Panos Karnezis: Pohřbené kameny

"Do hajzlu!" uklouzlo mu. "Poslední soud."

Ze stromů vzlétla hejna vran jako po výstřelu z pušky a ovce z nedalekého stáda se shlukly k sobě a začaly bečet. Otec Gerasimo se pokřižoval. První otřesy byly ve vesnici cítit jen slabě, jako vzdálené výbuchy dynamitu z trestaneckých dolů; dráty na sloupech elektrického vedení se rozhoupaly a kanárek v kleci začal tlouct křídly o mříže. Slunce zakryl mrak a na skromný dům otce Gerasima padl letmý stín, což kněze ještě víc vyděsilo. A když pak dveře na verandu zavrzaly v pantech, zachvěl se stejně jako tehdy, když během jednoho ze svých nepovedených vymítání zaslechl syčet samotného ďábla. "Kyrie eleison," zaúpěl a dotkl se kříže, který nosil na prsou, připomínaje si svá pastýřská selhání. "Já za nic nemůžu. Já se snažil. Ale ti zdejší kacíři jsou hrozně tvrdohlaví."

Nestačil ani dokončit své pokání, když se celá veranda dala do pohybu, jako by plavala na vodě. V koutě poskakoval pár holínek, ve kterých chodil v zimě na ten kousek cesty z domova do kostela, a z rozhoupané lucerny na zdi cákal petrolej až na jeho chatrnou sutanu, ale otec Gerasimo byl tak vyděšený, že se ani nepohnul.

Zemětřesení přestalo stejně náhle, jako začalo.

Chvíli bylo úplné ticho, přerušované jen občasným zarachocením uvolněných tašek padajících ze střech. Ptáci znovu usedli na stromy a kanárek v kleci se schoulil na bidýlku. Na návsi před kostelem se začali ze všech stran sbíhat lidé jako pronásledované stádo. S sebou si nesli věci, které zachránili ze svých domovů: falešný čínský porcelán, pušku i s protahovákem, nástěnné hodiny s ulomenou kukačkou, peníze vytažené zpod matrace, ruský samovar, ze kterého se ještě kouřilo, nastávající nevěsta vypůjčené svatební šaty, starosta psací stroj koupený z obecních peněz, a kdosi dokonce postrkoval postel se svými nemocnými prarodiči.

"Soudný den nastal!" zakřičel na ně Otec Gerasimo z verandy. "Na pokání už je pozdě." Zahanbeně se na něj podívali. "A neříkejte, že jsem vás nevaroval," dodal kněz.

Ještě stáli na návsi a dohadovali se, co mají dělat, když se hrůza vrátila. Druhý nápor zemětřesení se ohlásil rozezněním kostelních zvonů, a přestože zvonice chvějící se jako rybářský prut podzemnímu běsnění odolala, jemný mechanismus hodin nevydržel a kovové ručičky se zastavily v osudnou hodinu zkázy. Vesničané bezmocně přihlíželi, jak se jim země pod nohama vzdouvá a z cypřišů opadávají šišky. Omítka na zdech uvnitř chrámu popraskala a jen o chvíli později jedno po druhém opadala velká modrá písmena nad dveřmi radnice. Nakonec se ze svých podpěr svezl balkón a v celku přistál na zemi: podlaha, zábradlí, žerď s vlajkou i rozkládací lehátko, na kterém pan starosta podle svého zvyku každé odpoledne dřímal.

Zkáza pokračovala za neustálého nářku vesničanů. Domy, které stály zemětřesení v cestě, podlehly jeho ničivé síle: střechy se bortily, zřícené komíny tarasily ulice, přístřešky z vepřovic se drolily na prach a slámu. Vesničané však neměli čas oplakávat svůj majetek. Ozval se rachot kamení a praskajícího zdiva, do vzduchu se zvedl oblak prachu a v tom prachu lidé zahlédli rohy - splašený dobytek.

Lidé se spasili útěkem do kostela svatého Timoteje. Jen rodina Svědků Jehovových, které otec Gerasimo ve vstupu do kostela zabránil, vyšplhala na cypřiše a pevně se přidržujíc větví s modlitbami sledovala, jak se dobytek pod nimi řítí na druhý konec vesnice. Když stádo zmizelo, zadržel otec Gerasimo dech a zjistil, že zemětřesení ustalo. Opatrně otevřel kostelní dveře, rozhlédl se nalevo i napravo a pak si povzdechl: "Tahle vesnice přitahuje neštěstí jako magnet."

Než se dali lidé do práce, třikrát se přepočítali, aby se ujistili, že opravdu nikdo nechybí. Kovář prohlédl kostelní hodiny a prohlásil, že potřebují jen narovnat pružinu a kolečka a znovu půjdou, ale vesničané jednomyslně odhlasovali nechat je, jak jsou, aby jim navždy připomínaly dnešní katastrofu. Několik mužů se vypravilo s holičem do jeho oficíny, kde pomocí několika měchů z kovárny vyčistili vzduch od prachu. Když se prohrabali přes spadané trámy, odsunuli z cesty kožené křeslo a zvedli těžký reliéf s cherubíny, který se zřítil ze zdi, věděli už, co pod ním najdou: ze vzácného zrcadla, které si holič koupil od jisté stárnoucí krásky posedlé počítáním svých vrásek, zbyla jen hromádka ostrých, blýskavých střepů. Ale nic muže nezarmoutilo víc než další novina. Dům na samém kraji vesnice, s nabílenými zdmi, červenými okenicemi, květináči bazalky a rozmarýny na oknech a s podkovou přibitou nad pootevřenými dveřmi, se proměnil v hromadu barevných sutin. Otec Gerasimo byl potěšen. "Konečně," řekl. "Dům hříchu byl smeten do Pekla."

K večeru se obrátil vítr a lidé uslyšeli skřehotání pávů ze hřbitova. Aby se tam dostali, museli nejdřív odstranit pokroucenou kovovou bránu. Zemětřesení nejen na mnoha místech vytvořilo v zemi hluboké jámy, rozbilo na kousky náhrobní kameny a zničilo malé skleněné nádobky na olejové svíčky, které už roky nikdo nedolil, i vázy se sušenými květinami, které nikdo nezaléval, ale - co bylo nejhorší - odhalilo rakve jejich předků.

Pokusili se uložit rakve zpátky, ale marně, protože dřevo se při prvním dotyku rozpadalo. Rozhodli se tedy vyrobit rakve nové. Muži pracovali za světla lamp celou noc a celý další den, zatímco ženy dostaly za úkol vyndat kosti a označit je, aby se nepomíchaly. Během této práce narazili na rakev plnou knih. Otec Gerasimo zrozpačitěl a honem začal vysvětlovat, že je to jen spousta bezcenného papíru plného bohapustých lží nevzdělaných kacířů. Ale našly se i jiné věci - v jedné rakvi objevili kompletní telegrafní přístroj vedle ostatků muže, jenž se bál být pohřben zaživa, a v další je zarazila játra v perfektním stavu mezi vybělenými kostmi notorického opilce; doktor jim vysvětlil, že játra se tak zachovala díky alkoholu.

Byli už skoro hotovi, když otce Gerasima zaujala jedna neobvykle malá rakev. Ani ne tak svou velikostí, protože věděl, že smrt si často brala za oběť bezmocné vesnické děti, ale tím, co prosvítalo pod odlupující se vrstvou laku: byla to vlastně bedýnka od nasolených ryb. Největší překvapení však na něj čekalo, když lopatou urazil zrezivělé šrouby, odklopil víko a poklekl vedle ní: místo dětských ostatků totiž spatřil osmnáct těžkých kamenů, každý opracovaný a vyleštěný do nezaměnitelného tvaru lidského srdce.

Zhotovení rakví trvalo vesničanům dva dny. Třetího dne se shromáždili, se smutečními páskami vyrobenými z ženských podvazků, aby si za doprovodu cikád vyslechli otce Gerasima sloužícího zádušní mši za mrtvé. Ani nestačil doříci: "Prach jsi a v prach se obrátíš," a vesničané už byli na cestě domů, takže na hřbitově zůstal jen s hrobníkem, který začal zakrývat hroby. Stál nad bedýnkou s kamením a cítil se nevýslovně sám. Nikdo si nevzpomněl, kde přesně tu truhličku našli - nebo mu to prostě nechtěli říct. Otec Gerasimo do ní znechuceně kopl. "Byl spáchán hřích," řekl. "Kdysi dávno jsem pohřbil kupu kamení."

Hřbitov byl na vršku kopce nad vesnicí. Z náhrobních kamenů zničených zemětřesením byla navršena mohyla a hroby označeny prostými dřevěnými kříži. Otec Gerasimo dal párku pávů zrní a tvrdý chleba, který jim přinesl, a pak posbíral vypadaná paví pera, kterými si zdobil oltář. Toho dne bylo jasné a příjemné počasí. Od zemětřesení nebyl schopen myslet na nic jiného než na svůj znepokojující objev. Minulé dvě noci se budil se slzami strachu v očích, protože se mu zdálo o zničení Sodomy a Gomory deštěm kamení a zemětřesením. Ráno před mší pak zaslechl ze skříně s obřadními rouchy nějaký hluk; třesoucí se rukou svíral kříž a šeptal modlitbu vymítající ďábla, když ji otevíral, ale vyskočila na něj jen obrovská krysa.

Považoval to za dílo ďáblovo a brzy přesvědčil sám sebe, že zemětřesení mu seslal Bůh jen proto, aby objevil truhličku s kameny. Takže vyřešení této záhady bude začátek dlouhého pokání celé vesnice.

vybráno ze sbírky povídek Malé hanebnosti

z angličtiny přeložila Hana Mayerová