Radka Denemarková: A já pořád kdo to tluče

PROLOG

Bylo jedno dítě,
co se smálo skrytě.
Byla jedna panna,
co se smála sama.
A byl jeden pán,
co se smál sám.

Divadelní inscenace hostujícího legendárního režiséra Petra Buchá se stala událostí roku. Rafinovaně poskládané situace s negativním emočním nábojem se v závěru zbortily vlastní vahou a překvapivě překulily do úsměvné grotesky. Řetězce ďábelských jevištních obrazů povolily, rozpadly se a opět zformovaly. Na závěr sklenuly pocit očistné naděje. Jásot nebral konce. Nikdo z divadelních kritiků a teatrologů by si ani nedovolil nezajásat. „Ten Buch je skutečně génius," špitali si, „taková promyšlenost do nejmenších detailů, takové obrazové obžerství, co probouzí celou paletu emocí, to tady umí málokdo."

Šepot nabýval na intenzitě, jak se had diváků nenasytně sunul k slavnostnímu bufetu. Namačkáni tělo na tělo se předháněli v akademických frázích a duchaplných rozborech plastických operací jednotlivých hereček. Obrovské brýle roztěkané teatroložky Knutové chladně odrážely myšlenkové konstrukce její kolegyně Pranýřové, která chystala článek Celebrita Petr Buch pro společenský týdeník, což ji v jejích představách pasovalo na všemocnou znalkyni. Ryčivě se překřikovaly, která z nich jméno Buch před desetiletími zaslechla a zaznamenala poprvé, popadla ho dvěma prsty za límec, chtivě pootáčela a vítězně protrhla cílovou pásku s cukajícím se Buchem nad hlavou a špinavým psacím strojem v podpaží. Nosní chřípí se jim zachvěla, jak do diskuse přikulhal a sírou zasmrděl vousatý recenzent; ze své trpasličí výšky hovořil do pomyslných pupíků obou žen, přepásaných širokými, černě gumovými pásky s obřími sponami hadích propletenců. Jediný, kdo mohl spolehlivě dokázat, že nad oběma povadlými bříšky žádná srdce rozhodně netlučou. Připomenul, že on už dávno rozpoznal nejsilnější složky Buchovy práce. Intenzivní spoluúčast scénografa. Promyšlenou pohybovou složku. Groteskní cukavost rukou a nohou. Prostor pro maximální improvizaci a volnost hereckého projevu. A celkový důraz na jemnou úsměvnost lidského života.

„Ano, ano," připojila se Knutová a na kohosi prudce zamávala, „pokorná úsměvnost, že. Tady například je evidentní, že klíčovou scénu celé inscenace představuje naprostá a osudová láska oněch dvou žen, které se chtějí setkat s andělem."

„Mezi námi," rozkřičela se ještě více Pranýřová, aby mohl být její názor co nejsiřeji zaznamenán, „nechápu, proč si Buch vybral zrovna text takové autorky. Nechápu, co na ní v zahraničí vidí. Podle mého je naprosto průměrná, text slabý. Když jsem s ní měla dělat rozhovor, tak odmítla, že prý o divadle nic nevím. To řekla mně, která se divadlem zabývá dvacet let, mně, která Buchovo jméno zaregistrovala v dobách, kdy o něm nějaká česká pisatelka neměla ani ponětí!"

Docentka Knutová horlivě přitakala: „Mně dokonce jednou řekla, ať se zklidním, že tu prý nejsem za diváky, ale sama za sebe!" Pak ztišila hlas a naklonila se k dřevěným korálkům na krku rozcuchané Pranýřové: „Budeme ji muset usadit do patřičných mezí. Tady už si neškrtne."

„Pozdě, drahá kolegyně, pozdě! Už je zavedená i za hranicemi, do klece zapomnění ji těžko zavřeš. Svou chvíli jsme už propásly. Sakra."

Tři hlavy se shlukly - poté co dvě z nich byly nuceny se hluboko sklonit a potřísnily si padajícími vajíčky, majonézou i okurkami plandavé sukně - a dohodly definitivní podobu vět, které se budou oficiálně psát o nové inscenaci a jejích tvůrcích. Pak se tři hlavy od sebe prudce odtrhly, s námahou odlepily i svá těla, jedno s gustem napadající na čertovo kopyto, a vmísily se mezi dav. Po chvíli se opět, magneticky přitahovány, navrátily k sobě a číhaly na Buchá.

Za zády se jim rychlým krokem mihla Klamová. Ostražitý trojlístek však měl políčeno na jiný úlovek. Samozřejmě, pomyslela si Klamová při pohledu na těkající trojici, je největším štěstím, když amúzický divadelní teoretik alespoň jednou za život potká svého Režiséra. Může z letmého setkání těžit do konce svých dnů, zahalit skutečného člověka do mlžného oparu konstrukcí a vlastní duchaplností. Přisát se na téma, rozparcelovat je, usadit se na něm a v poklidu strávit zbytek života s dýmkou v koutku úst, u kávy a planých rozkladů. Vně tlusté skořápky vajíčka, za níž se odehrává přímá osobní zkušenost a bublají skutečné, slovy nepostižitelné umělecké procesy. Hlavně se vecpat do imaginární podoby života lapené osobnosti a uvelebit se v ní. Jen mizivá část na skořápku položí ucho a alespoň zaťuká, aby zvýšila svou naději nakouknout průsvitnou blankou. Drtivá většina prochází dunivě divadly jako slepí koně. A zadupává. Bez schopnosti vnímat. Natož cokoliv zaznamenat. Ale tak je to v životě se vším, lhostejně si uvědomila a zmizela v hlubinách země. Aby stihla poslední metro.

Čekali marně. Nad prázdnými tácy a plnými skleničkami. S rostoucí rozhořčeností, že jim kdokoliv z tvůrců není okamžitě k dispozici, že nepřiběhne ze svých šaten. Nakonec se dočkali alespoň herečky Krasové, která se afektovaně objala s Knutovou a letmo políbila Pranýřovou. „Byla jsi úžasná, Miriam," zavrtěla se Knutová, „úžasná a skvostná jako vždycky. Výkon roku!"

„Buch byl se mnou od počátku spokojený," tetelivě se rozjížděla Krasová, „jedině se mnou, protože jsem přinesla svou vlastní vizi. A umíš si představit, že takový člověk je zvyklý na náročný styl práce, maximálně profesionální. Vyžadoval, aby mu herec roli obohacoval a přinášel vlastní pojetí, návrhy, a to já jsem mu tedy naprosto spolehlivě naplnila. Nebylo to vůbec snadné, ale nakonec změny, které jsem do postavy vnesla, posunuly celkové vyznění inscenace, protože já..."

Petr Buch se premiéry nezúčastnil.

A i kdyby, před jeho očima by se jistě proplétaly značně odlišné obrazy. Všechno zásadní zůstalo paradoxně skryté za pomyslnou průsvitnou oponou, oddělující během představení herce a diváky. Blánou, za níž loutky odříkávaly naučené věty a odehrávaly zaranžované situace. Kostra této inscenace však bude pevná a nerozbitná i po letech, i když se několikrát změní herecké obsazení. Jako by Buch měl neustále, na jakoukoliv dálku i hloubku, ruce omotané desítkami provázků, jimiž vládl veškerým děním na jevišti. Jimiž poškuboval, povoloval, svazoval, udával rytmus. A před nimiž nebylo úniku. Výčitky vůči Bohu tak na sklonku života umrtvil promyšlenou a výsměšnou pomstou.

Na Boha se pasoval sám.

Knihu A já pořád kdo to tluče vydalo v roce 2005 nakladatelství Petrov