Nadine Gordimer: Ti, co se rodí pro radovánky věčné

Gordimer v této knize znovu dokazuje schopnost odhalovat originálním způsobem vnitřní dilemata konkrétních osob na nevyřčeném či naznačeném pozadí historických událostí. Ačkoli sama patřila k významným kritikům apartheidu, její úhel pohledu nebyl nikdy ideologický, ale obecně humanistický. Není proto zřejmě náhodou, že ve chvíli, kdy již byl apartheid poražen, se autorčiny psychologické sondy začínají zaměřovat i na dilemata, omezení a předsudky jeho původních obětí. Právě tato schopnost nestranného nadhledu činí z jejích povídek velkou literaturu.

Jedni se rodí pro radovánky věčné
A jiní do noci nekonečné

William Blake – Přísliby nevinnosti

Vzali ho na byt. Syn se upsal na osmnáct měsíců na práci na vrtné plošině na moři, a tak byla jeho komůrka prázdná; peníze za nájemm přišly vhod. Na zlaté třásně otcovy poslíčkovské uniformy se z kontaktu s kabáty a aktovkami členů klubu, které jím odnášel, loajálně otřelo vědomí nebezpečí hrozíčího od bomb připevněných k podvozkům aut poslanců a finančníků. Otec řekl „Tomu rozumím“, když majitelé domu, jehož sklepní byt rodina obývala, nařídili: „Žádné Iry.“ Ale diskriminovat jakéhokoli jiného cizince ze zemí bývalého impéria bylo proti zásadám majitelů domu, kteří byli zároveň matčinými zaměstnavateli – třikrát týdně u nich uklízela a pečovala o tři malé syny, které pokládala za vlastní. Takže vlastně udělala Hořejšku radost, když pronajala pokoj tomu mladíkovi, cizinci, kterého nejspíš odmítli lidé z těch ostatních inzerátů, vylepených na nástěnce v samoobsluze. Vypadal čistotně a úpravně; a neotálel v kuchyni v naději, že ho pozvou, aby se s rodinou najedl, tak jako by to udělal někdo z nich. A necivěl na Veru.

Veře bylo sedmnáct a pracovala jako pomocná úřednice s nadějí na povýšení; otec jí pomohl k zaměstnání v důležité firmě díky laskavosti jednoho z džentlmenů v klubu. Stačilo slůvko na správném místě; a teď záleželo jen na ní, jestli se stane sekretářkou, jednoho dne možná i osobní skretářkou někoho, kdo byl jako členové klubu a cestoval na Kontinent, do Ameriky – všude.

„Do takové firmy se musíš slušně obléknout. Ať ukazujou zadnice jiné.“

„Tati!“ Byt byl malý,stěny tenké – co kdyby je slyšel nájemník. Zornice se jí rozšířily a zčervenala, napůl studem, napůl hněvem. V pátek a v sobotu večer nosila trička pomalovaná na prsou sprejem a chodila s kamarádkami na diskotéku, i když růžovou polovinu vlasů si teď musela nechat odrůst. V neděli sedávaly před hospodou na lavičkách, pily pivo s limonádou a koketovaly s místními chlapci. Jednou zkusila čisté pivo, navíc něčím řezané, a z toho se opila, ale otce právě najali jako dveřníka na soukromý večírek a matka vzala děti z Hořejška do zoo, takže jí nikdo neslyšel, jak zvrací v koupelně.

Alespoň si to myslela.

Když přišla do kuchyně, aby se napila vody, a ještě si udýchaně otírala sliny z úst, stál tam on. Vždycky ji oslovoval „slečno“: „Dobré odpoledne, slečno.“ Sám si naléval sklenici.

Zůstala stát na místě; v ústech a nose cítila tu kyselost, jak vzlíná k tomu cizinci, a věděla, že už nesmí udělat ani krok. Nevolnost a slzy přehlušila hanba. Zvedla se jí v žadludku, hrdlo se jí otevřelo a ona dorazila ke dřezu právě včas, aby vyvrhla psoeldní zbytky pizzy rozmělněné zuby a žaludečními šťávami a plovoucí v pivu. „Jděte rpyč. Jděte pryč!“ mávla za sebe odmítavě rukou. Otevřela oba kohoutky, aby svou hanbu spláchla do výlevky. „Zmizte!“

Postavil se vedle ní, aniž si všímal toho odporného zápachu, navlhčil utěrku a začal jí otírat tvář, špinavá ústa i slzy. Přidržoval ji paží a pak ji posadil ke kuchyňskému stolu. Věděla, že lidé tam od nich vůbec nepijí, možná nikdy ani k alkoholu nepřičichl. Kdyby to byl někdo z vlastních, bylo by to něco jiného.

Znovu se rozplakala. Tiše a pomalu jí položil ruku na její, uchopil ji za zápěstí jako doktor, který se připravuje měřit puls. Pomalu – to tempo bylo jeho – se utišila; aniž pohnula hlavou, pohlédla dolů an tu ruku. Pak pomalu vytáhla ruku zpod jeho v gestu rozloučení.

Než odešla z kuchyně, vedli spolu bezobsažný dialog o tom, co se jí stalo – jste v pořádku ano jsem v pořádku jste si jistá ano jsem v pořádku.

Zaspala návrat rodičů a druhý den ráno řekla, že měla chřipku.

Teď už musela jeho přítomnost v domě vzít na vědomí a přidat ji ke své zaujatosti prací a přítelkyněmi, které si našla mezi ostatními pomocnými silami, a ve volném čase i k zájmu o diskotéky a kino, kde docházelo k držení za ruku, a k sexuální přetahované s místními chlapci. Dobré odpoledne, pozdravil, když se potkávali v chodbě mezi pokoji členů rodiny a jeho pokojíkem, či když do sebe narazili u branky malé zahrádky, kde kvetly máminy pelargonie a kam odkládali prázdné lahve od mléka. Neříkal už „slečno“; jako kdyby to opomenutí ujišťovalo, Neboj se, nikomu to neřeknu, i když vím všechno o tom, co děláš, všechno, nebudu o tom před kamarády mluvit – měl vůbec nějaké kamarády? Matka jí řekla, že pracuje v kuchyni nějaké nóbl restaurace – matka musela mít jistotu, že její nájemník má stálý plat, než ho pustila do domu. Vera vídávala jiné cizince, jako byl on, v malých roztroušených skupinkách, jako by nevěděli, kam jít; samozřejmě nechodili na diskotéku a nepatřili do party stálých návštěvníků v kině. Chodili spolu, ale vypadali osamoceně. Všimla si toho, jako by si všimla podivného výrazu zvířete v kleci, daleko od domova, aniž se to snažila pochopit.

Dlužila mu nějaký signál jako odměnu za jeho spolehlivost. Když se příště potkali v domě, řekla: „Já jsem Vera.“

Jako by to nevěděl, jako by neslyšel mámu a tátu, jak ji oslovují. A tase udělal něco správného, jenom zdvořile přikývl.

„Nikdy jsem vlastně nezaslechla, jak se jmenujete.“

„Naše jména jsou pro vás tady těžká. Říkejte mi prostě Rad.“ V angličtině zadrhával, vyslovoval ji tiše slabiku po slabice.

„Takže je to zdrobnělina?“

„To je co?“

„Přezdívka. Jako Bob místo Roberta.“

„Něco takového.“

Zakončila toto nezvykle nové setkání jediným způsobem, který ji napadl: „Tak teda nashle,“ neurčitým rozloučením, jímž ledabyle zdravily její přítelkyně, pokud žádné další setkání neplánovaly. Ale v neděli, když odcházela z domu, aby se došla podívat, kdo se motá kolem hospody, vyšla po schodech ze sklepa a spatřila ho na zahrádce. Četl noviny – troje nebo čtvery, které si vedle sebe položil do zablácené trávy. Vzpomněla si, jak se jmenuje, a použila to jméno poprvé tak snadno, jako když se otáčí klíč v naolejovaném zámku. „Ahoj, Rade.“

Vstal ze židle, kterou si vynesl ze svého pokoje. „Doufám, že to vaší mamince nebude vadit? Chtěl jsem se dovolit, ale ona není doma.“

„Kdepak, mámě to nevadí, ta stará židle je tu odjakživa, z té trochy čerstvého vzduchu nepopraská víc, než už je.“

Stála na cestičce a on stál vedle staré ratanové židle; pak se zase posadil, aby mohla bez problémů odejít – odejít za svými přítelkyněmi, a on by se vrátil ke svému čtení.

„Nepovím jí to,“ řekla.

A bylo to venku, to tajemství mezi nimi v tom rodinném domě. A oba se zasmáli, usmáli. Zamířila k místu, kde seděl. „Máte volno? Pracujete v nějaké restauraci, že? Jaké to je?“

„Dneska mám noční.“ Na chvíli se odmlčel s hlavou na stranu a s výrazem znuděného odstupu. „Není to nic moc. Prostě práce. Co člověk sežene.“

„Já vím. Ale když člověk pracuje v restauraci, tak se aspoň zadarmo nají, ne?“

Pohlédl přes zábradlí, na druhou stranu. „Nejím to jejich jídlo.“

Začínala se jí zmocňovat silná nechuť projít brankou, zabočit za roh, dojít po cestě k hospodě U Mitry a uslyšet pískot a ucítit uznalé štípance, které ji přivítají v jejich nových květovaných bermudách. Jeho oči by ji sledovaly po celou cestu, i kdyby si četl své noviny a na ni zapomněl. Aby získala čas, pohlédla na jeho noviny. Ty, které měl v rukou, byly v angličtině. Na těch ostatních, co tam ležely, viděla tisk plný ocásků a zakroucených ozdob, tajemství jazyka někoho jiného. Nemohla jít do hospody; nemohla mu říci, že má namířeno tam. Výmysly, jež stačily na rodiče, by na něj nestačily. Ale ve skutečnosti si nic nevymýšlela: opravdu nešla do hospody, najednou tam nešla.

Posadila se na automobilovou přílohu anglických novin, kterou odhodil, a zkřížila zakulacená holá kolena. „Dobré zprávy z domova?“

Ukázal chodidlem k novinám ve svém tajném jazyce; jeho nahé chodidlo bylo intimním objektem, dalším tajemstvím.

„Od nás z domova nechodí žádné dobré zprávy.“

Chápala, že musí jít o nějakou tamější politiku – v politice se nevyznala a měla z ní posvátnou hrůzu; bylo to něco, co se jí netýkalo. „Tak proto jste odjel.“

Nepotřeboval odpovědět.

„Víte, neumím si představit, že bych odešla.“

„Nechcete opustit své přátele.“

Pochopila narážku a odrazila ji s dětským výrazem. „Mámu a tátu… všechny.“

Přikývl, jako by soucítil s její hypotetickou ztrátou, ale nedal najevo nic o své vlastní.

„I když bych strašně ráda cestovala. Víte, proto jsem vzala tuhle práci. Vidět jiná místa – jen na návštěvě, víte. Jestli se budu hodně snažit, možná se mi to povede. V kanceláři je jedna skretářka, která jezdí se svým šéfem všude, a všem nám vozí suvenýry, je moc hodná.“

„Chcete vidět svět. Ale teď na vás čekají přátelé…“

Se smíchem to naléhání odrazila. „A vy se chcete vrátit domů.“

„Ne.“ Podíval se na ni s nepřítomným výrazem dospělého, stojícího tváří v tvář dětské nevinnosti. „Zatím ne.“

Převaha jeho rozpoložení nad jejím, která vznikla tehdy v kuchyni, tu byla pořád. Když změnila téma, bylo to spíš z váhání a z pokory než z koketerie. „Dáme si… dáte si čaj, kdybych ho udělala? Nevadilo by vám to?“ Nikdy v domě nic nejedl; možná mu jeho víra zakazovala dotknout se jídla a pití u nich v rodině, stejně jako jídla, které mohl jíst zadarmo v restauraci.

Usmál se. „Ne, nevadilo.“ A vstal a šlapal za ní štíhlými chodidly do kuchyně. Jako když se povrch matčina dřezu a stolu setře čistou utěrkou, zmizel i ten předešlý výjev v kuchyni v obyčejných úkonech kolem vaření čaje a prostírání šálků. Nechala ho nakrájet perník: „Jen to zkuste, to je mámin domácí.“ Pozorovala ho s úzkostným úsměvem a zvědavostí, když se nádhernými zuby zakousl do křupavého pečiva. Přikývl a plnými ústy vážně naznačil souhlas. Opičila se po něm, přikývla a usmála se; a jako když laň přistoupí k zelené větvičce, vzala mu z ruky voňavý krajíček s vykousnutým půlměsíčkem a ukousla si z něj.

Vera přestala chodit do hospody. Nejdřív se po ní sháněly – její kámošky, její parťačky – a nikdo nevěřil jejím výmluvám, proč s nimi nechce jít ven. V neděli zůstávala doma a pomáhala matce. „To jste se pohádaly, nebo co?“

Jak vždycky říkávala svým nejlepším kamarádkám, měla štěstí, že má mámu, která není tak přísná a podezřívavá jako jiné. „Ale ne, mámo. Nic s nimi není, ale je to pořád totéž, mluví se pořád o tomtéž, každý víkend.“

„No… je vidět, že vyrůstáš a dospíváš – to je přirozené. Najdeš si nové kamarádky, zajímavější, co ti budou víc sedět.“

Vera naslouchala, zda je nájemník ve svém pokoji, anebo musel jít do práce – z jeho příchodů a odchodů pochopila, že jeho směny v restauraci jsou nepravidelné. Byl velice tichý, nepouštěl si rádio ani kazety, ale stejně vždycky vycítila, když byl ve svém pokoji. Ten rok bylo pro jednou opravdové léto; když nepracoval, bral si starou ratanovou židli na zahradu a četl si, anebo si natáhl nohy, lehl si a nastavil tvář vlhkému slunci. Určitě vzpomínal na místo, odkud přišel; přestavovala si to horko, poušť a zářivě bílé kostky domů pod palmami. Brala si ven deku – na tom, opalovat se ve vlastní zahradě, přece nebylo nic zvláštního – a povídala si s ním jakoby jen proto, že tam náhodou právě byl. Sledovala, jak přejíždí očima zprava doleva po řádcích v novinách, a když na chvíli přestal, zívl, opřel si hlavu a přivřel oči před sluncem, mohla se ho zeptat na domov – na jeho domov. Popisoval jí ulice a města, kavárny a bazary – nebylo to vůbec jako v jejích představách pouště a oáz. „Ale palmy tam jsou?“

„Ano, a noční kluby, paláce bohatých, na které se chodí dívat turisté, ale také továrny a vězeňské lágry a chudáci, co žijí z hrsti fazolí denně.“

Utrhla stonek trávy: chápu. „Byli jste – vaše rodina – máte rádi fazole?“

Nenechal se vyprovokovat; nikdy se nenechal vyprovokovat.

„Pokud člověk víc, jak se dělají, jsou docela dobré.“

„Když nějaké seženeme, řeknete nám, jak se dělají?“

„Udělám vám je sám.“

A tak jednou v neděli Vera řekla matce, že Rad, ten nájemník, chce pro rodinu uvařit jídlo. Na rodiče to udělalo docela dojem; to je pěkné, takový jemný náznak vděčnosti od takového morouse, zatím se vůbec neprojevoval. Otec se chystal pozřít něco, po čem mu nejspíš nebude moc dobře. „Jiný kraj, jiný mrav. Možná jsou na to zvyklí, když je někdo vezme k sobě, třeba je to jako přinést kytku.“ Jídlo dopadlo dobře. Chutnalo výborně a nebylo ani moc kořeněné; koneckonců koření se dává i do perníku. Když otec otevřel láhev piva a postavil ji před Rada, Vera ji zase rychle sebrala. „On nepije, táto.“

Jedna laskavost vede k druhé; Veřina matka pozvala oplátkou jeho. „Musíte k nám jednou přijít v neděli na večeři – na moje kuře a potom na jablečný koláč.“

To pozvání však mělo stejný význam jako „Tak nashle“. Už se o něm nikdy nemluvilo. Jendou v neděli Vera oklepala trávu z deky. „Jdu na procházku.“ A nájemník pomalu vstal ze židle, odložil noviny a oba společně prošli brankou. Sousedi ji s ním museli vidět. Směr udávala ona, i když kráčeli volně v páru vedle sebe, tak jak to vídávala u mladých mužů tam od nich. Procházeli se dlouho po ulicích a potom parkem. Ráda se dívala, jak lidé pouštějí draky, a teď se na ni díval on, jak se dívá. Jako by ji tak poznával; jako by tak poznával všechno kolem sebe. Ostatní chlapci – tady odsud – se tak nechovali, ale on byl přece cizinec.

Potřeboval se toho tolik naučit. Další týden dostala nápad vzít ho na piknik. To znamenalo celodenní výlet Před matčinýma očima zabalila jablka, chléb a sýr – pamatovala na to, že nesmí brát šunku. Ani jedna z nich nepromluvila. V tom tichu bylo mámino poznání hříchu, z kterého se Vera, jak sama věděla, měla obviňovat sama. Vera ,uháněla´ mužského; toho mužského. Matka neřekla nic než: „Jdete s dalšími kamarádkami?“ Vera nelhala: „Ne. Nikdy nebyl na řece proti proudu. Napadlo mě, že si uděláme výlet na lodičce.“

Časem jí začalo scházet kino. Naivně se ho ptala, jestli viděl ten či onen film; předpokládala, že když ho slyší jít večer ven, chodí do kina se svými kamarády – tam od nich -, které nikdy neviděla. Co by dělali, kdyby nechodili do kina? Do hospody by nešli určitě a instinktivně cítila, že by ho nenašla na diskotéce, nedovedla si ho představit, jak se kroutí a podupává pod blikajícími barevnými světly.

Žádný z filmů, o nichž se zmínila, neviděl. „Nechceš jít?“ Bylo to jako s tou první procházkou. Podíval se na ni stejně jako tenkrát. „Myslíš, že mám jít?“

„Proč by ne. Všichni chodí do kina.“

Ale věděla, proč ne. Seděla v kině vedle něho s vážnou obředností. Nebylo to jako jindy na tom známém místě radovánek. Nedržel ji za ruku; dotkl se jí jen jednou tenkrát v kuchyni. Začali chodit do kina pravidelně. Ticho mezi ní a rodiči se prohlubovalo; její matka se chovala jako zpěvný pták, kterému přikryjí klec. Ať si matka a otec mysleli cokoliv, ať se obávali čehokoliv – nestalo se nic, nic se nestalo, až jednou o státním svátku, kdy Vera ani nájemník nepracovali a vyšli si na jednu ze svých dlouhých procházek za město (nic jiného nemohli dělat, nehrál žádný sport a netěšila ho žádná jiná činnost, kterou by mohli dělat společně s jinými mladými lidmi). Ten den, kdy se slavily královské narozeniny nebo církevní výročí, jež mu nemohlo nic říkat, se s Verou poprvé pomiloval v husté trávě pod mohutnými stromy. Nikdy dřív ji ani nepolíbil, ani při večerní procházce domů z kina, ani když byli sami v domě a příležitost se nabízela stejně očividně jako diskrétnost kuchyňských hodin tikajících v prázdné chodbě a osleplého televizoru v obýváku. Všechno, co s ní nikdy předtím nedělal, proběhlo v nezadržitelné vášni, kterou jako by si zčistajasna přikázal; mezi tímhle a dotekem jeho ruky tenkrát před několika měsíci v kuchyni nebylo nic. Nyní měla ty rty, z nichž si jako laň odnesla kousek perníku zvlhčený jeho slinami, to nahé tělo, které jí přislíbil ten první pohled na jeho holé chodidlo. Jako všechny její spolužačky přišla o panenství ve čtrnácti nebo v patnácti, ošoustal ji napůl násilím nějaký místní nemotora v autě nebo ve skladu, jednou nebo dvakrát. Ale nyní jí to přemohlo, ohromilo, pohltilo smyslností, kterou v sobě vůbec netušila, darem neočekávaného a neznámého nadání připomínajícího náhle propuknutí zpěvu u někoho, kdo ví, že nemá hlas. Plakala láskou k tomu muži, který za ní nikdy, nikdy nemusel přijít, nikdy jí nemusel z takové dálky najít. Plakala, protože měla takový strch, že se to nikdy nemusí stát. Osušil jí slzy, oblékl ji s konejšivým smířením s jejím citem, jaké projevuje matka přecitlivělému dítěti.

Nedoufala, že před matkou dokáže skrýt, co dělají; věděla, že to matka ví. Matka ji sledovala, jak se pozdě večer krade ze svého pokoje na konci chodby do komůrky nájemníka, do pokojíku, který byl ještě cítit po jejím bratrovi, a vrací se časně ráno. Vera v temnotě věděla o každé vrzacjící parketě, uměla se vyhnoutz zašustění pyžama otírajícího se o stěnu; ráno spatřila první paprsek vycházejícího slunka pronikajícího oknem, o němž vůbec nevěděla, že dokáže zachytit kteroukoli fázi cesty slunce přes oblohu. Všechno se změnilo.

Co by její matka mohla říci? Možná pro to měl ve svém jazyce jiná slova; ta, co měly matka a ona, by nestačila, nebyla myšlena pro situaci, s kterou jejich životy nepočítaly. Víš, co děláš? Víš, co je vlastně zač? Ne že bychom proti nim něco měli, ale stejně. A co bude s tvým životem? Co řeknou v té dobré firmě, kam tě otec dostal? Jak to bude vypadat před nimi?

Ta nevinná osvobozená smyslnost dodala dívce autoritu, která ovládla celý dům. Vodila ho teď k večeři; jedl to, co mohl. Rodiče jeho přítomnost chápali podle vlastního kódu jako signál „zasnoubené“ dcery, která přivede domů svého nastávajícího. Ale navenek Vera a její rodiče udržovali zdání, že jeho postavení je stále ještě postavení nájemníka, jenž se jakýmsi způsobem stal členem domácnosti z tohoto titulu. Nebylo zapotřebí, aby předstíral anebo přijímal nějaké postavení; nikdy si před nimi na jejich dceru nečinil žádný nárok, hovořil s ní se stejným odstupem, který jako cizí člověk projevoval k nim. Když s dívkou vstali od stolu a odešli společně ven, bylo to, jako by ji bez zájmu a z její vůle doprovázel.

Protože otec byl muž, třebaže starý muž a její otec, rozpoznal tu sílu ženské smyslnosti a ustoupil, zastrašen její nepřístupností. On s ní celou tu věc probírat nemohl; to musela udělat matka. Pohádal se kvůli tomu se ženou. Ta se tedy obrátila na dceru. Kde to skončí? Ona i dcera to chápaly: vrátí se tam, odkud přišel, a co bude s tebou? Nechá tě, až se nasytí toho, co od tebe chtěl.

Kde to skončí? Rad se k ní teď občas hlásil před svými přáteli – ukázalo se, že má opravdu nějaké přátele, ano, mladé muže, jako byl on, tam od nich. Potkali je na ulici a místo toho, aby se omluvil a nechal ji poslušně čekat jako jednoho z těch pejsků uvázaných před samoobsluhou, jak obvykle dělával, když šel promluvit s nějakým přítelem, vzal ji s sebou, a jako by si po minutě dvou hovoru uvědomil její přítomnost, přerušil se a řekl: To je Vera, Z pozdravů a z toho, jak se na ni dívali, měla dojem, že jim o ní přece jen řekl, a měla z toho radost. Cítila, že v tom svém jazyce říkají věci, které se určitě týkaly jí. Pokud se vzdalovala od hospody, diskotéky, rodičů, patřila někam jinam a byla tam přijímána.

A pak zjistila, že je těhotná. Nemohla se obrátit na žádnou přítelkyni, které by se dalo věřit, že neřekne něco jako: vrátí se, odkud přišel, a nechá tě, až se nasytí toho, co od tebe chtěl. Na konci druhého měsíce si koupila potřebné věci v lékárně a udělala si zkoušku moči. Pak šla k doktorovi, protože test, který si udělala sama, mohl být nepřesný.

„Myslel jsem, že jsi říkala, že to bude v pořádku.“

To bylo vše,co řekl po chvíli přemýšlení, když mu to sdělila.

„Neboj se. Něco najdu. Něco s tím udělám. Promiň, Rade. Zapomeň na to.“ Bála se, že ji přestane milovat – což byl její výraz pro milování.

Když za ním ten večer s obavami přišla, laskal se s ní krásněji a procítěněji než kdy předtím.

Vzpomněla si, jak v jednom dámském časopise četla, že je nebezpečné se „toho“ (nedávala svému těhotenství žádnou jinou totožnost) zbavovat po třech měsících. Nepřímými dotazy se jí povedlo najít doktora, který prováděl potraty, objednala se u něho, a vybrala si zálohu na příplatek na dovolenou, aby mohla zaplatit žádanou cenu.

„Mimochodem, příští sobotu bude po všem. Někoho jsem našla.“ Ten týden ustrašeně přivedla řeč na téma, kterému se dosud vyhýbala.

Podíval se na ni, jako by si něco velmi pečlivě rozmýšlel, než odpoví, něco, čemu nerozuměla, ve svém vlastním jazyce, jak to dělával často. Možná už na to zapomněl – věděla, že je to vlastně její věc, její chyba. Pak vyslovil to, co dosud žádný z nich neřekl. „To dítě?“

„No…“ připustila a čekala.

Nevzal ji do náručí, ani se jí nedotkl. „Necháš si to dítě. Vezmeme se.“

Nemotorně, nevěřícně, radostí bez sebe vyhrkla: „Ty si mě chceš vzít!“

„Ano, budeš moje žena.“

„Kvůli tomu? Kvůli dítěti?“

Upřeně se na ni zahleděl a měřil ji očima. „Protože jsem si tě zvolil.“

Samozřejmě byl cizinec, a tak neříkal věci tak, jak by je vyjádřil rodilý anglický mluvčí.

A já tě miluji, řekla, miluji tě. Miluji tě, žvatlala mezi sliby a slzami. Položil jí ruku na její jako tenkrát v kuchyni jejímatky; jen jednou, a pak už nikdy.

Viděla v televizním seriálu jeden pár, jak stojí ruku v ruce a říkají rodičům: „Budeme se brát,“ a pak nastalo objímání a smích.

Ale rodičům to řekla sama, když u toho nebyl. Bylo to tak bezpečnější, myslela si, pro něj. A vyjádřila to jako důkaz jehodobrých úmyslů a jako triumfální odpověď na matčina vyřčená a nevyřčená varování. „Rad si mě vezme.“

„Chce si tě vzít? opravila ji matka. Následoval vysoký vzlyk. Otec sebou trhl a rozzlobeně se na svou ženu podíval.

Teď nastal čas řídit se podle televizního oznámení rodině. „Budeme se brát.“

Otec škubl hlavou nahoru a pak mu hlava pomalu klesla a odvrátil se.

„Ty si ho chceš vzít?“ Matka si přikryla hruď dlaní, aby zmírnila ránu.

Dívka přetékala citem a natahovala k nim ruce.

Otec zavrtěl hlavou jako zpráskaný pes.

„A budu mít dítě a on je rád.“

Matka se otočila k otci, ale žádná pomoc od něho nepřicházela. Bez důrazu netrpělivě řekla: „Tak takhle to je.“

„Ne, vůbec ne. Vůbec to takhle není.“ Neřekla by jim, že ho miluje, nenechala by je, aby to zkazili tím, že ji budou nutit, aby se cítila provinile. „Prostě to tak chci.“

„Prostě to tak chce.“ Matka oslovovala otce.

Musel něco říci. Ukázal na tělo své dcery, i když tam ještě nebyla žádná známka počínajícího života. „Tak se s tím nedá nic dělat.“

Když dívka odešla z místnosti, obořil se na manželku. „Zatracený parchant.“

„Pst. Pst.“ Mělo se narodit dítě, neviňátko ubohé.

A právě nový život, na který otec ukazoval ve Veřině břiše, všechno změnil. Ten cizinec, ten nájemník – teď o něm museli smýšlet jakoo budoucím zeti, Veřině nastávajícím – řekl Veře a jejím rodičům, že ji posílá k nim domů, aby se s ní rodiče mohli seznámit. „Do té vaší země?“

Odpověděl s vážností, se kterou, jak si uvědomili, tam u nich přistupovali k manželství. „Nevěsta se musí seznámit s rodiči. Musí je poznat, tak jako já znám její rodiče.“

Pokud někdo pochyboval o vážnosti jeho úmyslů, tak se teď za ty pochybnosti mohli stydět; posílal ji domů, neskrývaně a pyšně, svoji cizinku, aby ji jeho rodiče mohli přijmout. „Ale říkal jsi jim o  tom dítěti, Rade?“ Neskrývala před vlastní matkou a otcem rozpaky. „Co myslíš? Proto tě tam posílám.“ Odmlčel se a pak znovu promluvil. „Je to dítě naší rodiny.“

Konečně měla cestovat! Ke všem těm ostatním radostem! Ve stavu trvalého vzrušení mezi touhou po Radovi – teď s ní otevřeně bydlel v jejím pokoji – a pýchou, že může říci kolegyním, proč si právě teď bere dovolenou, začala vyhledávat staré přítelkyně, jimž se předtím vyhýbala. Mohla jim říci, že odcestuje, aby se seznámila s rodinou svého snoubence; bude se za pár měsíců vdávat a bude mít dítě – ano – důkazem bylo zakulacení, rýsující se už pod květovaným overalem, který pyšně nosila. I pro její matku se zeť, který nebyl jedním z nich, stal zdrojem pýchy spíše než hanby. „Naše Vera vždycky věděla, co chce. Svět se mění a ona prostě nechce opakovat stejný život, jaký jsme měli my.“ Jediné, co se na světě nezměnilo, byla radost nad příchodem toho maličkého. Vera byla vzrušená, všichni byli vzrušeni při pomyšlení na děťátko, první vnouče. To ale pořádně rozmazlí! Nastávající babička začala plést, i když Vera se smála, že nemluvňata už se takhle neoblékají, to její bude nosit pestrobarevné žabácké oblečky, jaké nosí chlapečci i holčičky. Složili zálohu na kočárek, který by neudělal hanbu malému princátku nebo princezničce.

Bylo jasné, že když si nastávající mohl dovolit poslat své děvče až k nim domů, jen aby se setkala před svatbou s jeho rodiči, dotáhl to už v restauratérství dost daleko, navzdory překážkám, s nimiž se mladíci jako on střetávali v nehostinné zemi. Hořejšek z toho měl radost; Hořejšek sešel jednou večer dolů a přinesl láhev šampaňského na přípitek Veře, kterou znali už od děství, a jejímu chlapci – mile se zasmáli, když nastávající manžel všem naplnil sklenici a pak si sám nalil pomerančový džus. Dokonce i poslíček se cítil natolik jistý, aby řekl jednomu z dřentlmenů v klubu, že jeho dcera se bude vdávat, ale nejdřív musí jet do ciziny, aby se seznámila s rodiči toho mladíka. Děti jeho džentlmenů cestovaly pořád; každý den zaslechl útržky hovoru o nejrůznějších místech – „na kole do Číny, představ si to“… „dva měsíce v Peru, to není špatné…“, „naposled šnorklovali na Velkém korálovém útesu“. Na návštěvu k budoucímu tchánovi a tchyni do pouště a mezi palmy; to nebylo zlé!

Rodiče chtěli před jejím odjezdem uspořádat malou slavnost, napůl k zasnoubení a napůl na rozloučenou. Vera pomyslela na to, že seznámí pár starých přítelkyň s těmi jeho přáteli, kterým ji představil a s kterými, jak věděla, pořád trávil nějaký čas – nečekala, že tam bude chodit s ním, tam u nich to pro ženy nebylo zvykem a stejně té jejich řeči nerozuměla. Ale jemu připadalo, že oslava by se nepovedla. Vera měla pořádsvou zálohu na dovolenou (když si vzpomněla, na co si ji původně vybrala, a ucítila, jak děťátko v jejím břiše něžně kope, nemohla tomu vůbec uvěřit) a neustále se ho vyptávala, co by měla kouépit za dárky pro jeho rodinu – rodiče, sestry a bratry, znala je teď všechny jménem. Řekl, že to udělá, že ví, co má koupit. Ale jak se blížil den odjezdu, pořád to ještě neudělal. „Ale já musím sbalit! Musím vědět, kolik mám nechat místa, Rade!“ Přinesl nějaké mužské oblečení, které neuměla posoudit, a nějaké šaty a šátky, jež se jí nelíbily, ale neodvážila se to říci – předpokládala, že jeho sestry rády nosí věci, které jsou odlišné od věcí, jaké ráda nosí ona – bylo dobře, že je nevybírala sama.

Nechtěla, aby matka jezdila na letiště; byly by obě příliš rozcitlivělé. Opustit Rada bylo kupodivu něco jiného; neopouštěla ho, ale jela s jeho dítětem objevit tajemství, kterým byl Rad, jež se skrývalo v jeho mlčení, v jeho slepém milování, ve způsobu, jakým ji pozoroval a přitom přemýšlel ve vlastní řeči, takže nemohla nic vyčíst z jeho očí. To vše pozná, až se dostane tam, odkud pocházel.

Ten den, kdy odlétala, musel do práce a vrátil se právě včas, aby ji odvezl na letiště. Dva z jeho přátel, jež stěží rozeznávala od ostatních z té skupinky, kterou občas vídala, přijeli s ním, aby ji odvezli v taxíku řízeném jedním  nich. Držela Rada za ruku v pevně sevřené dvojité pěsti na jeho stehně, zatímco muži hovořili v té jejich řeči. Na letišti ho ti dva nechali jít samotného s ní dovnitř. Přidal jí další dárek pro svou rodinu, který sehnal na poslední chvíli. „Ale Rade, kam to mám dát?“ Na letence stojí jen jedno zavazadlo do kabiny!“ Ale stiskla mu paži z radosti, že tak myslí na svou rodinu. „Vejde se to, jen klid.“ Rozepnul jí tašku, když stáli ve froně před odbavovací přepážkou. Přiklekla s rozevřenými koleny, aby si nezmáčkla břicho, a pomáhala mu. „C to vlastě je – doufám, že ne něco, co by se rozbilo?“ Dělal pro balíček v tašce lůžko. „Jenom hračky pro sestřino děcko. Z plastiku.“ Mohla jsem je dát do kufru…ale Rade… nebudu mít místo na duty-free!“ V rozčilení oslovovala celou frontu na let americké společnosti, s níž měla absolvovat první část cesty. Ostatní cestující byli cizinci jiného druhu, Američané, ale měla pocit, že je všechny zná; pocestují s ní v jejím štěstí, vezme je s sebou.

Objala ho vší silou a on ji držel přitisknutou k svému tělu; neviděla mu do tváře. Stál a díval se, jak prochází pasovou kontrolou, a ona se znovu a znovu zastavovala a mávala , ale viděla, že Rad nemůže mávat, nemůže mávat. Jen se za ní díval, dokud mu nezmizela z dohledu. A v duchu viděla, jak se na ni pořád dívá, tak jako na začátku, když si představovala, že jeho oči ji sledují, když šla v neděli v poledne do hospody.

Nad oceánem letadlo explodovalo ve vzduchu. Všichni na palubě zahynuli. Z mořského dna vylovili černou skříňku, která odhalila, že v kabině turistické třídy došlo k explozi následované požárem; a tam záznam končil; ticho, letadlo se rozpadlo. Nikdo nevěděl, zda všichni zemřeli okamžitě, anebo někteří pád přežili a pak utonuli. Vyšetřování katastrofy trvalo celý rok. Vyšetřovalé zkoumali osobní život všech cestujících i okolnosti, které vedly k cestě každého z nich. Pár lidí zatkli; zadrželi je na výslech a pak je pustili. Byli nevinní – ale byli to samozřejmě cizinci. Pak došlo k další podobné katastrofě a objevilo se prohlášení skupiny s apokalyptickým jménem, která jednala jménem všech ukřivděných světa a přihlásila se ke zkáze obou letadel jako jakési kombinované pomstě za křižácké výpravy, územní anexe, invaze, věznění, útoky přes hranice, územní spory, bombové útoky, potopené lodě a únosy, jež nemohl pochopit nikdo kromě zasvěcených. Člen této skupiny, mladý muž známý kromě mnoha jiných krycích jmen jako Rad, vložil nálož do příručního zavazadla dcery z rodiny, u níž bydlel, dívky, která s ním čekala dítě. Byla to nálož z plastické trhaviny, kterou normální bezpečnostní kontroly na letišti nedokáží odhalit. ¨

Veru si zvolil.

Vera je vzala všechny s sebou i se svým děťátkem; vzala je dolů se svým štěstím.

z anglického originálu Some Are Born to Sweet Delight pro Labyrint přeložil Michael Žantovský