Radka Denemarková: Peníze od Hitlera (Ladné sólo)

Chci se doplížit do baráku poblíž brány. Za sebou vleču modravé hadry; ostatky urvaných rukávů se odmotávají. Jeden se zachytil o hřebík na rohu latríny, marně cloumám zašpérovanou nohou, po čtyřech zacouvám, stopuju jednotlivé kvítky, poslední pomněnka je zašlápnutá. Těžkou botou.

Taneční pár mě lapnul.

Zakrouží kolem své sladké pas de deus, muž mě chytne do kola, ječím, dobře si pamatuju na kroky a taneční pořádek, podle něhož si tam zatančili s matkou chlapce, toho chlapce, kterého ve sklepě nemilosrdně ukrývala teta Ottla. Zatímco zmatený kluk seděl ve městě, dřepěl na hromadě uhlí, jeho matka trpěla úplavicí. Přišla na nástup o několik minut později, vedoucí skupiny ji popadla, strčila hlavou do latríny, potom ji polila studenou vodou, vytáhla revolver a zastřelila. Ječím, tanečník krouží, vykopává charleston do mého břicha, tanečníkovy ruce mi pleskají po tváři, ječím vysokým tónem, taková hudba vyžaduje jiný rytmus kroků, tanečník zrychluje, spustíme divoký tartas, jeho partnerka se dívá a pohupuje boky, baletí na špičkách, ječím němým hlasem. Naštěstí je taneční mistr nedaleko. Tanečník s vymóděnou sólistkou srovnají krok, pas de quattre, odsunou mě, skončím u tancmistrových nohou.

Ten důstojník mě mohl dát odstřelit jako psa, mohl mi strčit hlavu do latríny. Neodstřelí. A nedovolí to ani ostatním.

Málo toho odkoukal v hromadných tanečních fešáka s knírem.

Dokonce se ani jízlivě nezeptá Proč jsi raději nezůstala na východě? Nezeptá, protože ví. Ví, co je to vyhlazovací tábor. Ví, že některá řešení mohou být konečná. Mezi mými slovy, která se podobají zvířecím skřeků, prozkoumává dokumenty. Prst pravé ruky si v pravidelných intervalech nasliní, otáčí listy. Zajímá ho jediné. Zda mám ještě nějaké příbuzné. Ano, bratra, vyhrnu. Bratr Adin určitě přežil, ale nevím, kde teď je. A tetu Ottlu, vlastně je to pražská sestřenice mojí mámy. Vyzvedla si mě po návratu odtamtud, bydlela jsem u ní, v Praze. Ale domů jsem se chtěla vrátit sama. Že se jí včas ozvu.

Tanečníci se pohupují venku, obhlížejí buzerplac, hrbolatý taneční parket. Jsem baletní sólistka pod tancmistrovou ochranou. S pocitem kusu dobytka, který odvádějí na jatka. Provaz mi pomalu sklouzává z krku, křeč ve svalech opadává. Mistr tance se na nic nevyptává. Já ano, jsem rozjetý tank vět, nemůžu se zastavit a přestat, když jsem našla řeč ve společném taktu. Kód, v němž mi je někdo ochoten naslouchat, než narazíme na nejbližší zeď. Domluví se jenom lidé, kteří jsou dávno domluveni.

„Proč… proč nemůžu zůstat doma?“

Ještě si listuje. Tam a zase zpátky. Neví, co se mnou. Odhání své dotěrné hejno much jako já za horkého poledne v chlévě. Mě neodmávne.

„V Puklicích byli přesvědčeni, že se nikdo z rodiny nevrátí. Padlo rozhodnutí o národním správci velkostatku i stavebního a strojního zámečnictví, lihovaru a škrobárny.“

„Já s bratrem jsme se přece vrátili… Já nechci lihovar ani škrobárnu. Já chci svůj pokoj a svoji postel a šaty a knížky a porcelánový talíř a… tak proč teda nemůžu zůstat doma?“

Ovládám se, abych mu prsty nesevřela krk, nezatřásla s ním.

„Podívej se, děvenko, to není tak jednoduchý. Jsou věci, kterým ve tvém věku rozumět nemůžeš. Pro nás Čechy je tvůj otec německý konfident. Provinil se proti české národní cti. Proto mu národní výbor zabral – právem – veškerý majetek.“

Děvenko, nejsem kruci žádná děvenka, jsem babizna potáhlá dětskou kůží.

„Ale jak to, že pro hajláky, co ho v Osvětimi zabili, byl táta židák, jenom židák. Já chodila do českých škol, jsem židovské národnosti, občanství mám československé, mrkněte do těch papírů, ty mi po návratu znova opsali a vystavili, bez vytáček, teta Ottla je vyběhala, takže… takže…“

Takže vedle jak ta jedle. Čím víc mám informací, tím míň všemu rozumím. Neklid narůstá.

„Bratr Adin se tu objeví každou chvíli. On vám to všechno vysvětlí líp než já. Abyste věděl, že do sběrného tábora nepatřím. Uvěřila jsem takové… Panence Marii, že… že tady je moje místo, ale… Ta Ženská mě sem vyhnala.“

Mistr tance se dotýká mých dokumentů, nervózně je pokládá na stůl a zase zvedá do výšky, kde s nimi jako s čínským vějířem několikrát zakmitá. Nakonec se odhodlá.

„Jediné, co pro tebe, děvenko, můžu udělat, než se situace vyjasní, je dostat tě odsud, vyreklamovat tě. A taky se pokusím urychleně kontaktovat tu tvoji tetu. Je Češka?“

„Je.“
„Dobře, uvidíme.“
„Teda… podle mě.“
Podá mi štůsek papírů, konečně zvedne zkalené, nevyspalé oči. Stíněné štětinatými markýzami.
„Já jsem taky jenom člověk.“

knihu vydalo nakladatelství Host v roce 2006