksovou postavu kouzelníka Mandragory, který nosí třpytivý cylindr a plášť. (Občas si představuji, že jsem kouzelník Mandragora, Sally je princezna Narda a Cosma je Lothar, můj věrný druh, a všichni tři dohromady zažíváme různá dobrodruž­ství v drogové zemi zvané Drogyland). Hlavně mi to ale připomíná rostlinu s rozsochatým kořenem, zvanou mandragora, kterou sbíra­ly čarodějnice i babky kořenářky. Říká se, že mandragora vznikla ze semene šibeničníka. Ještě jsem mandragoru nezkusil, ale Cosma jo. Jednou ji sehnal u lékárníka na Old Kent Road, ale je to pěkně nebezpečná kytka — strašlivě páchne a člověk z ni může zmagořit. Tak si vzal Cosma jenom trochu. Mandragora dává čarodějnicím po­cit, že letí na koštěti. Cosma měl taky nejdřív pocit, že lítá, pak se mu ale udělalo strašně špatně.

Po mandies se dalo skvěle kecat a Cosma a já jsme se pustili do další z našich debat. Prohlásil jsem, že nechápu, jak můžou ženský spát s chlapama, když jsou ženský o tolik hezčí. Komu se může ta­kový chlap líbit — má všude chlupy a žádnou něhu?! »Teploušům se chlapi líbí,« řekl Cosma. »Nesnáším buzíky,« já na to.

»To je tvůj problém,« opáčil Cosma. »Jestli chceš někam dojít v okultismu, musíš se připravit na všechno. V astrálním těle nemů­žeš skrývat buržoazní předsudky.

»Ale strkat to někomu do zadku — to je prostě na zvracení!« »Perverzní sex obvykle vytváří okultní energii. Vždyť čteš Crow­leyho, tak to musíš vědět.«

(Upřímně řečeno jsem toho od něj moc nepřečetl. Cosma čte všechny tyhle knížky, protože na rozdíl ode mě nemá výhodu for­málního vzdělání, takže magoří vlastním přičiněním. Sám od sebe dře, aby se stal jakýmsi guru Bardo Thodol, lidské aury, kundalini sexu a drobných krádeží v obchodech).

»Jestli se chceš v satanismu dostat někam dál, musíš si na podob­ný věci zvyknout,« pokračoval Cosma. »Je to nedílná součást toho, aby na tebe začaly působit temný síly. Koneckonců Pán temnot je taky pěkně nadrženej buzík.«

»Nadrženej buzík,« mumlala Sally s posvátnou bázní.

»A jednoho pochmurného zimního odpoledne se tě vydá hledat,« rozjížděl Cosma svoje fantasmagorie. »Ty jdeš zrovna po Hampste-ad Heath. Jsi sám, a to je chyba. Najednou zpozoruješ, že možná ne­jsi tak docela sám. O ulici níž jde chlap — postava je sice trochu nezřetelná, ale cítíš, že je to chlap. Kouká se nahoru do kopce na tebe a něco ti ukazuje. Pak vidíš, že se vydává po cestičce směrem

k tobě...«

»Já na něj ale nebudu čekat. Ať je to kdokoli, ode mě asi nic chtít nemůže. Vydávám se cestičkou vlevo do lesíka. Jdu docela rychle a spoléhám na to, že už mě ten muž přestane pronásledovat — tedy pokud mě vůbec pronásleduje. Pak se ale ohlédnu a vidím, že i on zahnul do lesíka a je mi v patách. Dávám se na útěk. Když se zno­va ohlédnu...«

»Když se znova ohlédneš, vidíš, že i on se rozeběhl, ale běží tro­chu divně. Jako by kulhal, jelikož ďábel mívá výrazně mohutné kyčle, mezi kterými zahlédneš dlouhý houpající se klacek se scvrklým šourkem...«

» Vzdálenost mezi námi se zkracuje. Odbočím s přidušeným hekáním z cesty a zapadnu do křoví. A to byla chyba. Ve větvičkách se zachytily moje šaty a po obličeji plném tmu stékaly pramínky krve. Měl jsem matný pocit, že mám pod nohama malé příšerky a celý le­sík ožívá ševelícími bytostmi. Klopýtnul jsem o větev a ďábel s pra­sečím ksichtem a rudýma očima stojí nade mnou. Je mi horko a ce­lý jsem zrudl. Nemůžu nabrat dech ani promluvit, jenom na něho koukám vzhůru a moje oči prosí o slitování. Ale on si špatně vyložil mé přání a roztrhl mi stříbrné tričko. V poslední chvíli jsem popadl dech, abych zařval: .Satane, jdi do prdele!' ...«

»A on tě vzal za slovo, povalil té na postel z tmí a listí a stáhnul tvoje bílý džíny zvonáče. Pařátama ti roztáhl obě půlky zadku od sebe a začal s tvrdou sodomií. Ďáblův pták je dost dlouhý a studený jako nanuk ochucený masem. Nakonec se s hekáním a vzdycháním, hanbou a vyčerpáním podvolíš jeho ledovému násilí. Jo, takovej je sex s ďáblem!«

»No, aspoň, že nepršelo,« dodal jsem.

»Na rozdíl od tvýho šukání se Sallyinou mrtvolou,« doplnil Cosma.

(To byla moje klasika — říkat ,No, aspoň, že nepršelo'. Kdykoli se mi stalo něco špatného, vždycky jsem hned vyrukoval s formulkou typu »No, aspoň, že...« Tak třeba když mi ujede autobus, tak si řeknu »No, aspoň, že přednáška, na kterou přijdu pozdě, není moc zábavná.« Pokud někdy dopadnu tak blbě, že mi amputujou obě nohy, pomyslím si: »No, aspoň že mám všechny zuby svoje.« Když jsem se dozvěděl, že matka má rakovinu, uvědomil jsem si, že první, na co jsem pomyslel, bylo: »Aspoň že já ji nemám taky.« Dost si tyhle svý myšlenky uvědomuju. Jestli je možný dosáhnout osvícení prostou introspekcí, pak jsem jednoznačně na cestě k totálnímu osvícení.).

Na konci našeho kecání blábolil Cosma o tom, jak okultisti ří­kají, že ďábel nemá vlastního ptáka, takže když chce šukat, vyrobí si ho dočasně ze zhuštěné páry. Taky říkal, že ďáblovo péro je dost tenký — jako Cosmovo. Cosma má tak krátkej a tenkej ocas, že uvažoval o založení Ligy chlapů s malým penisem... Ze všech těch perverzních tlachů začala být ale Sally pěkně nadržená. Brzy vystr­nadila Cosmu z mého pokoje pod záminkou, že jsme ospalí a chce­me si jít lehnout. Pak si na mě sedla s tím, že mě chce mít okamžitě v sobě. Tak jsem jí to začal prudce dělat jazykem, ale tenhle způsob zjevně neměla na mysli. Zkusil jsem teda normální misionářskou polohu, ale ani to nezabralo. Dneska to chtěla dělat zezadu, jako to dělají psi, a když jsem ji zezadu napíchl, kňučela blahem. I když už bylo po všem, pořád předstírala, že je fenka, obracela se na záda a chtěla drbat na břiše a pak mě za to divoce lízala po tváři. Taky se chystala čůrat na záchodě jako fenka, ale podařilo se mi jí to roz­mluvit. Už tak mi bohatě stačí její současný čůrací styl. Sally si totiž vzala do hlavy, že je ponižující, aby ženy močily vsedě.

Kamila Boháčková, Volvox Globator, 2003