Róbert Gál: Agnomie (úryvek 1)

Tři mladé umělkyně představují své projekty. Jedna z nich, známá fotografka znovuobjeveného tématu ženských těl, přichází s projektem jakýchsi papírových škatulek, v nichž je nějaká idea vždy důmyslně zalepená jako jack-in-the-box v kukacích hodinách. S touto fotografkou sedím u stolu v nadčasovém prostoru kavárny a nechávám ji přenášet na sebe vlny nahromaděné úzkosti z faktu, že jedna z jejích kolegyň je s ní téměř identická. Krok za krokem ji popisuje, vrcholně znepokojená. „Mladá, krásná, vášnivá. A jde tvrdě za svým cílem.“ „Úplně jako ty,“ poznamenám. „Ano, máš pravdu,“ odpovídá a mírně si vydechne. Přesunuji se do staré ošuntělé budovy bývalého vlakového nádraží. Vcházím do hospody čtvrté cenové skupiny. Hned u vchodu je pár schodů, kterými je třeba rituálně sestoupit, protože každého příchozího si důkladně a mlčky přeměřují páry pozorujících očí. Tenze mezi štamgasty a mnou je téměř nesnesitelná, přesto pokračuji přímo k výčepu. Objednám si jedno pivo a usazuji se ke stolku hned za výčep, výčepem strategicky chráněn proti případným útokům neviditelných hostů. Ti se však pomalu zviditelňují. Jsou to lidé zamyšlených, těžkých tváří s hlubokýma očima starců. První, na kterém mi utkví pohled, je jakoby identickou kopií Samuela Becketta ve stařeckých letech. Mlčenlivý a fotogenický, s elegantní kšiltovkou dělnického předáka na hlavě. Vidím, že též ostatní hosté – každý z nich jako živý monument, sedící u vlastního masivního stolu – mají na hlavách přesně tytéž kšiltovky. Jeden má před sebou rozevřené noviny, do nichž soustředěně kouká. Ocitl jsem se na místě právě v průběhu rozpravy. Štamgasti přesvědčují hostinského o nutnosti jakéhosi kroku, ale muž za výčepem se tváří neprůstřelně. Místo odpovědi na konkrétně míněnou otázku jednoho z hostů, ukazujícího na něj prstem jako na jediného pravého adresáta položené otázky, zvedá hostinský náhle ze stolu noviny, otevírá je a zakrývá si tím papírem celou tvář. Noviny jsou dnes černé jako saze. I to musí mít nějaký důvod. První ruský prezident Boris Jelcin, čtu, je mrtvý. A potom se mi zdálo, že procházím přes vrátnici internátu na nějaké ženské jméno. Jedno z děvčat odjelo za rodiči, a tak mě umístilo do své postele. Ráno jsem klidně vstal a dvěma vesele se bavícím mladíkům na vedlejších postelích říkám, jak se jmenuji – teď už jménem vlastním. Nato jsem se jich zeptal, jestli tu mohu bydlet celý týden, neboť s tou dívčinou jsme se takto dohodli. V pořádku, oni na to. Jsme venku na trávě, ptactvo nebeské pěkně cvrliká. Říkám klukům: „Podívejte, mám tu jednu absolutní bombu! Možná by se z toho dalo udělat nějaké představení.“ A vytahuji z tašky vzácný kontraband v podobě hudební skladby Šest litanií pro Heliogabala. Spouštím to. Hudba se rituálně rozbíhá, od prvního momentu s plným nasazením. Vidím, že v tom okamžiku skladby, kde nastupuje pravidelné dunění bubnů (neustále rozohňované hrdelními skřeky zpěváka), se na louce už vesele tancuje. Surrealistický malíř, sledující vše z nutného odstupu, si zapisuje do deníku: ‚Tato havěť zasraná cvičí tu už od rána.‘ Menší skupina tanečníků se jako kroutící housenka pomalu přesunuje na kopec. Tam přichází na řadu skutečná, nefalšovaná ‚voodoo část‘ skladby. A už se připravuje jakýsi totem. Nebudou někoho čtvrtit zaživa? slyším hlasy z pléna. Přicházet s objektivitou, vlny, v nichž objektivita přichází. Objektivita není nikdy objektivní. Kierkegaard prohlásil na okraj jedné Hegelovy knihy, že kdyby její autor v předmluvě poznamenal, že jde o myšlenkový experiment a nic víc, bylo by to pozoruhodné dílo. Hegel však nic takového nepoznamenal, a proto jsou jeho myšlenky směšné. To mi také připomnělo jeden skoro vytěsněný střípek z mého vztahu s L. Jednou před jakýmsi odjezdem někam daleko jsem v její přítomnosti vytáhl z tašky kondom, abych ho přesunul do tajné kapsy v bundě. A hned mi to vyčítala, nechápajíc, na co je mi kondom v tajné kapse, když jsem s ní. Nevěděl jsem, co na to říct. Že ten kondom je jakýsi můj talisman, tedy to, co mě neustále utvrzuje v naději na lepší? Včera jsem po dvou letech na jednom literárním večírku potkal Bena. Ptal jsem se ho, zda se už vrátil do Prahy, nebo jestli je tu jen na návštěvě a míní se opět vrátit do Japonska. Říká, že v Japonsku se žít nedá. Před dvěma lety tvrdil totéž o Praze. „Pověz mi něco o Berlíně,“ říká. „Moje žena se tam právě přihlásila do školy.“ Dodnes nevím, jak se jeho žena vlastně jmenuje, protože vždy, když Ben hovoří o své ženě, používá výraz „moje žena“. V mé interpretaci to znamená jakousi rovnováhu mezi těmito dvěma slovy, které jsou takto stejně vážná. Upozornit na fakt vlastnictví, to zaprvé, a zadruhé upozornit na fakt objektu vlastnictví, který nazvat ženou je společensky přesně definované. Hovořil o její duševní anomálii, na kterou přišel až celkem nedávno, po dlouhých letech společného vztahu. Řekl jsem mu, že když jsem jeho ženu poprvé uviděl, působila na mne jako… hypersensitivní. Tak jsem to nazval z nedostatku jiných slov a možná i z určitého taktu. Večer pokračoval čtením (v angličtině), které zaplavilo celý vnitřek poměrně humanizovaného industriálně kovového organismu hospody. Ptám se kamaráda, Slováka sedícího vedle mne, zda něčemu z toho rozumí. Odpovídá, že vůbec ničemu, ale je na něm vidět, že se baví. Říká, že mu to připomíná kázání z nedělních mší, na něž ho vodívala babička v jeho šesti sedmi letech. Zbytek večera byl ve znamení kouzelné Markéty, která se po dávce marihuany zkombinované se slivovicí dostala do tak zvláštního stavu ducha, že měla potřebu gestikulovat tělem na způsob antické bohyně vzývající Slunce. Její ruce byly jako misky vah a její pohled, jako ohnivé řetězce paprsků vystřelující svůj krystalizovaný magnet do potemnělého prostoru lokálu, byl tím, co misky odvažují. Zpětně to vnímám jako jakési nutné přetahování sil pohledů, při kterém mě po celý čas provázel pocit, že to, co ona vyzařuje, jsem schopný úplně do sebe pohltit jako neobvyklý a přece legitimní druh potravy. A to mě naplnilo už vyloženým pocitem vítězství. V posledním stadiu této hry nakonec Markéta upřeně zírá do rozčtvrceného emblému zmnožené kundy (nafocené slovenským fotografem Mirem Š. a natištěné na pozadí mého černého trička křiklavě zelenou barvou) a poté několikanásobně vrhne do éteru jakousi kletbu, která se kroutí okolo pavouka. Nedokáže přijít na to, co je vyfocené na mém obrázku, a já jí to nemůžu povědět, protože bych prolomil ledy, které drží věci pohromadě, a mnou vyslovená pravda by v okamžiku nabyla náboje excesu. Protože každé skutečnosti k zevšeobecnění něco chybí. „Tak co je, můj maličký?“ ptá se L., teď už opět o dvě hlavy vyšší než já. Jako dítě jsem si opakovaně představoval, co by asi dělala panenka, kdyby najednou ožila. Ale co to znamená být něčí panenkou z hlediska Boží prozřetelnosti? Není náš Bůh jen nemotorně si hrající hrozné dítě, které shora pozoruje, co to ty jeho hračky dole ustavičně předvádějí? Předpokládejme zlo jako alternativní možnost dobra, jako dobro zlem alternované. Jako zlo volby zla, když dobro, jemuž patříme, je námi pociťované jako zlé. Neboť člověk má potřebu něco říci, ale slova mu brání. Nemohu zapomenout na malou N., s hlavou hrdě vztyčenou a přece zvláštně vysazenou dopředu na útlém napjatém krku, jako by na něm držela jen násilím a toužila být od něj osamostatněná, aby tím spíše mohla být ukazována jako poselství vybudované z lakmusu své morality, jako hlava medúzy, jejíž funkční působení na dálku nastává až tehdy, kdy je odtržená od sebe v rukou někoho jiného. Vždy automatické přikyvování hlavou, to její Ano ve zrychleném tempu jakési loutkohry. Vždy silně zostřený pohled očí, které vidí jenom to, co samy vyzařují, protože síla toho žáru jim dává jistotu v existenci. Člověk, který si je ve chvíli svého Ano jistý, totiž nepřemýšlí. Je jen prodlouženým údem své potřeby mít ve věcech pořádek, to mu úplně stačí. Ale věci nepotřebují mít ve věcech pořádek, protože pořádek k věcem nepatří. Pořádek není věcí věcí, ale věcnosti, a to směrem k přesnosti. To bylo možné vycítit z její gestické zkratky, jejíž nekompromisní naléhavost si ona nejspíš ani neuvědomovala. Přesnost ve vztahu k věcnosti – a celou závažnost této váhy – si podle všeho uvědomovala jako něco, co platí apriorně a o čem se z toho důvodu nediskutuje. Jako když koza chčije na plech: to je volná definice jejího stroboskopického smíchu. Vlastně mi z úst vyšel posměch o jeho smrti, opakuje, jako by důvody k ní byly naplánované. A mohly i důvody v případě sebevraždy nějaký plán razantně porušit? A potom jsou tu ti oddalovači sebevražd, mistři v umění pykat, jejichž tváře jsou celá léta mimeticky němé. A z hlubin jejich bezbrannosti vy(ky)dávané pravdy jako lži. Neboť v každé chvíli myšlenky mít pocit objektivity je právě subjektivní, ale jinak myšlenky nevznikají. Myšlenka nemyslí na to, na co myslí, když ještě myšlenkou není – myšlenka vůbec nemyslí. Myšlenka je ve svém zárodku vždy nutně impulsivní a postupným rozšiřováním ochabuje. Pichlavé doteky prstů. Bolíš mě neviditelně, říká. Jako by její bolest byla mým úmyslem? A nad to ta mimořádně rozvinutá citlivost k pádům a zlomeninám. (‚Nedotýkat se ani opilců na zem spadlých‘ pro ni nikdy neplatilo.) Moje obrana vůči jejímu citu proto nemohla nebýt vzbouřená, ale žádný sadismus v tom nebyl.

Ze slovenštiny přeložil Ladislav Šerý