Peter Stephan Jungk: Městský park

V pěkně situovaném bytě na pražském Novém Městě, v Jezdecké (dnesHavlíčkově) ulici 11, se toho dne krátce před půlnocí narodil FranzViktor Werfel, první dítě Rudolfa a Albíny Werfelových. Předkové zotcovy strany, nazývaní někdy Wörfelovi, jindy Würfelovi, byli již povíce než tři sta let usazeni v severních Čechách. Franzův prapradědečekGottlieb Würfel, postavením „panský Žid", žil v České Lípě. Jeho synJuda se roku 1812 zúčastnil jako poddůstojník Napoleonova ruskéhotažení. Judův syn Nathan, Franzův dědeček, se narodil jako páté zesedmi dětí. Nejprve byl tkalcem v Lípě, později obchodníkem s moukou vMladé Boleslavi a nakonec přesídlil do Prahy, kde si zařídil čistírnupeří a nashromáždil značný majetek, o nějž však záhy přišel. Jeho synRudolf Werfel, narozený roku 1857 v Mladé Boleslavi jako jedno z devítidětí, vyrůstal od dětství v Praze, později vjedné renomované bavorskéinternátní škole. I když jej zprvu tížily otcovy dluhy, dokázal běhemněkolika málo let získat určité jmění a roku 1882, jakopětadvacetiletý, si otevřel rukavičkářskou dílnu. O sedm let později seoženil s tehdy devatenáctiletou Albinou Kussiovou, dcerou zámožnéhomajitele mlýnů z Žihle u Plzně.

V domácnosti mladých manželů pracovala a bydlela Česká kuchařkaBarbora Šimůnková, rezolutní třicátnice z Radíče u Tábora. Stala sechůvou malého Franze. S Barborou trávil větší část dne, právě s ní bylynejtěsněji spjaty jeho první dojmy. Barbora mluvila s chlapcem směsíněmčiny a češtiny, běžnou u českých služek; jedno z prvních slov, ježFranz dokázal vyslovit, bylo „Bábi“. Dokud ještě ležel ve velkém bílémdětském kočárku, jezdila s ním Bábi téměř denně do nedalekého Městskéhoparku - vysoké koruny stromů byly jeho prvními nebesy. Jakmile se Franznaučil chodit, vodila ho v parku kolem rybníčku s jeskyněmi, zátokami aostrůvky porostlými smutečními vrbami. Hrál si na pískovišti nedalekoklece s opicemi, sbíral kaštany, poznal zde rosu, květinové záhony,stín stromů a pochopil sled ročních dob.

Šikmo naproti bytu Werfelových se tyčilo první pražské nádraží,budova, jež vzbuzovala Franzovu zvědavost jako žádná jiná. Z oknapozoroval páru a kouř a nákladní vagóny, slyšel hvizdy, skřípot brzd;znovu a znovu toužil prozkoumat vnitřek tohoto fascinujícího nádraží,dotknout se lokomotiv. „Mašina! Mašina!", volal na Černá, syčícímonstra stojící tu na konci kolejišť.

Od čtyř, pěti let brávala Barbora chlapce každou neděli brzy ráno namši. V chladné, kadidlem provoněné kamenné hale svatojindřišskéhokostela si Franz stejně jako Bábi klekal, vstával a spínal ruce kmodlitbě. Po návratu domů si pak z náhodně nalezených předmětů, zkošťat, krabic na klobouky a novinového papíru stavěl oltáře, přednimiž sloužil cosi, co se vzdáleně podobalo římsko-katolickébohoslužbě. Farář Janko od Sv. Jindřicha - dobrý přítel Rudolfa Werfela- k nim často chodíval na oběd; v takové dny si Barbora dala obzvláštnípráci, aby přinesla na stůl ty nejnápaditější pokrmy. Malý Franz Viktorvšak vyrůstal zároveň i v židovské tradici: jeho rodiče sice byli zcelaneortodoxní, nicméně osmý den po Franzově narození byla provedenarituální obřízka a o Velkých svátcích doprovázel syn otce do Maiselovysynagogy. Světlo spousty zapálených svící a mihotající se vzduch vsynagoze vnímal hoch jako živoucí přítomnost Boží, která jejvzrušovala, ale zároveň v něm budila úzkost.

Na hřištích v Městském parku potkal Franz svého prvního přítele, orok mladšího Willyho Haase. Barbora jim vyprávěla, že už v kočárcíchjezdívali po písčitých cestičkách vedle sebe. Společně poznali chlapciobávaného hlídače Kakitze s dřevěnou nohou a mohutnou šavlí u pasu;spolu si dobírali „sedát-kovou bábu", která od každého, kdo se chtělposadit na židli v altánku nebo na promenádě, okamžitě vymáhalakrejcar. Krmili labutě starým chlebem, Barbora kupovala od preclíkářepamlsky a občas si děti směly domů odnést i velké, pestré balónky. Tobylo štěstí raného dětství, jež bylo ze dne na den ukončeno vstupemFranze Werfela na soukromou obecnou školu piaristického řádu v Panskéulici.

V pražských židovských rodinách bylo zvykem posílat syny kpiaristům; ve Franzově první třídě pocházela z židovských domácnostídokonce většina žáků. V zadním traktu klášterní budovy, ve vysokých,klenutých místnostech vyučovali mniši v černých kutnách kolem šedesátichlapců najednou. Pouze hodiny náboženství se odehrávaly v rozdělenýchtřídách: za dětmi mojžíšského vyznání docházel do piaristickéhokláštera rabín Salomon Knöpfelmacher.

Franz seděl v bíle vymalované místnosti, nacpaný do úzké, zelenělakované lavice; za zvýšenou katedrou visela velká maparakousko-uherského mocnářství s jeho deseti korunními zeměmi, vedlemapy portrét císaře Franze Josefa I. v bílé uniformě. U dveří stálaskříň s glóby Země a s hvězdnými glóby. Obklopen houfem cizích, hlasitěpovykujících chlapců, snášel šestiletý Franz již první školní dny těžko- cítil se opuštěný a nechápal, proč má být tímto nepochopitelnýmrozhodnutím tak násilně odtržen od rodičovského domu. Východiskem se mustala nemoc: první měsíce školního roku strávil doma, opečováván arozmazlován matkou, otcem a Barborou. Tak skončil rušný rok 1896,poznamenaný kromě znejisťujícího nástupu do školy dvěma dalšímiudálostmi: smrtí dědečka Nathana a narozením sestry Hanny.

Po celou dobu docházky k piaristům byl Franz churavějícím dítětem avíce méně špatným žákem. V lavici se choval velmi tiše; v kapsáchmodrobílého námořnického oblečku nosil kromě pestrých skleněnek takénotýsek se jmény všech svých spolužáků i vyučujících patres. Školavětšinou trvala do čtyř hodin odpoledne; čas od času pak chodíval Franzse spolužáky do Městského parku, kde si hráli na lupiče a četníky nebose skleněnkami čukes. Jindy však pospíchal, aby byl co nejdřív doma astihl ještě jít na procházku s Barborou. To pak někdy vyjeli na Letnoua dívali se dolů na stověžaté město sjeho mosty a na velké staveniště vmístě bývalého ghetta. Nebo vyšli na Petřín a jakmile se přiblížilvečer, pospíchali přes Seminářskou zahradu zpátky do Jezdecké, aby Bábistihla připravit rodině večeři. Přecházeli tichá malostranská náměstí,kde mezi kočičí dlažbou rašila tráva, míjeli velké zahrady šlechtickýchpaláců a střežené oblouky palácových vrat, přešli přes opravený Karlůvmost s jeho sochami svatých a s velkým křížem, lemovaným zlatýmihebrejskými písmeny; nápis prý musel kdysi zaplatit jeden Žid,vyprávěla Barbora, protože se kříži posmíval. Jejich cesta vedla kolemzačernalých zdí Staronové synagogy úzkými, tmavými uličkami a ponurýmipavlačovými dvory, kde to bylo cítit zvětralým pivem a uzeným masem, anakonec přes Příkopy, kudy projížděly vozy koňky a kde kočí bezohledněpoháněli zvířata, zapřažená do povozů, hustým večerním provozem.

Franz do sebe zhluboka nasával všechny tyto barvy, zvuky a vůně, ataké vedlejší věci si prohlížel s velkou pozorností: vývěsní štíty,pouliční lucerny, mlékařské vozy, uhlířské fůry... Stejně soustředěněvnímal i svůj dětský pokoj, kde se vedle hraček povalovaly pestrézbytky látek a hedvábí, když se Barbora ve světle staré plynové lampyusadila k tiše drnčícímu šicímu stroji. S velkou zvědavostí naslouchalhovorům dospělých, pozoroval jejich přehnaně dramatická gesta, jejichstrojenost; sbíral dojmy, tak jako jiné děti sbírají známky nebomušle...