Najednou tam byl. Někdy jako Adam, někdy jako dítě, chlapec, někdy jako on. Stalo se to před mnoha lety, vstoupil prostě do básně a už v ní zůstal. Potom se objevil v další básni. Nepovstal z žádného promyšleného konceptu, jen si čas od času řekl o přítomnost v textu silou nějakého nečekaného významu, svojí neuhasitelnou vůlí. Rostl a zmenšoval se, hlučněl a tichl, pokračoval ve svém nezvládnutém životě. Znovu a znovu se vynořoval ve verších, nevydaných rukopisech i knihách. 

Odmítá se vzdát. Ukazuje každou chvíli jiným směrem. Nepatří nikomu a nikam, zůstává samozřejmě nevlastní. Trochu přestárlé dítě, trochu odjakživa dospělý, postává neohrabaně poblíž.

Najednou tu je. 

.

.

Obrys

.

Máš čtvrtmilion, 

Adame. 

Půjčili ti fešáci s rychlým chápáním, 

jakmile uslyšeli,

že chceš zase žít,

když už jsi tak dlouho míchal maltu.

Věděli, že nevíš,

kolik má čtvrt milionu nul,

a nazvali tě klientem.

Propisku,

kterou ses podepsal, 

ti nechali.

.

Mezitím se setmělo.

.

Jsi

s čtvrtmilionem.

Jde s tebou,

takže obrys tvé postavy

je hned o něco ostřejší,

když mizíš,

v prázdné barabizně podzimu

za plotem pocintaným

psím vínem.