Norman Manea: Návrat chuligána

Barney Greengrass

Oknem, širokým jako stěna, dovnitř vniká rajské jarní světlo. Muž v místnosti pozoruje hemžení v ráji z výše desátého poschodí. Budovy, firemní poutače, chodci z onoho světa. In paradise one is better off than anywhere else, měl by si opakovat i tohle ráno.

Na druhé straně ulice mohutná červená budova. Jsou vidět skupinky dětí při hodině tance a tělocviku. Žluté zástupy taxíků uvízlé na křižovatce mezi Broadwayí a Amsterdam Avenue burácejí, dohnané zběsilým metronomem jitra k hysterii. Pozorovatel však zkoumá nebe, pustinu, pomalou barvohltnost  pouště, obří termity mračen.

Za půl hodiny stojí na rohu ulice před dvaačtyřicetipatrovou budovou, kde bydlí. Žádné slohové zabarvení, prostá skládanková geometrie: přístřeší, nic víc, obytné krabice, poskládané na sebe. Stalinský panelák... zamrmlá. Ne, stalinské paneláky takové výšky nedosahovaly. A stejně je stalinský, opakuje si, pohrdaje kulisou budoucnosti. Vrátí se dnes dopoledne zpátky do doby před devíti roky? Bude jako tenkrát žasnout nad novostí posmrtného života? Devět let jako devět měsíců v břiše naditém novinkami spjatými s dobrodružstvím, které mu nabízí tohle zbrusu nové jitro, svěží jako na počátku všech počátků.

Vlevo modrý firemní štít s velkými bílými písmeny, RITE AND PHARMACY, lékárna, kde pravidelně kupuje kapsle s lékem. Vtom někdo zatroubí na poplach! Ulici vzalo útokem pět hasičských vozů, kovových pevností s píšťalami, bubny a bučením býka. Vida, plameny pekelné hoří i v ráji. Není to nic vážného, všechno se okamžitě vrátí do starých kolejí: tamhle je fotolaboratoř, kde se vyvolávají standardní fotografie do nových průkazů. Vedle výloha se sendviči, žlutá tabule s nápisem SUBWAY, pak bohémská kavárna STARBUCKS. McDONALD’s, jak jinak, červená tabule s bílými písmeny a velkým žlutým M. Před kovovými dveřmi bábrle v džínsech a adidaskách, s bílým koloniálním kloboukem do čela, v pravé ruce hůl, v levé velkou zelenou igelitku, a dva vysocí, vousatí černí žebráci, každý s bílým, umělohmotným kelímkem v ruce. Pakistáncův stánek s novinami, Indova trafika, mexická restaurace, obchod s dámskými šaty, Korejcovy obří koše s ovocem a květinami, žluté a červené melouny, černé, červené a zelené ringle, mexické a haitské mango, žluté, bílé a růžové grepy, hroznové víno, mrkev, třeště, banány, jablka Fuji a jablka Granny, růže, tulipány, karafiáty, lilie, chryzantémy, velké i malé květy, luční i zahradní, bílé, žluté, červené. Nízké budovy a budovy vysoké a budovy ještě vyšší, směsice stylů, proporcí a životů. Babylon Nového světa, Starého světa a posmrtného života. Malinký Japonec v červené košili a červené čapce, klátící se mezi dvěma těžkými taškami s balíčky. Vousatý blonďák v krátkých kalhotách a s dýmkou mezi dvěma mohutnými plavovláskami v krátkých zelených kalhotách, s černými slunečními brýlemi a batůžky na zádech. Vysoká, štíhlá, bosonohá, nakrátko ostříhaná rusovláska v průsvitném tričku, krátkých kalhotách, tak kratinských, že připomínají list vinné révy, plešatý, urostlý chlap se dvěma malými děcky v náruči, podsaditý mužík s černým knírkem a zlatým řetězem na krku. Žebráci, policisté a turisté, nikdo není nenahraditelný. Křižovatka Amsterdamské avenue a 72. ulice proti parčíku na Verdi Square, trojúhelník trávy, tři strany kovového plotu. Uprostřed na podstavci z bílého kamene signor Giuseppe Verdi v redingotu, s vázankou a kloboukem mezi postavami svých oper, na nichž v poklidu odpočívají rajské vrány. Na lavičkách proti plůtku smrtelný plebs, důchodci, mrzáci, vandráci, dávající k dobrému svá pikareskní dobrodružství, uzobávající z kornoutu smažené brambůrky nebo ukusující z kaučukové pizzy.

V ráji nic nechybí: jídlo, šatstvo ani noviny, matrace, deštníky, počítače, boty, nábytek, víno, šperky, květiny, brýle, desky, lampy, svíčky, zámky, řetězy, psi, exotičtí ptáci ani tropické rybky. A to nevěrohodné jitro, ve kterém přeživší oslavuje devět let nového života, zalidňují obchodníci, kejklíři, policajti, kadeřnice, leštiči, účetní, běhny, žebráci všech tváří a jazyků a věků a výšky a váhy.

Na onom světě byly vzdálenosti a zápovědi zrušeny, ovoce poznání je dostupné na kapesních obrazovkách, strom nesmrtelného života nabízí své plody ve všech lékárnách, život běží závratnou rychlostí, záleží pouze na dané chvíli, počítá se jen přítomný okamžik. No prosím, zase ta pekelná siréna...! Jenže tentokrát nehoří. Bílý meteor za sebou nechal ve vzduchu krvavý kruh, červený kříž a červený nápis: AMBULANCE.

Ne, v posmrtném životě, nic, ale pranic nechybí. Zvedl pohled k nebi, jež umožnilo ten zázrak. Ucpané povětří, betonové rovnoběžnostěny dávají vidět jen výřez nebe. Výhledu brání průčelí vpravo. Dlouhá, předlouhá hnědá stěna přehrazená modrou odpadní rourou. Nalevo žlutá zeď. Na lesklém pozadí zlatavé barvy vyvstává modrý nápis: DEPRESSION IS A FLAW IN CHEMISTRY NOT IN CHARACTER.

Oznámení nebo informace, těžko říct. Stojí se zakloněnou hlavou, pohled upřený na sloupce posvátného textu, vtom udělá krok vzad, vzpamatuje se a vykročí opět po Amsterdam Avenue. Výhoda posmrtného života: imunita. Už vás nesvazuje spousta nesmyslů jako ve vašem prvním životě, netečně se valíte dál.

Chodec postupuje k Barney Greengrass. „To místo ti bude připomínat tvůj minulý život,“ sliboval přítel.

Budovy na Amsterdam Avenue patří minulosti, staré rezavé, tmavé, zakouřené domy, čtyř-, pěti-, šestipatrové, černé kovové balkony, požární schodiště zašlé časem. Nádražní čtvrť, tak mu na první pohled připadala tahle oblast v Upper West Side připomínající Starý svět. Za těch devět nebo devadesát let, co tu žije, se však rozmohly vysoké, stále vyšší budovy, oproti nimž i dvaačtyřicetipatrový věžák, kde bydlí, vypadá jako ubohý stalinský panelák... ano, to slovo se mu stále a nesmyslně vrací.

V přízemí obchody jako dřív: FULLA SERVICE JEWELERS, UTOPIA RESTAURANT, AMARYLLIS FLORIST, LOTTO, SHOE STORE, ADULT VIDEO, CHINESE DRY CLEANING, NAIL SALON, ROMA FRAME ART, MEMORIAL: RIVERSIDE MEMORIAL CHAPEL, křižovatka s 76. ulicí. Z budovy vyjde dívka s tlustýma nohama a dlouhými černými vlasy. Černé šaty s krátkými černými rukávy, černé punčochy, mohutné sluneční brýle s černými skly. Tři dlouhé, dlouhatánské černé vozy, hotové obří rakve s černými okny. Vystoupí z nich elegantní pánové v černých oblecích a černých kloboucích, elegantní dámy v černých šatech a černých kloboucích, smutečně odění výrostci ve svátečním. Metronom zase někomu odbil hodinu věčnosti. Život je pohyb, na to nezapomněl, spěšně se vzdaluje. Jeden krok, dva, hotovo, je mimo nebezpečí.

OTTOMANELLI. U vchodu z obou stran dřevěné lavičky. Na lavici vpravo stařena. Nápis na zeleném plátnu slunečníku, zakrývajícím výlohu: OTTOMANELLI BROS, SINCE 1900. Pohlédne zkoumavě na sousedku a unaveně spočine na lavičce vlevo.

Stařena hleděla do prázdna, ale zdálo se, že sleduje jeho pohyby. Vypadá to, že se poznali. Cítí onu důvěrně známou přítomnost, jako někdy večer v místnostech znenadání nabitých jakýmsi líbezným, ochranným tichem, které vás nečekaně obklopí. Nikdy však ne na ulici, za denní vřavy.

Zvedl se, nechal ji o několik kroků poodejít, a vyrazil, drží se jí za zády, minulost pomalu odkapává. Tenké, bledé nohy, jemný kotník. Krátké, průsvitné ponožky, lehké střevíce bez podpatku, jako galoše. Bílé, nakrátko ostříhané vlasy. Kostnatá, dopředu nachýlená ramena. Tenké plátěné šaty bez pasu, s krátkými rukávy, čtverečkované, červené a oranžové proužky na modrém podkladu. V levé ruce igelitka, tak jako dřív. V pravé, tak jako kdysi dávno, šedivý srolovaný svetřík.

Přidá do kroku, předejde ji, prudce se obrátí, stojí tváří v tvář. Zachvěla se! Patrně poznala neznámého, který se vyčerpaně zhroutil na lavičku u vchodu k OTTOMANELLIMU. I on se zachvěl.  Přízrak, který se zničehonic vynoří z nicoty na lavičce před vchodem do restaurace!

Chůze, postava, šaty, svetřík, bílé, nakrátko střižené vlasy jako paruka, obličej, zahlédnutý jen na zlomek vteřiny. Čelo a obočí a oči a uši a brada jako dřív. Jen ústa nebyla tak dokonale vykroužena, teď tvoří proužek, protáhlé rty bez obrysu. Nos pozbyl dokonalou linii, rozšířil se. Starý krk s povislou, vrásčitou kůží.

Teď ji sleduje zpovzdáli. Ta postava, chůze, celkový vzhled, nepotřebuješ žádné poznávací znaky, všechno to nosíš v sobě, známé, neotřesitelné, není proč sledovat na ulici někoho v převleku. Hrouží se v myšlenky, jeho pozornost ochabne, zpomalí, zjevení zmizelo, jak si přál.

Konečně je na místě určení, v BARNEY GREENGRASS, mezi 86. a 87. ulicí. U okna majitel, rozvalený na židli, hrb a břicho zahalené do bílé, široké košile s dlouhými rukávy a zlatými manžetovými knoflíčky. Krk chybí, hlava je obalena bílými vlasy, nos a ústa a čelo a uši vyzařují rozhodnost. Za výlohou Salam-Chalva prodavač v bílém plášti. Za výlohou Chléb-Preclíky-Housky-Vánočky vpravo další. Pozdraví starého majitele a mladého muže vedle něho, u každého ucha jeden telefon. Přejde do vedlejší, restaurační místnosti.

Pán od stolu u zdi, vyzáblý čahoun, vzhlédne od novin. Teď přijde rutinní oslovení. „Jak se máš, hochu?“ Známý obličej, známý hlas... vystěhovalci jsou  za takové chvíle povděčni.

„Jak se máš, hochu, co je nového?“

„Skoro nic! The social system is stable and the rulers are wise, jak říká náš kolega Zbigniew Herbert. „In paradise one is better off than in whatever country.“

Romanopisec si na básníky moc nepotrpí; štěstí, že ty verše vypadají jako próza.

„Co děláš? Co je nového tady, ne ve Varšavě?“

„Oslavuju! Devět let v ráji. 9. března 1988 jsem ztroskotal u břehů Nového světa.“

„Děti milují výroční slavnosti. Barney je dobré místo na oslavy. Člověku se tu vždycky vybaví i ghetto. Oj, mein Jiidische Mame... Starý svět a starý život.“

Podá mi umělohmotné desky s jídelním lístkem. Ano, pokušení ghetta: Pickled Herring in Cream sauce. Fillet of Schmalz Herring (very salty). Corned beef and eggs. Tongue and egg. Pastrami and egg. Salami and eggs. Home made chopped chicken liver. Gefilte fish with horseradisch.  Drůbeží játra nejsou játra husí, ale ani americká drůbež z umělé výhně není drůbež východoevropská, ryba taky není ze Starého světa, ani vejce. Snaha tu ale je, a minulost, její náhražky jakbysmet. Russian Dressing, u všeho, Russian Dressing, Roast Beef, Turkey, Cole Slaw... Ano, mýtus identity, náhražky vzpomínek přepsané do jazyka, v němž přežíváte.

Mladý číšník, vysoký a hezký. Okamžitě slavného romanopisce pozná: „Četl jsem vaši poslední knížku, Sire.“ Philip  se nezdá polichocen, ani dotčen tím důvěrným tónem. „Ano? A líbila se vám?“ Líbila, ale míň, to musí přiznat, než ta předchozí, mnohem erotičtější.

„Dobře, dobře,“ stvrzuje autor, ani nezvedne pohled. „Přineste mi vejce s lososem a pomerančovou šťávu. Jenom bílek, bez žloutku.“

Číšník přejde k zákazníkovu společníkovi. „A vy?“ „To samé, to samé,“ slyším, jak blekotám.

„Co říkáš Barneyově kuchyni?“

Barney Greengrass se horlivě snažila napodobit východoevropskou židovskou kuchyni, ale nestačí jen přidat smaženou cibulku nebo přepsat názvy jako beigole či knisch, abyste získali příchuť minulosti.

„OK, nemusíš odpovídat. Pojedeš do toho Rumunska, rozhodl ses?“

„Nerozhodl.“

„Máš strach? Myslíš na tu vraždu v Chicagu...? Toho profesora... jak jen se jmenoval?  Toho chicagského profesora.“

„Culianu, Ioan Petru Culianu. Ne, já nejsem stejný případ jako Culianu. Nejsem učedník transcendence, ani jsem nezradil svého Mistra, ani nejsem křesťan zamilovaný do židovky, připravený přestoupit na judaismus. Jsem jen bídný nomád, žádný renegát. Renegát se musí potrestat, kdežto já... jsem jen starý smolař. Nemůžu ničím překvapit.“

„Nevím, jestli nemůžeš překvapit, ale smolař jsi byl. Podezřelý se stává podezřívavým. Ani to není žádná výhoda.“

K vraždě profesora Ioana Petra Culiana došlo před šesti roky, 21. května 1991, za bílého dne v budově Chicagské univerzity. Zločin to byl téměř dokonalý: jediný výstřel, vypálený ze sousední kabinky do hlavy profesora, sedícího na umělohmotném prkénku profesorské toalety v Divinity School. Nevyjasněná záhada vraždy ovšem posílila nejrůznější dohady: vztah mladého profesora Culiana k jeho učiteli, rumunskému historikovi náboženství Mirceovi Eliadovi, díky němuž se dostal do Ameriky, vztah k rumunské obci v Chicagu, k rumunskému králi ve vyhnanství, k parapsychologii, jíž byl posedlý. Byla tu ovšem také vazba k legionářům. Železná garda, krajně pravicové nacionalistické hnutí, jejíž členové si říkali legionáři a kterou Mircea Eliade v třicátých letech podporoval, měla stoupence i v rumunské obci v Chicagu a Culianu se chystal Mistrovu politickou minulost kriticky přehodnotit.

K chicagskému zločinu, pravda, došlo přesně v době, kdy jsem v The New Republic otiskl text o Eliadově legionářském období. V důsledku toho se se mnou spojila  FBI a radila mi, abych byl opatrný ve styku s krajany a nejen s nimi.

Nebylo to poprvé, co jsem to téma se svým americkým přítelem probíral. Naše hovory se v posledních měsících často točily kolem Culiana, Eliada a jeho židovského přítele Mihaila Sebastiana.

Jak se můj odjezd do Rumunska blížil, Philip stále víc naléhal, abych blíže určil povahu své nerozhodnosti a nepokoje. Nedokázal jsem to, bylo to příliš neurčité... Nevěděl jsem, jestli se tam nechci setkat se sebou samým, tím dřívějším, anebo nestrpím, aby určili mou totožnost  v nové podobě, ověnčené vavříny exilu a kletbami Vlasti.

„Chápu část těch důvodů. Patrně tu jsou ještě další. Ale ta cesta by tě konečně vyléčila z východoevropského syndromu.“

„Snad. Ale já nejsem na návrat připravený. Nejsem ještě dost netečný vůči minulosti.“

„No právě! Po té cestě budeš. Kdo se vrátil, vrátil se vyléčený.“

Dostali jsme se znovu k mrtvému bodu. Philip tentokrát naléhal.

„A co setkání s přáteli? Stará místa... Říkal jsi, že by ses s některými setkal, i když se necítíš připravený. Minulý týden jsi mluvil o hřbitově. O matčině hrobu.“

Následovalo dlouhé mlčení.

„Znovu jsem se s ní potkal. Dnes ráno. Před půl hodinou. Cestou sem. Najednou seděla na lavičce. Na Amsterdam Avenue. Na dřevěné lavičce před restaurací Ottomanelli...“

Oba dva jsme se znovu odmlčeli. V 79. ulici jsme se rozešli. Philip se vydal nalevo ke Columbus Avenue, já jsem pokračoval po Amsterdamské k 70. ulici, k stalinskému paneláku, který nebyl stalinský.

Z rumunštiny přeložil Jiří Našinec