Pavel Řezníček: Natrhneš nehtem hlavy jejich

„Jak si kdo ustele, tak si také lehne,“ přišlo mu na mysl a musel plně s tímto starým pořekadlem souhlasit.

„Snad už tam za chvíli budu,“ mrčel a hledal druhý kapesník. Tenprvní už byl úplně propocený od mokrého čela, které si neustále otíraljako stěrač drhnoucí přední sklo automobilu. Skoro by bylo nejlepšípořídit si taky stěrač na baterii, který by to zpropadené čelo neustáleotíral. Aspoň by nemusel pořád zdvihat pravou ruku k nadočnicovémuoblouku. No, hrůza! Myšlenka stěrače čela na baterii ho zaujala. Tonení nejhorší nápad, uvítali by ho horolezci, turisté, ošetřovatelé,bourači masa i popravčí čety — prostě ti, kdo nemají čas si neustáleutírat zpocené čelo. Ba i operující lékaři by byli nadšeni — nemajípřece čas pouštět z rukou chirurgické nástroje. Hned jak se vrátí zhor, řekl si Smädný, nechá si tento nápad patentovat. Že ho tonenapadlo už dřív, když s básníkem Alexem Hamburgerem umývali kdysi vrestauraci knížete Holowrata nádobí! Jak by si usnadnili práci… a starýHolowrat by jistě nešetřil na odměnách!

V horách se už stmívalo, ale Smädný lezl a lezl. Když se jednouupsal ďáblu, musel svůj úkol splnit. Na to byl přece jenom chlap, ikdyž jeho věčně chlapecká tvář zarámovaná brejličkami to nepotvrzovala.Působil dojmem — sice — studeného psího čumáku, ale v jeho chlapeckéhrudi bilo chlapácké srdce. Konal svou misi jednou za čtrnáct dní, abynebyl příliš nápadný, ale už se mu jeho ušlechtilé poslání zajídalo.Možná že časem zasvětí do svého tajemství ještě někoho jiného, copak jeon — Smädný — takový somár, aby se tak nekřesťansky dřel? Ale komu tomůže říct? Vždyť by to každý vybreptal, zná lidi, není dnešní. Aleněkoho by to přece jenom chtělo, už ho to řácky zmáhá a kdo ví, jak tobude moci dlouho dělat. Nemluvě o finančních nákladech — víte, kolikdnes vlastně všechno stojí, nakonec i ten pecen chleba, který v dobáchreálného socialismu stával pět korun, stojí dnes pouhých Kč dvacet! Aty konzervy! To je peněz, to nemůže Smädný ze svého hubeného platustále financovat.

Pomalu se začalo stmívat. Smädný si připadal jako člen speciálníhokomanda, které hledá Usámu bin Ládina. Jeho úkol nebyl tak těžký, vědělvelmi dobře, kde najde toho, koho hledá, ale už toho měl plné kecky.Bude muset všechno přehodnotit, podívat se na své konání pod jinýmspotlightem.

Smädný zavětřil. Odkudsi ze skalní prohlubně se nesla vůně makaronůse švestkami a omelet s pomerančovými dílky. Bylo jasné, že ukrývanáperzóna má návštěvu. Smädný se posadil na balvan a utřel si čelo.Zapomněl úplně na jím proponovaný automatický stěrač a utřel se zcelapo staročesku, jen si k tomu vytírání vzít čamaru… Zahudroval, nasadilsi znovu krosnu a popolézal nahoru.

Trvalo to ale ještě drahnou chvíli, než byl Smädný u cíle. Proudkamínků a kamenů oznamoval, že ho někdo cítí a že odstrkuje balvan,který maskoval vchod do jeskyně. „Gemar chatima tova,“ zašeptalhebrejsky Smädný. Bylo to heslo, které mu otvíralo jeskyni. Krosna honajednou strhla na záda a Smädný se svalil. Když se trochu probral,uvědomil si, že se nad ním sklání malá drobňoučká Číňanka a ovívá hohedvábným kapesníčkem napuštěným Alpou Lesanou, zelenou alpou, kterápůsobí vždy jako dobrodějka. Smädný povstal a strhnul si ze zad krosnu.Číňanka mu pokynula a Smädný ji následoval. Krosnu nesl v rukách. Vůněmakaronů se švestkami a omelet s pomerančovými dílky se stupňovala.Smädný věděl, o co jde. Ukrývaná perzóna milovala až k smrti svoudrobnou Číňanku a ta měla půvab, šarm a jednu malou vadu: uctívalaHitlera, kterému se čínsky říká Si-tche-le. „R“ Číňané říct neumějí, toje známo; proto ono -le na konci. Za „h“ dali -tche-, ale jak přišli nato Si- na začátku, ví jen čínský pánbíček.

Děd drobné Číňanky, jejíž jméno zde zveřejňovat nebudeme, padl vBerlíně koncem dubna 1945. Patřil k asiatské divizi SS, kterou vytvořilHimmler. Po jeho smrti jí někdo poslal medailónek, kde byl portrétSi-tche-leho z mládí a kadeř jeho vlasů. Nikdo se nikdy nedověděl, jakse Číňančin děd dostal ke kadeřím mladého Hitlera, ale na světě jemožné všechno. Hitler chtěl v mládí vstoupit do Sokola… ano, je topravda. Po Židech nejvíc zatracoval Čechy a pravděpodobně chtěl tutotělocvičnou organisaci rozkládat zevnitř. Je možné, že starý Číňan byls mladým Hitlerem ve vídeňském Sokole kolem roku 1912. SnadSi-tche-lemu vytrhnul ve sprše pár chlupů z temene… Oblíbeným jídlemHitlerovým byly makarony se švestkami a omelety s pomerančovými dílky.A malá Číňanka ukrývané perzóně ráda dělala oblíbená jídla svéhooblíbeného vzoru. Od této chvíle budeme mluvit o ukrývané osobě(vlastně psát) jako o Perzóně s velkým P. A proč to hebrejské heslo„gemar chatima tova“? Číňané jsou mistry paradoxů a mistry v matenínepřítele. Nikdo nebude tušit tam, kde se hovoří hebrejsky, čínskouobdivovatelku Hitlerovu, onoho Hitlera čínsky zvaného Si--tche-le.

Vstoupil. Jeskyně byla ponořena do tmy, jen v rohu blikalo světélkomalé stolní lampy. U stolku seděla Perzóna a kultivovaně pojídalamakarony se švestkami a přikusovala k nim omelety s pomerančovýmidílky. Ve svitu stolní lampy se Perzóně leskly stříbrné brýle.„Zasas-Nasatanada-Zasas,“ uslyšel najednou Smädný v duchu nebo kde.Spíš mu zaznělo v uších… písklo mu tam jako krátké vlny v radiovlnnéstanici — formule, kterou se prý otevírá peklo, tedy jeho brány. Pak sedole z údolí ozval křik, jako kdyby Marcel Mistvieh bil literárníhokritika Jaromíra Elefantíka. „Údolí,“ pomyslel si Smädný, „údolí selatinsky řekne valis. Že by snad hrabě Wallis naříkal dole v údolínapaden Marcelem Mistviehem? Ne, ne, takhle kvílívá Jaromír Elefantík,když ho bije Mistvieh.“ Kdeže byl konec hraběti Wallisovi, kdeže bylkonec Mistviehovi a Elefantíkovi… To pracovala rozrušená fantasieSmädného, protože ponuré prostředí jeskyně bylo víc než depresivní.

„Vítám tě, Studený čumáku,“ zahovořila náhle Perzóna. Smädnému seříkalo Studený psí čumák, a on to věděl. „Neseš mi bengali bhat payasači amrita madhura?“ zachrčela Perzóna a nervózně zhasla stolní lampu.Pak ji zase rozsvítila.

„Ne,“ zasípěl Smädný. „Nesu jen thajské sardinky… tedy, co se týčespecialit. Jinak dva pecny chleba jako obvykle, mouku atd., atd. No,jako vždycky.“ Perzóna se zachmuřila. Smädný se rozčílil, ale nedávalna sobě nic znát. „Snad si nemyslí, že ho budu prokrmovat donekonečna,“bručel Smädný. „A proč neneseš bengali bhat payasa nebo amritamadhura?“ hučela Perzóna. „Ekedaši čili jedenáctý den po úplňku jižnení, takže půst se nedrží a můžu všechno, bengali bhat payasa neboamrita madhura jsou stejně jídla či nápoje vegetariánské, takže jestejně můžu, ekedaši, neekedaši!“

„Hele, nevymrčuj,“ zahučel Smädný, který cítil, jak mu stoupá krevdo hlavy. „Já se tady dřu jako mezek, tahám v krosně náklady, podkterejma by padl elefant, a pán by si vymrčoval!“

„No, snad nebude tak zle,“ zahučela Perzóna. „Jen jsem se ptal; nemusíš se hned čertit jako Behémót!“

Drobná Číňanka se trpělivě usmívala a němě pokynula Perzóně, abydojedla makarony se švestkami a omelety s pomerančovými dílky, kterétak miloval Si-tche-le. Pak ze záňadří vyňala medailónek s kadeřemizloducha a políbila je. Smädný na Číňanku se zalíbením pohleděl. Dostalchuť ji Perzóně přebrat. Perzóna hodila zlým okem po Smädném, protožejeho myšlenkám rozuměla, a pustila se do makaronů se švestkami.

„Chceš taky?“ nabídla Smädnému. Smädný zachroptěl: „Nechci. Nemusímmít všechno, co měl rád Si-tche-le.“ Vnučka příslušníka asiatské divizeSS, který padl u Berlína, se ušklíbla. Myslela si své, ale nedávala tonajevo. Smädný si představil její rozkošné tělíčko pod hábitem a bylomu tak sladce, tak sladce… Perzóna polkla švestku i s peckou a dávivěse rozkašlala. Smädný se ušklíbnul. Měl Perzóny už dost. Nejraději byna ni poslal hraběte Wallise nebo Marcela Mistvieha, aby ji — Perzónu —zmydlili.

„Půjdu do Tibetu,“ vyvřískla najednou Perzóna.

„Už mě to tady nebaví,“ vřískala Perzóna. „Když tam mohl zmizet Tulka, proč bych tam nemohl zmizet já!“ hučela Perzóna.

„Jaký Tulka?“ podivila se Číňanka.

„No Josef Tulka přece, malíř z generace postavení Národního divadla,roku 1881 vymaloval pět lunet do pěti arkád obrácených do Národnítřídy, ze kterých se dá hledět do oken kavárny Slávia… namaloval pětobrazů a zmizel navždy. Byl prý po letech viděn našimi cestovateli vTibetu…“ poučovala Perzóna.

„Tam bych nemizel,“ řekl Smädný. „V Tibetu ještě existuje otroctví,nebo existovalo do dob, než rudí Číňani zahnali dalajlamu, kterýho —otrokáře — oslavuje svobodný svět jako dobrodince.“

„No a co má bejt,“ mrmlala Perzóna. „Svatý Václav byl také otrokář apodívej se, jakou nádheru mu postavil Myslbek na Koňském trhu,“zasyčela Perzóna. „Jakej otrokář?“ zkoprněl Smädný.

„No jak to říkám. Ibráhím ibn Jákúb, židovsko-arabský kupec, ve svévůbec první zprávě o Praze z roku 965 píše, že Praha byla místemobchodu, nejen obyčejného kramářství, ale i obchodu s otroky, kterýmusel určitě existovat už roku 935, kdy byl svatý Václav zavražděn. Tootrokářství zde muselo panovat od založení Prahy a svatý Václav o tomkšeftování s otroky jako hlava knížectví musel stoprocentně něco vědět…ne něco, ale všechno!“

„To jsou mi věci,“ potřásl hlavou Smädný. „Takže ono ‚nedej zahynoutnám, ni budoucím‘ se zpívá k nebesům do tváře otrokáře, kterýpodporoval kšeftování s lidima?“ dumal nahlas Smädný.

„Tak, tak,“ mrmlala spokojeně Perzóna. „Jestli uteču z jednohoteritoria, kde se přálo kšeftům s otrokama, proč bych nemohl utéct dodálných krajů, kde se taky kšeftovalo s lidima…“ řekla Perzóna.

„A najdeš tam štěstí,“ vysmíval se Smädný. „A Tara Tohé, kouzelnou květinu tibetských čarodějů.“

„Může bejt, řekla Perzóna. „Štěstí… třeba jsou to jen elektrickévýboje v šedé kůře mozkové vedle čelní kosti — čím víc výbojů tatohmota vygeneruje, tím víc je člověk šťastnej,“ zamyslela se Perzóna.

Droboučká Číňanka mlčela a pila ze svého šálku zelený čaj. Snad se jí zjevil v koutku jeskyně Si-tche-le a upřeně ji pozoroval.

Perzóna vzdychla a zamířila na druhý konec grotty, aby si ulevila.Smädný si povšimnul, že Perzóna zalovil (byl to muž) v kalhotách levourukou, i když levákem nebyl (nebyla).

„Proč lovíš levou rukou?“ zeptal se Smädný.

„Protože levá je rukou ďáblovou. Ďábel levou rukou jí a pije anašinec, který není satanistou, jí a pije pravou rukou,“ řekla Perzónaa ulevila si.

„To to ještě bereš sportovně. Slyšel jsem, že mohamedáni mají tupravou ruku přímo zakázanou… tedy k močení. Někteří na to vyzráli. Abyse nedotkli údu, loví prý ho provázkem.“

Číňanka, která snad viděla v druhém koutě jeskyně zjeveníSi-tche-leho, vypukla v perlivý smích. Představila si ten provázek azačala se otřásat řehotem jako buben v pračce. Perzóna po ní mrsknul(mrsknula) hněvivým pohledem. Smädný se ušklíbnul. Pak poznamenal:„Některý rigidní muslim drží při jídle nůž v levé ruce a vidličku vpravé.“

Číňanka se zamyslela. Pak řekla: „Tak kdo vlastně jsi, Perzóno? Mohamedán, Tibeťan, nebo konfucián?“

Smädný řekl: „No vypadá to, že se bojí, aby ho nezpohlavkoval nějakýten prorok Mohamedův, aby neporušil tzv. hadís čili výrok: Když někdo zvás močí, ať určitě nedrží úd pravicí, ani ať se pravicí neomývá!“

Perzóna se zamračila. Pak pronesla temným hlasem: „A zdalipak znáštento hadís?: Jeden muž jedl u posla božího, kéž mu Alláh požehná a dámu mír, levicí. On pravil: Jez pravicí! On řekl: Nemohu. Pravil. Aťtedy nemůžeš! A nebránilo mu nic než jeho povýšenost — a nepozvedl siji k ústům.“ Smädný se ještě ani nestačil podivit sečtělosti Perzóny,když vtom strašlivá rána a strašlivý pád přerušil tok jeho úvah.Perzóna o cosi zakopla a třískla sebou o zem. A to, o co zakopla… tobyla hrozná věc, že se to tu nedá ani vyslovit… Provázek… Provázek…Hrůza pomyslet… Od údu Perzóny visel provázek… A o něj Perzóna zakoplaa zřítila se k zemi jako mrakodrap zasažený uneseným letounem…

Perzóna byl (byla) tajný mohamedán!


Přejato z ipetrov.cz