Norman Manea: Žurmunsko

Jen jsme se dali do řeči, hned na mě vyrukoval s tím, že vyučoval na střední škole chemii, než nastoupil do tohoto zaměstnání. Oblečením se podobal rumunský estébákům, způsoby ani náhodou. Přívětivý, uctivý, neměl nic z úskočnosti a neomalenosti těch druhých. Vzbuzoval dojem, že vás chce ochraňovat, nikoli zastrašovat nebo zatahovat do nějakých temných čachrů, jako socialistický fízl.

Vlastně mi ale žádnou ochranu neposkytl. Ani bullet-proof vest, ani agenta jako doprovod, ba ani ten sprej, který se doporučuje osamělým ženám, aby jím naráz oslepily útočníka. Jeho umírněná, přátelská ponaučení spíše připomínala babiččiny dobře míněné rady: na ulici si mám dávat pozor, jestli nebudu vídat častěji jeden a tentýž obličej, mám měnit trasy vycházek i dobu, kdy si jdu koupit noviny, neotevírat podezřelé obálky. Žádné lay low, jak bývá zvykem, k tomu nepřipojil. Místo toho mi dal svou vizitku a pro všechny případy na ni připsal číslo domů. Tím, že mě vybavil talismanem, jsem se však nepřestal stahovat do sebe a ve společenském styku jsem nebyl o nic opatrnější. Zato má nervozita a nepokoj jen narůstaly.

Důvodem setkání s důstojníkem Jimmym Portofinem bylo to, že mi v The New Republic otiskli esej uvádějící na přetřes Eliadovu „culpa felix" z třicátých let, tedy jeho vztah k Železné gardě, jež má i dnes příznivce mezi souvěrci v Americe i v Rumunsku. Text, jak dokazovalo Culianovo zavraždění, se dotkl ožehavého tématu.

Teprve asi po roce od svého setkání s agentem FBI jsem dostal anonymní poselství z Kanady. Písmo na obálce mi nic neříkalo, v grafologii se nevyznám. Uvnitř byla pohlednice, bez jediného slova. Obálku jsem zahodil, ale pohled jsem si nechal: Marc Chagall, Le Martyr, Kunsthaus Zürich.  Vypadá to jako židovská variace na ukřižování. Mučedník nebyl ukřižován, přibit hřeby, nýbrž přivázán za ruce a nohy ke sloupu uprostřed hořícího města, v popředí vyvstával kompars: matka, šumař, chrámový učenec s učedníky. Tvář mladého židovského Krista s vousem a pejzy: obraz pogromu. Ne holocaustu, z kterého se stalo ufňukané klišé, nýbrž strašlivého východoevropského pogromu. Nevěděl jsem, jak si to poselství mám vyložit. Byla to výhrůžka, nebo naopak projev solidarity? Často jsem se na pohlednici, položenou na psacím stole, díval.

Uplynulo šest let, a nikdo mi nevyhrožoval, nikdo mě nezavraždil, ale mezi urážkami, jako „protistranický živel", „vyděděnec", „kosmopolita", jimiž mě před rokem 1989 častoval rumunský komunistický tisk, a „zrádcem", „jeruzalémským trpaslíkem", „americkým agentem" z doby postkomunistické jsem nacházel  spíše spojitost než protikladnost. Že by to bylo důvodem, proč jsem se necítil schopen navštívit Vlast?

Poté co jsem se rozloučil s Philipem, vrátil jsem se na lavičku k Ottomanellimu, kde  mě jen hodinu předtím znovu pro sebe uchvátila  minulost. Bylo by snad jednodušší vyzpovídat se americkému policistovi? Tomu by byl srozumitelný alespoň případ Culianu, výstřel vypálený z těsné blízkosti, z vedlejší kabiny na toaletě, z revolveru malých rozměrů, Beretty 25, držené v levé ruce, bez rukavic, patrně Neameričanem. Smrtelná rána: „occipital area of the head, 4-and-a-half inch into the right of the external occipital tubical". Profesionální zabiják, zločin na způsob popravy, místo - kabina WC -, den svatého Konstantina a Eleny, podle pravoslavného kalendáře svátek matky Ioana Petra Culiana.

Zdalipak by si Jimmy Porforino vybavil obličej zabitého, zčistajasna zestárlý, jako kdyby mu smrt rázem přidala dvacet let? Americká policie jistě měla informace o chicagských Rumunech sympatizujících se Železnou gardou, věděla, že do Chicaga se kdysi utekla i neteř Cornelia Zeley Codreana, mystického kapitána Gardy, že tam bydlel starý Alexandru Ronett, Eliadův lékař, náruživý legionář. Podezření směřovala k rumunské Securitate a jejím stykům s chicagskými legionáři. Policie pravděpodobně znala i Culianův životopis a dopis, v němž litoval, že úcta k Eliadovi z něj udělala jeho nekritického žáka. Culianu, učedník, schopný otcovraždy? Připustil, že jeho Mentor„měl blíže k Železné gardě, než by mi bylo milé věřit". To, že se objevil po boku bývalého krále Michala, sympatii u legionářů nebo rumunských estébáků přirozeně nevyvolalo, a skutečnost, že měl v úmyslu oženit se s Židovkou a přestoupit k judaismu, také ne. Rok před smrtí Culianu veřejně pranýřoval „teroristický fundamentalismus" Železné gardy a postkomunistickou tajnou policii, rumunský komunismus a nacionalismus v rumunské kultuře.

Věděla americká policie o tom, že zavražděný profesor byl posedlý magií, věštěním, že měl zkušenost s extází, s parapsychologií...? A jaká byla odezva nacionalistů v Rumunsku na jeho smrt? „To, že přivandrovalec v gangsterském velkoměstě sešel tou nejúděsnější smrtí, nám oznamují v odporném chvalozpěvu na tento výměšek, který  nebyl v úmrtním záchodě, který mu uchystal snad sám osud, dostatečně spláchnut", napsala  România Mare o nekrologu za Culiana. Skandální a odporně hysterický nacionalistický plátek zahrnoval i mě  příšernými přívlastky po roce 1989 i před ním, kdy byl pod názvem Săptămîna něčím jako „kulturním" orgánem komunistické tajné policie. Věděl důstojník, že výtisky România Mare oslavující Culianovo zavraždění nečekaně dostaly, aniž si je vyžádaly, téměř všechny americké instituce zabývající se východní Evropou? Rozeslané možná toutéž tajnou policií?

Mám mu snad  teď, před návratem do Vlasti, popisovat Chagallova Mučedníka? Syn ghetta uprostřed výřezu, zahalený do bílého modlitebního talesu s černými pruhy. Paže a nohy se nezdály připoutány provazem, jak jsem se původně domníval, ale spíše řemínky tefilin. Na nebi samé plameny a dým se promítalo purpurové kůzle a zlatý kohout, vedle hranice se objevila matka nebo snoubenka, šumař a stařec s knihou. Znamená tahle pohlednice výhružku nebo projev solidarity? Já nejsem renegát, pane Portofino, ani konvertita, nemohu zklamat ty, kdo tak jako tak nevkládají naděje do lidí, jako jsem já!

Zajímala by snad pana Porforina úzkost plynoucí z návratu do Vlasti? Ano, vypadá to, že i Culiana děsil návrat do země, která se mu stala Vlastí před dvěma sty padesáti lety, kdy jeho řečtí prapředkové uprchli před útlakem Otomanské říše. Rumunsko, které miloval, v jehož jazyce se utvářel, se pro něho postupně stávalo Žurmunskem, které popsal ve dvou skorofantastických, mírně borgesovských prózách.

V té první spolupracuje Makulistické impérium Sovětského svazu s žurmunskými špiony na zavraždění místního diktátora a jeho manželky, soudružky Nebožtíkové, a nastoluje banánovou „demokracii" pornografie a popravčích čet.

Druhá próza se dovolávala porevoluční demokracie pomyslnou recenzí na pomyslnou knihu pamětí jednoho pomyslného memoáristy, který popisuje falešnou Revoluci, po níž následuje falešný přechod k falešné demokracii, rychlé obohacování bývalých estébáků, záhadné zločiny, korupce, demagogie, spolčování bývalých komunistů s Dřevěnou gardou, novou krajní pravicí. Pomyslné paměti pomyslného svědka připomínaly i falešný proces a urychlenou popravu tyranského „Vůdcovníka" a madam Nebožtíkové, státní převrat, pohřeb falešných mučedníků, lid, „tahaný za fusekli"... Nový vůdce, Pan Prezident, vrah Soudruha Prezidenta, komentoval situaci s tradičním místním humorem: „Není to snad hlavní úloha lidu?" Totiž být balamucen.

Tak tohle je Žurmunsko, pane Portofino: Máte pravdu, ne nadpřirozené síly, ale balkánské nebo chicagské Žurmunsko zabránilo Culianovi  znovu spatřit Vlast. Ale kam potom zařadit přátele, knihy, lásku, vtipy, píseň a kdo by je mohl nebrat v potaz? A matku, která nás porodila, naši opravdovou Vlast? Kdy se z toho všeho stane jednoduše legionářské nebo komunistické Žurmunsko? Stát se to mohlo kdekoli a kdykoli, co ty na to, Jimmy? Vlastně už mě jako Culiana unavuje přebírat se v rozporech Vlasti. Měl jsem jinou minulost než on a zrovna z bukurešťského revolveru jsem strach neměl . Spíše ze spojitostí, z jejichž spleti jsem se dosud nevymanil.

Žádný z chodců, kteří procházeli kolem restaurace Ottomanelli Bros, se nepodobal mému strážnému andělu od FBI, ale z toho mě hlava nebolela. Ne důstojníka Portofina, nýbrž někoho jiného jsem vlastně očekával na lavičce, kde jsem dlouhý čas vysedával. Partnerka v hovoru by toho o mně věděla víc, než jsem věděl já sám, žádné vysvětlování by nebylo zapotřebí.

Jestlipak by si vzpomněla na ten útlý svazeček z dědečkova knihkupectví před dvaašedesáti lety?

Její bratranec Ariel, vzpurný rebel s vlasy obarvenými narudo a černýma, černočernýma očima, předčítal lidem shromážděným kolem pultu z knížečky s tenkými růžovými deskami, nazvané Jak jsem se stal chuligánem, jako by to byl  průvodce omamnými látkami a hypnózou. Jeho sestřenice, knihkupcova dcera, horečně obracela stránky. V Arielovu  komentáři se neustále objevovalo jedno a totéž slovo: Odjet! Opakoval je s úporností, přesvědčeně se skandoval, jako kdyby pronášel „revoluce", „spása" či „obroda". „Teď hned, dokud je ještě čas: odjet!" Čas od času svazek obrátil a posměvačně valil bulvy na jméno na deskách. „Prej Sebastian!  Pan Hechter, řečený Sebastian!"

Ne Culianu, ale jiný mrtvý byl na počátku mé cesty. Jiný přítel Mircei Eliada, z jiného období: Mihail Sebastian, spisovatel, o němž jsem se zmínil při snídani v Barney Greengrass a jehož Deník, napsaný před více než padesáti lety, v Bukurešti právě vyšel. Posmrtně vydanou knihu však už nelze uložit na dávné police. Knihkupectví už není, dědeček rovněž ne, ani jeho synovec Ariel .Má matka, která už tu také není, by si však na skandál kolem Sebastiana vzpomněla. Matka měla dokonalou paměť a má ji i teď, o tom nepochybuji.

Úmorný a nesmrtelný antisemitismus, pro jehož výzkum skýtalo dobrý základ i předfašistické Žurmunsko, Sebastianovi připadal „na periferii utrpení". Vnější protivenství  blahosklonně vnímal jako primitivní a nepodstatné ve srovnání s palčivým „vnitřním protivenstvím", jež obléhá Židovu duši. „Žádný národ se nepřiznal s větší krutostí ke svým skutečným či pomyslným hříchům, nikdo se tak přísně nehlídal a hůře netrestal. Bibličtí prorokové jsou ty nejstrašnější hlasy, jaké kdy na světě zazněly." Ty řádky pocházejí v roku 1935, kdy vnější protivenství ohlašovala následné vraždění.

„Periferie našeho utrpení?", vykřikoval zaníceně Ariel, matčin bratranec a synovec mého dědečka v malém žurmunském knihkupectví roku 1935, rok před mým narozením.

„Tohle je ponaučení pana Sebastiana? Periferie našeho utrpení? Však on brzy uvidí, o jakou periferii jde!"

Rok předtím, 1934, Sebastian čelil skandálu spojenému s vydáním jeho románu Už po dva tisíce let s předmluvou jeho přítele Nae Ionesca, který se stal ideologem Železné gardy. Autor předmluvy spatřoval v Židovi nesmiřitelného nepřítele křesťanského světa, jehož je nutno se zbavit.

Sebastian, napadaný křesťany i židy, liberály i extrémisty, odpověděl skvělým esejem Jak jsem se stal chuligánem. Autor v něm nevzrušenými, přísně vybranými slovy vyhlašoval „duchovní autonomii" židovského utrpení, „její tragickou energii", svár mezi „inteligencí  v jejích nejchladnějších  podobách a vášní s jejích podobách nejnevázanějších".

Chuligán? Tedy nezařaditelný jedinec na okraji společnosti, vyvrženec? Sebe sama, „dunajského Žida", jak si s oblibou říkal, vymezil jasně: „Nejsem stoupenec, jsem věčný rozkolník. Věřím jen v člověka osamoceného, ale v něj mám velkou důvěru."

Takže rozkolník, i vůči sektě rozkolníků? Jak matka dobře ví, v těchhle dětinskostech i v přesvědčení, že je na čase vyjít z ghetta, jsem nacházel sám sebe... Jako by nás tam na druhé straně, pana Sebastiana a mě, očekávali přátelé s rozevřenou náručí, a ne komedie jiných ghet. Unaven sám sebou, jak říkával Sebastian... Má matka neměla proč vymezovat svou „příslušnost", ona jí prostě prožívala s onou mystickou, fatalistickou vírou, která nevylučuje ani nepokoj, ani sklíčenost.

„My jsme my a oni jsou oni," vzpomínáš si? „Nemáme proč je nenávidět, ani od nich čekat nic dobrého. Ani zapomínat na jejich hrůzy."

Hysterie, s níž jsem přijímal tahle klišé ve třinácti, třiadvaceti, třiatřiceti letech a tak pořád dál, nikterak neumenšovala urputnost, s níž se znovu a znovu naprosto stejně vymezovala. Charakter jako tragédie, praví staří Řekové, to  jsem denně pozoroval na neurotickém rodinném matriarchátu i na kolektivní „identitě".

Odjet, to ano, v tom měl Ariel pravdu. Čas o tom přesvědčí i mě, opakoval jsem si, čas mě donutí přiznat svůj omyl a vydat se do světa, ale už bude pozdě. „Bude pozdě a bude večer," jak říkal básník. Bude pozdě a bude večer a ty odsud odejdeš, však uvidíš.

Že by básníci viděli dál než proroci? Sebastianův Deník, který teď, v roce 1997, půl století po autorově smrti, vyšel, popisuje „protivenství" ze strany přátel, z kterých se stali nepřátelé. „Neklidný večer... nejasné výhrůžky. Jako by dveře nebyly dobře zavřeny, jako by rolety v oknech byly průhledné, jako by zprůsvitněly i samy zdi. Odkudkoli sem mohou každou chvíli zvenčí vpadnout nevím jaká nebezpečí, o nichž vlastně vím, že tu jsou odedávna."

Nakonec jsem přece jen odjel, odjel! S pocitem viny, že jsem to neudělal už dřív, i že jsem přece jen nakonec odjel.

V roce 1934 Sebastianův hrdina jménem autora prohlašoval: „Chtěl bych znát antisemitské zákonodárství, které by v mé bytosti mohlo zrušit ten nezvratný fakt, že jsem se narodil na Dunaji a že mám tenhle kraj rád... Proti mé židovské zálibě v soukromých katastrofách veletok dával příklad královské bohorovnosti." Roku 1943 se spisovatel ptal: „Vrátím se k těmhle lidem? Válka přejde, a nic nenaruší? Nepřinese něco neodvolatelného, něco nesmiřitelného?" Na konci války se Hechter-Sebastian konečně chystal to „věčné Rumunsko, v kterém se nic nemění", opustit. Židovská záliba v katastrofách se očividně dala snáze léčit na březích Hudsonu než na březích Dunaje.

Smrt Culianovi zabránila vrátit se do Rumunska a Sebastianovi je opustit. Se mnou si ta nymfomanka pohrála jinak: dala mi výsadu podniknout výlet po vlastní budoucnosti.

Nejen Dunaj, ale i Bukovina se může nazývat životopis,  ve kterém už nejsi. Jazyk, krajinu, věk se kvůli nějakým vnějším protivenstvím automaticky nezruší. Láska k bukovinskému kraji však nezruší Žurmunsko. Kde se stýkalo Žurmunsko s Rumunskem a kde se s ním rozcházelo? „Nic není vážné, nic hluboké, nic pravdivé v téhle kultuře úsměvných hanopisců. A hlavně nic není neúplatné... To jsou Sebastianova slova, pod něž by se pravděpodobně podepsal i Ioan Petru Culianu. „Pojem, který naprosto chybí v našem veřejném životě na všech jeho úrovních: neslučitelnost", opakoval kdysi uneseně i Ariel, matčin mladý bratranec.

„Neslučitelnost je věc u Dunaje neznámá", mohl bych s mnoha jinými opakovat  dilema staronových slepých uliček. Vnější protivenství? Poměry mě uvedly do téhle banality. A potom znova a znova přeškolovaly. Je-li člověk v obležení, není  pak jednoduché vystříhat se narcisistní podezíravosti, ani patetickému masochismu... Už zase ze sebe dělat oběť, naříkat jako obětovaný? Teď, kdy se každý domáhá pospravovaného erbu oběti,  muž, žena, bisexuál, buddhista, otylec, cyklista...?

Maska se mi přilepila na obličej. Klasický veřejný nepřítel, Jinorodec. Vždycky jsem byl „ten druhý", vědomý či nevědomý, odhalený nebo neodhalený, i když jsem se neztotožňoval s ghettem své matky ani s žádným ghettem identity. „Vnější protivenství" se pojila s těmi vnitřními v unavenost sebou samým.

Neukazovat se, jako Schlemihl? Beze stínu, bez totožnosti, vycházet jenom za tmy?

V takovém případě bych asi ale rozmlouval s mrtvými, kteří si na mě činí nárok.

Z rumunštiny přeložil Jiří Našinec