Norman Manea: Augustovo kolbiště
13. února 2008 03:52
„Co je to osamělost Básníka?“ zeptali se bezprostředně po válce více než před padesáti lety mladého Paula Celana, mého bukovinského spolurodáka. „Neohlášené cirkusové číslo,“ odpověděl poeta.
Se svými přáteli, zmítanými v zápasech a přemetech každodenního života, jsme si všichni připadali jako klauni. Jako hloupý August, kteroužto přezdívkou doktor Hartung mazlivě oslovoval svého syna, budoucího malíře Hanse Hartunga. Starostlivý a šprýmovný rodič vytušil povahu umělce neuzpůsobeného k všednímu životu, v němž jeho bližní poskytují a přijímají dávky poživatelného konkrétna, rytíře smutné postavy, který sní o jiných pravidlech a odměnách a hledá náhražky odpovídající roli, již volky nevolky ztělesňuje.
Ve veřejném kolbišti se hloupý August nevyhnutelně utkává s bílým klaunem, představujícím Moc, Autoritu. Veškerou lidskou komedii lze spatřovat ve střetu těchto dvou prototypů. V dějinách Cirku jakožto Dějinách.
Hloupý August tepe spíše vlastní slabosti než slabosti druhých, podezíravě a sarkasticky číhá na okamžik, kdy si ho opět budou žádat v roli oběti, po které publikum tak toužilo. V téhle roli jsem se postupně dobral skepticismu a rezignace - v tom tkví terapie vyhnanství. To, že jsem v roce 1986 socialistické Žurmunsko opustil, vyvolalo symbolickou symetrii: vyhnanství v pěti letech kvůli jednomu diktátorovi a jeho ideologii se završilo v padesáti letech kvůli jinému diktátorovi a ideologii zdánlivě opačné. Bědování, které je s touto symetrií ústrojně spjato, nebylo důvodem k hrdosti, rozčilovalo mě. Uhýbal jsem v naději, že se každou chvíli dostaví osvícení, jež beztvaré samomluvě hloupého Augusta učiní přítrž.
„Z diktatury jsem vyšel s poměrně čistým štítem. Neušpinil jsem se. To se moc nepromíjí... Vzpomínáš si na Bassaniho ferrarské povídky?“
Společník v hovoru mlčel, nepřerušoval mě. Věděl, že se dokážu vytasit s argumenty proti té cestě, právě když se stala nevyhnutelnou.
„Autor je tu znám filmem Zahrada Fitzi-Continiů. Ferrarské povídky zahrnují příběh nazvaný Una lapide in via Mazini. Ta italština zní hezky, viď? U-na la-pi-de in via Ma-zi-ni... Pamětní deska v Maziniově ulici.“
Zdálo se, že posluchač je mě ochoten kdykoli vyslechnout, pokud se mi tím uleví.
„Geo Iosz se po válce nečekaně vrátí z Buchenwaldu do svého bydliště, Ferrary. Jako jediný z těch, které v roce 1943 poslali do pekla, přežil. Někdejší sousedé na něho zaraženě zírají. Chtějí zapomenout na minulost, na to, čím se provinili. Nežádoucí svědek, který se stal ještě ,cizejším‘, než byl tu noc, kdy je odváželi, tak nakonec své rodiště z vlastní vůle navždy opustí. Mám proti tomu vylíčit, jak se Primo Levi radoval, že žije, když se vrátil z Osvětimi zpátky do Turína, do domu, kde před ním bydleli jeho rodiče a prarodiče, jejich prapředci a prapředci jejich prapředků?
Posluchač nevypadal na to, že by ho moje kejkle nějak dojaly, usmíval se:
„Takže jsem vyšel z diktatury poměrně čistý. Podařilo se mi udržet si odstup. Vinu nebo kompromis či dokonce hrdinství vám prominou, ale odstup ne.“
Americký přítel nevypadal znuděně, nepozoroval, že mě samého to už nudí. To ta únava sebou samým, no ano.
„Ani komunista, ani disident... není to snad arogance? V balkánské bukurešťské společnosti jsem se tak jako tak moc neukazoval. Další důkaz arogance, no ovšem. A pak, emigrovat... daleko... co možná nejdál. Vrchol Arogance.“
Objevila se štíhlá plavovláska v kratinké sukénce a cedulkou Marianne na pravém prsu. Marianne, Francouzka z Izraele, studující v New Yorku a ve volném čase servírka v Café Mozart na 70. ulici v Upper West Side, blízko bytu, kde jsem se pokoušel žít posmrtným životem. Přinesla dva talíře sgaspacha, lžíce, chléb a úsměv.
Svou velkolepou zemi... tu jsem se pokoušel popsat posluchači, velikost dadaistické země, kterou jsem netoužil opustit a do níž jsem si přál se vrátit. Nevýslovné kouzlo a nevypověditelnost výkalů. Tak jako jinde, jenže na tom jinde mi příliš nezáleželo.
„V posledních letech jsem se roznemohl zvláštním syndromem. Syndromem Žurmunsko...“
Pianista nepřišel, ani na oběd se strávníci do Mozartovy kavárny zatím nehrnuli. Noviny jsou na svém místě, uchyceny mezi dvěma dřevěnými lištami visí na zvlášť k tomu uzpůsobené tabuli v rádobyvídeňském stylu. Z portrétu ve zlatém rámu na oba spolustolovníky v koutě lokálu skepticky shlíží Herr Wolfgang Amadeus.
,,Nenávist k sobě samému, převlečená do něžného ,pojď, ať ti dám pusu, brácho‘? Rumuni mají rčení nepřeložitelné jako jejich nepřeložitelná duše: „Pupat Piaţa Independenţei“. Citát z našeho velkého spisovatele I. L. Caragiala. Nepřeložitelného jako onen nepřeložitelný svět, plný kouzla a výkalů. Není to polibek mezi Kainem a Ábelem, nýbrž všeobecné objetí po urputném nepřátelství v bahnisku, kde se před budoucím útokem objímá zkurvená labuť, učený osel, poslanecká hyena a nevinné kůzle. Ne, věř mi, Rumuni nečekali na Sartra, aby objevili, že peklo jsou ti druzí. Peklo může být slastné a měkoučké jako bahno.“
Zmlkl jsem, unaven dlouhým proslovem, ukojil jsem svůj syndrom.
„Slyšels, jak se teď vzájemně nenávidí Němci ze západu a z východu? Všechnu tu rozlitou žluč by lépe než já dokázal popsat Céline a Cioran.“
„Tak už dost toho hořekování. Psal jsi o klaunech, o cirkusu. Máš vyprávět příběh. Seslal ti ho sám Pánbůh, nezapomněl na tebe.“
„Příběh je to příliš složitý, vyžaduje jen aforismy.“
„Odjíždíš spolu s americkým klaunem. Bude dobře přijat, jako superhvězda supervelmoci, mocný Bílý klaun, jak ty říkáš. A ty... znáš celé to pozadí, máš to všechno v sobě. Co ještě chceš?“
„Bílý, imperiální klaun s imperialistické Ameriky? Vedle Hloupého Augusta, emigranta? Pánbůh mi poslal až příliš zajímavých příběhů, ale moc jsem toho z nich nevytěžil.“
„Všemohoucí nemůže dělat všechno.“
„Mám psát aforismy o Vlasti...? Kázat Dobro, Morálku, Demokracii? Vzpomínáš si, co říkal Flaubert? Jestliže kážeš dlouhou dobu dobro, nakonec skončíš jako pitomec. Rodinný pitomec Flaubert věděl, co říká... Změní snad kázání svět? Ne, takový pitomec nejsem. Kážu ne proto, abych změnil druhé, říkával jeden rabín, ale abych změnil sám sebe. Já jsem se změnil, podívej, přece jen jsem se změnil.“
Udělal jsem kratinkou, kraťoulinkou pauzu, jen abych nabral do plic vzduch. Projev jsem uměl nazpaměť, pořád jsem ho v sobě nosil, žádnou pauzu jsem nepotřeboval.
„Chuligán? Co je to chuligán? Člověk vykořeněný, nezařazený, nevymezený? Vyhnanec? Nebo to, co stojí v Oxfordském slovníku jazyka anglického? ,The name of an Irish family in S. E. London conspicuous for ruffianism‘?“ V Eliadově rumunském románu Chuligáni jedna postava tvrdí, že „existuje jediný plodný vstup do života - chuligánství“. Tedy vzpoura, kult smrti, „milice a úderné prapory, legie a armády spojené mezi sebou... společnou smrtí. Pluky dokonale vyrovnané nějakým kolektivním mýtem.“ Že by se Eliade ve vyhnanství vědeckým věhlasem mstil na svých rumunských frustracích? Pomsta periferie na metropoli. Ale co jeho židovský přítel Sebastian? Židé v něm viděli nepřítele, křesťanští přátelé, kteří se stali legionáři, ho považovali za žida, páriu. Vykořeněnec, vyhnanec, rozkolník, tohle je židovský chuligán? A protistranický živel, vyvrženec, kosmopolitní bezdomovec, copak je tohle za chuligána?
Vyndal jsem z kapsy dopis, který mi došel z Rumunska. Dopis bez data, jako hnisající rána. „Rozvrat, zmatek, smutek,“ psala mi přítelkyně z Vlasti. „Měl bys vždycky dvakrát do roka přijet, uctivě pozdravit intelektuály, nechat se filmovat, zúčastňovat se kulatých stolů, chodit do hospody, nahradit karikaturu, kterou tě nahradili. Chtěla bych, abys věděl, jaké naplaveniny se usazují do téhle výsledné podoby: jak se k tobě Vlast staví.“
„Bylo by vůbec možné, aby tomu bylo jinak? Bylo by možné, aby tomu bylo jinak? Ptám se: bylo by to vůbec možné? Nenechej se podplatit sympatií - vyzýval Gombrowicz. Buď ustavičně cizincem...! Ve svém argentinském exilu pořád vyplazoval jazyk před zrcadlem, bez něhož nedal ani ránu.“
Vysloužil jsem si jen posluchačův pobavený úsměv. Než jsme se jako obvykle na rohu mezi Brodwayí a 70. ulicí rozloučili, americký přítel učinil závěr z našeho setkání: „Každý den mi z Bukurešti odfaxuješ pár slov, abych věděl, že je všechno v pořádku. Když nevydržíš, okamžitě odjedeš. Do Vídně, do Budapešti, do Sofie a odtamtud do New Yorku.“
Staronové otázky mě provázely dávno před oním svěžím jarním dnem. Nepotřeboval jsem Café Mozart ani restauraci Barney Greengrass či křižovatku mezi Brodwayí a 70. ulicí, abych se zase stal jejich terčem.
„Neměl bys tam už ani vkročit,“ řekl mi Saul B. do telefonu. „Neděláš dobře, že se tam vracíš,“ káral mě Saul. Potkali jsme se před dvaceti lety v Bukurešti, ale doopravdy jsme se sblížili až v Americe. „Ne že bys byl nějak ohrožen, ale protože se budeš cítit mizerně. V těchhle dnech jsem zrovna četl životopis jiného slavného Rumuna. Všichni jsou vzdělaní, pokrytečtí, inteligentní, však víš. Vybrané způsoby ze staré školy, rukulíbám, milostivá paní. Ale pod tím...“ Někdejší Eliadův přítel a někdejší manžel jedné slavné rumunské matematičky se nenechal mým mlčením odzbrojit. „Neměl jsi na tu cestu přistupovat, nemáš něco takového zapotřebí.“ Vysvětlil jsem mu, že šlo o „tyranii citovosti“, ustoupil jsem Leonovi, řediteli Bard College.
V telefonu se ozval Saulův jemný smích. Hned jsem si vybavil jeho vrásčitý přátelský obličej, živý pohled. „Odvolej to všechno, chraň si svůj klid. Máš tu dost potíží, ale taky jednu výhodu, vzdálenost. Nezříkej se jí!“
pro 14. ročník Festival spisovatelů Praha
přeložil Jiří Našinec