29. srpna 2019 14:13
Vybrali jsme části z Resumé ke knize Eunuška k českému vydání z roku 2001. Autorka knihy Germaine Greer, která v letošním roce navštíví Prahu a vystoupí na Festivalu spisovatelů Praha, vzbuzuje každým svým vystoupením emoce. Asi je dobré si přečíst některé z jejích názorů, které společnosti předložila v 70. letech v souvislosti s uznáním ženy a jejího společenského postavení.
Ženská sexualita vždy představovala fascinující téma. Toto pojednání se snaží ukázat, nakolik ji většina badatelů zastírá a deformuje – a dnes tak činí víc než kdykoli předtím. Přizpůsobivost ženy už byla mnohokrát popsána jako zvláštní typ podmíněnosti, formování z dětství. Nyní se začínají naplno projevovat specifické rysy tohoto procesu. Jde o to, že žena je chápána jako sexuální objekt, určený k používání a k potěše jiných sexuálních bytostí, mužů. Popírá a zkresluje se tím její vlastní sexualita, ztotožňovaná s pasivitou. Společně s potlačením znaků nezávislosti a životaschopnosti ostatních částí těla vymizela z obrazu ženskosti i vagína. Kladně hodnoceny jsou naopak kastrující vlastnosti – nesmělost, měkkost, slabost, křehkost a afektovanost. Tělo proto uzavírám pohledem na způsob, jakým ženská reprodukce ovlivňuje celý organismus prostřednictvím kapitoly Lůna prokletého – údajného zdroje hysterie, před – i pomenstruační deprese, slabosti a neschopnosti soustavné práce.
Soubor vypěstovaných vlastností duše a těla vytváří mýtus o Věčném Ženství, dnes nazývaném Stereotyp. Je to převládající obraz ženskosti, který ovládá naši kulturu a o nějž všechny ženy usilují. Za pomoci tvrzení, že bohyně konzumní společnosti je vytvořena uměle, se pak pokusíme prozkoumat, jak probíhá výroba kap. Duše. Hlavní prvek tohoto procesu se podobá kastraci, jak jsme ji viděli prováděnou na těle; tentokrát se tak děje prostřednictvím zastavení přívodu Energie a odvedením této síly jinam. Podle stejně prostého vzoru začneme od začátku u kap. Dítěte, kde předvedeme, jak se z většího může stát menší. Kapitola Dívkase pak marně pokouší uvést své školní vzdělání, probíhající podle maskulinních principů, do souladu se svým ženským podmiňováním, dokud všechno nevyřeší kap. Dospívání a bezpečně ji nezakotví ve stavu ženskosti. Pokud se stav ženskosti nedostaví, dostane se jí další korektivní masáže, zvláště od psychologů. Jejich východiska a návody popisuje Zrada psychologie.
A protože otázku duševních schopností žen zamlžuje až příliš mnoho úsudků o pohlavírozumu, v další části uvádím stručný přehled neúspěšného padesátiletého bádání v této oblasti, nazvaný Neopracovaný materiál. Průzkum probíhal prostřednictvím rozmanitých hloubkových testů, jež měly ukázat vzorec rozdílů mezi mužskými a ženskými intelektuálními schopnostmi. Výsledky testů nicméně nedokázaly opravit předsudky o tom, že ženy jsou bytosti nelogické, subjektivní a v podstatě hloupé. Všechny tyto pomýlenosti, souvisle vyjádřené v knize Otto Weinigera “Pohlaví a charakter”, proto podrobně rozebírám v kapitole Ženská síla. Odmítám v ní autorovo chápání cti a inteligence, nově definuji veškeré jím zmíněné defekty jako výhody a hlásím se k Whiteheadovi a jiným. Jako korektivum k Weiningerovu teoretickému názoru na to, jaké hodnoty přinesla proměna ženského myšlení, nabízím Práci, v níž představuji faktický popis modelů skutečného přínosu žen a jeho hodnocení.
Přistup blíže, ženo, a poslyš, co ti musím povědět. Jednou provždy sleduj věci užitečné, a zvaž výhody, jež ti příroda poskytla a společnost uloupila. Následuj mé myšlenky a seznej, jak ses narodila coby mužova společnice a stala ses jeho otrokyní, jak ses v běhu času v tomto postavení zahnízdila a začala je považovat za přirozené a konečně, jak tě dlouhý pobyt v otroctví zbavil hrdosti, a tys dala přednost hloupým, leč výhodným neřestem před náročnějšími ctnostmi svobody a úcty. Když tě obraz, jenž ti vykreslím, zanechá chladnou, když nad ním dokážeš rozjímat bez emocí, tehdy vrať se ke svým marným kratochvílím; “zde neexistuje lék; neřesti se staly zvyklostí.”
Choderlos de Laclos, On the Education of Women (O vzdělávání žen), 1783
Láska je dnes od základu natolik zdeformovaná, že se v ní často objevuje i dávka nenávisti. V extrémních případech na sebe bere formu Odporu a Hnusu, občas prostřídaných sadismem, úzkostí a pocitem viny, a projevuje se otřesnými zločiny na tělech žen; častěji se však omezí na Hanořečenía výsměch v podobě příležitostných urážek a nejapných vtipů. Tato kapitola se ani tolik nezabývá nespravedlností páchanou na ženách v konkrétních situacích v domácím prostředí; sleduje spíše obecnější hlediska, v nichž není model vzájemného vykořisťování komplikován nejasným kontextem. Ve feministické literatuře už můžeme najít bezpočet popisů subjektivního utrpení. Prázdnota se proto zabývá daným problémem v širším kontextu a předestírá objektivní důkazy o tom, že ženy mohou být nešťastné, byť se jakkoli snažily vyhovět modelu vytvořenému psychology a psycholožkami píšícími do časopisů pro ženy, manželskými poradnami a systémem, jenž reprezentují. A třebaže se vzorec ženské agresivity vůči mužům intenzitou zdaleka nevyrovná mužskému násilí vůči ženám, celá řada případů představí Zášť v trpké psychické bitvě mužů a žen, která má často podobu jakési hry, ritualizované situace, v níž nikdy nedojde na skutečné problémy. Tato nevědomá pomstychtivost má paralely v organizovanější a srozumitelnější ženské Rebelii– v procesu, který se snaží odhalit muže jako protivníka a chce soutěžit a srovnávat se s ním – anebo ho napadat. Dokud budou hnutí, která si kladou za cíl právě toto, na mužích něco vyžadovatnebo je budou nutit, aby jim darovali svobodu, pak se přes vzájemné odcizení mužů a žen i samu závislost na mužích nemáme žádnou šanci přenést.
Uplynulo téměř sto let od doby, kdy se Nora (pozn. redakce Domeček pro panenky od Henriho Ibsena) zeptala Helmera: „Co je podle tebe mou nejsvatější povinností?”, a když odpověděl: „…tvá povinnost k muži a k dětem,” nesouhlasila.
Vztahy, které naše společnost uznává a jimž přiznává privilegia, jsou pouze ty, jež jsou svazující, symbiotické, ekonomicky podmíněné. I ten nejvznešenější, nejněžnější a nejspontánnější vztah se rozplyne ve schválené matrici, jež má společenskou podporu, legalitu, jistotu, stálost. Manželství nemůže být zaměstnání, jímž se stalo. Status ženy nemůže být měřen podle toho, zda dokáže přivábit a polapit muže. Žena, která si uvědomí, že ji bezmocný postoj nenávisti, přestrojené za klid a lásku, spoutává milióny liliputánských nitek, nemá jinou možnost než utéct, pokud se nechce nechat zkorumpovat a totálně umořit. Svoboda může děsit, ale zároveň přináší radost. Nořin život nebyl lehčí ani příjemnější, když se vydala na cestu k uvědomění – ale byl zajímavější a důstojnější. Zdálo by se, že podporovat její rozhodnutí představuje nezodpovědnou provokaci. Ve skutečnosti je však nezodpovědná ta žena, která nevědomě přijme životní úděl, pro nějž se sama nerozhodla, a která hraje svoji roli v sérii nahodilých událostí, falešně interpretovaných jako osud. Vzdát se vlastního morálního chápání, tolerovat zločiny proti lidskosti, nechat vše na někom jiném – na otci-vládci-králi-počítači –, to je nezodpovědnost. Popřít, že se stala chyba, přestože všude vládne všestranný, viditelný a palčivý chaos, to je nezodpovědnost. Útlak na nás svaluje nikoliv odpovědnost, ale vinu.