Róbert Gál: Agnomie (úryvek 2)

„Připadá mi nedůstojné,“ praví Jan, „přijímat gratulace za minulost, jako by to z ní, co nepodléhá časové zkratce, bylo úplně irelevantní. To není kritika hrdinství, ale kritika nutnosti stavět hrdinství na odiv, jako by každé hrdinství bylo nutně obdivuhodné – a jiné už ne. Nejde tu o konvenční záměnu aktu společensky definovaného hrdinství za akt hrdinství, který je výsostně individuální a tím společensky nedefinovatelný? Kde je hranice mezi nutností hrdinského aktu společensky definovaného hrdiny a nutností hrdinského aktu hrdiny, definovaného tímto aktem do podoby aktéra hrdinského aktu, který necítí potřebu společenské proklamace této skutečnosti?“ ptá se Jan. Jan je hrdina neviditelného teroru. Každá příležitost k vzepětí se trestá. A protože se vzepětí trestá už ve stavu příležitosti, do stavu akutnosti nikdy nedoběhne jinak než zraněné. Kruh je vždy jednostranný, vždy podle směru, kterým se točí. Znásobení jeho otáček v praxi znamená, že vize jeho konce pochopitelně splývá s vizí jeho začátku. Odpíchnout se od kteréhokoli bodu kruhu je sice možné, ale úplně náhodné to není. Transformace formy obsahem není jazyková hra. Jde o nevyhnutelnost zachovat formu a tím zobrazit obsah. Stejně jako v hudbě, ani tady nejde o myšlenky, ale o permanentní napětí z potřeby myslet, o přináležitost k obsahu do míry jeho akceptování formou parazitismu. A protože skalpel intelektu není vždy schopný adekvátně rozlišovat mezi operací a pitvou, je objekt jeho řezu nejprve abstraktní a až v průběhu samotného aktu vystupuje z mlhy nevědomosti do sféry poznání, kde pozvolna nabývá tvář vědomé skutečnosti. Skutečnosti, jejíž bytí je sice pitvou umrtvované, ale mrtvé není, protože stále je. Když se Blevin s velikánským kufrem objevil v Jeruzalémě, náhodou jsem byl při tom. Vybavuji si z paměti ten spalující žár v očích, který mě hned upoutal, protože prudce narážel na jakousi křehkost v jeho osobnosti a možná i na skutečnost Blevinova menšího vzrůstu, kontrastujícího s rozměry jeho kufru. Čekáme na něj s Felixem v malé pizzerii a hned poté, co přichází, si objednáváme pizzu pro všechny. Felix je celý šťastný, že vidí po dlouhých letech svého kamaráda, a hned mu nadšeně něco vysvětluje; má to souvislost s tím, že vlastně nemají kde bydlet, ale „to nic, hlavně, že jsi tady“. Druhé setkání s Blevinem si též pamatuji poměrně přesně. Bylo to v domečku uprostřed přírody ve výletní čtvrti Ein Karem, kam přicházím na Felixovo pozvání jednoho jarního dne krátce po poledni. Po několikanásobném silném zabouchání na dveře (po němé komunikaci se psem, přivázaným ve vedlejším domě k boudě) se otevírají dřevěná vrata a Blevin mě s rozespalým pohledem zve dál, jako by mě ani nepoznal. Jeho těžké oči nesvědčily o klasické únavě ze spánku, ale jak mi bylo později řečeno, o únavě z hodiny na hodinu se vlekoucí meditace ve tmě jeho zvlášť k tomu přizpůsobeného pokoje bez oken v podkroví domu. Na dřevěném stole u stěny, prakticky prostorném a čímsi ve své konstrukci zároveň nutně omezujícím v pohybu, byly na přihrádkách v pravidelné struktuře rozestupů neurotického řádu vylepeny desítky štítků s různými maximami, imperativy a jednoduchými radami do života, které měly Blevinovi vždy znovu a znovu připomínat jednou provždy dané striktní rozdíly mezi žádoucím a nežádoucím, jak to nějaká autorita před ním vryla do slov a zvěčnila v podobě těchto formulací. A v klášterním parku uprostřed Prahy se volně prochází rodinka pávů. Majestát společensky obdivovaného otce páva znenadání naruší některý z hostů parku a otevře tašku s ptačím krmivem, jako ta stařena minule, která nejdřív páva vylekala, potom ho ostentativně nakrmila svými drobky, aby nakonec, jako by toho nebylo dost, ještě udiveně vykřikla: „Jé, on mě posral!...“ Vraťme se k Janovi. Jan je terorista bez příčiny. Je stonásobně bystřejší než většina smrtelníků, a přece mu k moudrosti něco chybí. Je jako lev se zamřížovanýma očima, vyzařující svůj pohled do očí, které jsou zamřížované stejně. Systém toho zamřížování je mnohonásobným produktem jeho zamřížovaného mozku. Je jazykem, který otevírá každým slovem, aby ho opakovaně mohl uzavřít do jedné určité myšlenky. Jan si leta vypiplával svou slečinku, ‚aby nabyla nějakou hodnotu‘, ale jí se nakonec zachtělo rodit a vzala si traktoristu. Jan mě postupně poseznamoval se všemi svými rukojmími. Vtáhl mě do lstivých konverzačních manévrů, jejichž výsledkem byly stále o něco vyděšenější pohledy jedné z šesti, mezi níž a sebe mne jako poloaktéra a polopozorovatele tak rád situoval, čímž nepřímo imitoval mou vlastní situaci nedosažitelnosti jednoho skrz druhé, pojmenovanou komplexem krále Oidipa. V tomto smyslu fungoval jako můj psycholog, ale spíše nevědomě než vědomě, protože takto sadisté nepřemýšlejí. Jan se vždy zmocní jedné z šesti, jež potom rotují. Tedy jedna je vždy manifestována, pět je latentních. Jsou mu tak oddány, že si žádná z nich nedovolí mít přítele. Jan by nám na to stejně přišel, říkají si a po večerech s myšlenkami na něj masturbují. Jedno, co má jméno, a druhé, co jméno hledá. A potom se přijde na to, že jméno nepatří pojmenovanému, ale pojmenování. Přeskok do identity už legitimního,  protože už legitimizovaného. Přeskok do iluze toho zlomu, který – protože jde o zlom iluzorní – nikdy nepřestává působit zlomově. Jako myšlenka, která nemyslí na sebe, ale na to, na co nemyslí a z čeho se odděluje vydělováním se z toho. Mentální proces neukončeného v intencích touhy. Pokřiky neznámého charakteru. Klaustrofobie zabývat se jimi jako určitou ohraničeností. Humor o nevtipném? Ale vtip přichází s humorem, ne? Sedím na lavičce na Malé Straně, něco před půlnocí, a uvelebuji se přemýšleje, co je vlastně antinomie. A najednou si ke mně z tlakové vlny odvedle přisedá děvče. Na vedlejší lavičce to hoří. Úpěnlivě přemýšlím, že si zapálím cigaretu, a nakonec to udělám. Tenze mezi námi netrvala dlouho. Chtěl jsem jí dát možnost, ale ona byla netrpělivá. Hřmotně vstala (zaregistroval jsem jen její jemný nosík a brýle s decentně úzkou obrubou), aby se přímo před mýma očima taneční piruetou zvrtla na podpatku a nedopalek své touhy udusila pohrdavým gestem. Ale vydržel jsem to. A den na to se mi zjevila v podobě jiné ženy. Stejně hřmotné intelektuálky s kostěnými brýlemi a pěstěnou pletí. Po několika dnech známosti mi s mobilem v ruce oznamuje, že já potřebuji někoho jemnějšího. Smích jako psí zaštěkání, jako výron odezvy, a odezva na permanentní puzení k ní, pojmenujme ji odevzdaností. Odezva jako označení, značka. Odezva – echo Narcise mlčenlivému společníku jeho podvojné touhy. Můj vztah k ženám je monomagický. Do každé situace vstupovat nepřipravený jako pozůstatek snu. Rozvibrovávat prožité tenzí možnosti prožít. Najít okno okamžiku. Mýlit se ve zkoušce jako v oznamovací větě protikladu. A člověk přichází na chuť člověku, lidožrout. Podoby plodnosti, gejzíry vymítání duchů. Slunce se klikatí prázdnými ložisky úzkosti. Kohorta zbytečných předsevzetí setkávajících se v týlu nepřítele. Ontotopické pole vyložených karet, ontoonomatopoje (není to krajně znepokojující jen had věčnosti klikatící se v čase tu tady, tu onde?). Pořádkumilovné posouvání nádoru ducha k vyléčení od vlastního těla. A z každé bolesti vyskakuje otazník: je to ta pravá? Rozostřování neviditelného do čím dál větší viditelnosti. Únikové manipulace, do prostoru vržené souřadnice pavoučí sítě. Nenasytné kamery netalentovaných, kteří kudy chodí, tudy plivou. Jen otvírat ústa jako ptačí zobák, z nějž pod každým tlakem vypadávají semena nenávisti. Chlapík se třemi mobily jako se třemi kokoty a naproti němu prsatá dívka, která se mermomocí snaží tvářit vážně, jako by to v jejím případě bylo možné. Dva těžkooděnci za jejími zády reagují na hlučnou poznámku zmíněného mača, který na chvíli vstane, aby dokázal účinek hereckého testu postavení pistolníka bez pistole, protože on se teď baví. Jeho děvče je už deset minut na záchodě. Tlustý od vedlejšího stolu si přesedá na její místo. Zrcadlo okna, kterým to pozoruji, se pomalu zamlžuje nečekaným průběhem toho večera. Jako by ničím nepuzení, postupně na mne mrkají, jeden, druhý, třetí. Jsem ve formě. Ťukám si do hlavy tyto nesmysly a těch, o nichž hovořím, si už nevšímám. Na jedné z fotek nahé L. zobrazující sebe samu, hledající a místy v křeči i nacházející pravou formu své tělesnosti, se objevují dva flíčky na krku, nafoceného ze strany zad, která na této fotce vypadají o něco androgynnější než ve skutečnosti. Flíčky byly, samozřejmě, přimalované na efekt, nebyl to žádný dokument, a přece jsou pro mne vždy mementem, obrazovým memem, spouštějícím celou řadu řetězových reakcí obviňování a sebeobviňování. (Do jaké míry je třeba vyprovokovat nároky blízkého člověka, když jde o změnu bytosti a ta bytost se právě mění?) Přicházet s city navenek, jako by city z nitra něco zatajovaly. Přikázané odepření chtění, které se o nic neopírá, ničím nezdůvodňuje. Prázdno, které v okamžiku děsí, je rozkrajované strukturou sítě a strukturou dýchání v ní. Prázdné plechovky propitého všeho řinčí ulicí statických soch právě zakonzervovaného. Pohledy turistických dětí, jejich hýkajících fotoaparátů, které vše, co bylo, včetně andělů, nutně přetvoří do podoby jiných materiálů. Časový posun mezi očekáváním a zklamáním je vratký, skoro neviditelný. Jde o vyhubení slunce a dalších hermitů jemu podobných. Jde o tautologii každého okamžiku, jako by každý okamžik byl nutně tautologií.

Ze slovenštiny přeložil Ladislav Šerý