Mohammed Achaari: Archa a motýl /ukázka/

1

JAKMILE jsem si přečetl ten dopis, jeho jednu větu napsanou nervózní rukou, prostoupil mnou studený třas. Celý jsem se do sebe schoulil, protože jsem nevěděl, jak ten obrovský, všeobjímající šok zastavit. Když jsem nad sebou konečně a s gargantuovským úsilím nabyl vlády, nenašel jsem nic. Byl jsem někým úplně jiným, někým, kdo učinil první krok do nějaké zcela pusté země. Na tom zoufalém novém místě jsem do sebe začal vstřebávat vše bez jakéhokoliv citu a přitom se mi všechno zdálo stejné. Necítil jsem žádnou bolest, radost nebo krásu. Mou jedinou touhou bylo donutit nějak reagovat své vnitřní já. Mou jedinou slabostí bylo, že jsem nedokázal ani to.

                  Chystal jsem se právě odejít z domu, když jsem objevil lístek, který mi kdosi podstrčil pod dveřmi. Obsahoval následující vzkaz: „Raduj se, otče Jásinův, Bůh tě požehnal mučednictvím tvého syna.“ Pak zazvonil telefon a já uslyšel hlas nějakého muže se severomarockým přízvukem. Opakoval stejnou chladnou větu a doplnil ji předem připravenou frází o soustrasti.

Položil jsem dopis na stůl, jen abych sledoval, jak jej manželka zvedne a pak jej opakovaně čte a ztrácí rovnováhu, podobně jako zvíře při porážce, než se začala otřásat pláčem a zhroutila se na podlahu.

Můj jediný syn, který tak brilantně studoval na jedné z nejprestižnějších technik ve Francii, si vybral jet do Afghánistánu a připojit se k mudžáhedinům, aby se jednoho dne setkal s Bohem. Setkal se s ním krátce po příjezdu, za nevysvětlených okolností, ještě mu nebylo ani dvacet.

Odnesl jsem manželku, odvlekl jsem se s ní, do naší postele. Ani chvilku jsem v těchto okamžicích necítil žádnou bodavou bolest z tragédie. Věděl jsem, co se stalo, ale nijak se mě to netýkalo. Pozoroval jsem, jak se to přede mnou pomalu rozlévá jako olejová skvrna. Sledoval jsem manželčino zhroucení, jako kdyby to bylo jen cosi fyzického, dokud jsem nepochopil, že ona obsáhla celou tu bezmeznou tragédii. Jako kdyby na sebe vzala pomstu za všechna ta dlouhá léta našeho citového odříkání.

Seděl jsem a zíral na svoje prsty, hrál si s dopisem a každou chvilku pohlédl na Jásinovu fotografii, která visela na zdi v obývacím pokoji. Hleděl jsem na jeho dětskou, nevinnou, jemnou, krutou, sladkou tvář. Přede mnou se míhaly výjevy z jeho krátkého života, počínaje dnem, kdy moje žena vstala z postele, prohrábla si vlasy a prohlásila, že po tom dlouhém, něžném milování předešlé noci si je jistá, že došlo k oplodnění vajíčka. Potom Jásin řvoucí v rukou lékaře. Celé to dospívání, které následovalo, a s ním spojené strachy, radosti a úzkosti. Bouřlivé hádky o jeho šaty, jeho stravovací návyky, jeho vzdělání, jeho hry a jeho odchody a příchody. Okamžik na železniční zastávce, kdy nasedl do vlaku na letiště a pak odjel do Paříže a pak do temnoty. Jeho první a poslední dopis, ve kterém napsal: „Moje studia jsou mnohem lehčí, než jsem očekával, a město je mnohem krutější, než jsem očekával. Věřím, že zažívám svou první lásku, o něco později, než je průměr nás Al-Firsiwivců. Nevím jistě, jestli jsem ten nejlepší syn, a stejně tak nevím jistě, jestli vy jste těmi nejlepšími rodiči. Neposílejte mi peníze, dokud vás nepožádám. Takto na dálku bych mohl skoro říct, že vás mám rád. Mám však jisté obavy.“

Hodiny jsem poslouchal, jak vyšší policejní úředník zpovídá mou manželku a mě ohledně dopisu a telefonátu. Bezmyšlenkovitě a nechápavě jsme odpovídali na otázky týkající se Jásinových kamarádů, jeho zvyklostí, jeho knih, jeho hudby, jeho filmů, jeho sportovního klubu a jeho oblíbené mešity. Cítili jsme se, jako když rekonstruujeme celý život, aby se před úředníkem vyjevil jako ztuhlá mrtvola, a jeho nenapadlo nic lepšího, než se mě zeptat: „Schvalujete způsob, jakým zemřel? Omlouvám se, ale mám na mysli, zda sympatizujete s jeho činem? Promiňte, promiňte, nevěděl jste. Nikdo z vás nic nevěděl. Máte zlost, že se to stalo?“

„Ne, nemám zlost,“ řekl jsem upřímně.

Od okamžiku, kdy jsem obdržel tu novinu, jsem byl plný vzteku, který mi neumožňoval rmoutit se a cítit bolest. Kdybych měl v tu chvíli možnost se s Jásinem setkat, nejspíš bych ho zabil. Jak mi mohl udělat něco tak odporného, krutého, opovržlivého, pokořujícího? Jak mě mohl svrhnout do propasti, na jejímž okraji jsem stál celý svůj život? Kdy zakořenilo to jedovaté sémě? Než se narodil, nebo až potom? Když byl malý kluk, anebo až v pubertě? Schovával ruce, z nichž kapala krev, abychom neviděli? Strávili jsme snad svoje životy chozením za pohřebními márami?

Můj život se zdál být nějaký děsivý omyl. Bylo by nemožné, aby se to všechno stalo, ledaže bych všechny ty roky kráčel nesprávným směrem. V následujících týdnech mě toto vědomí nutilo přemýšlet o rozhodnutích, která by něco z toho všepostihujícího omylu napravily. Kdykoliv jsem si uvědomil, že je to nemožné, přepadl mne podivný pocit, že se moje tělo oddělilo a já zůstal viset mezi jakousi nepřítomnou osobou a tou druhou, která si ji zvědavě obhlížela, a já se neuměl rozhodnout, kterou z nich si vybrat.

*

TO, CO SE MI STALO po Jásinově smrti, bylo něco jako ztráta hlasu. Nebyl jsem schopen ostatním něco sdělit, myšlenku, komentář ani vtip. Někdy jsem odpovídal na položené otázky, ale přitom jsem uvažoval, co by na ty otázky odpověděl někdo jiný, kdyby je položili jemu. Absolutně jsem nedokázal říct nic, co se týkalo citů, protože jsem už vůbec nic necítil.

                  Tak jako světlo bledne v temnotě noci, totéž se týkalo říše pocitů a emocí postupně přecházející do materiálního světa. Úplně jsem ztratil čich. Ztráta čichu nebyla výsledkem špatného zdraví nebo postupného úpadku. Dostavila se náhle, bez předchozího varování. Obyčejně jsem chodil do úřadu a vnímal podoby lidí a jejich historie už jenom podle jejich pachu. Ale brzy po Jásinově smrti, když jsem míjel Experimentální zahrady, jsem zjistil, že můj systém hodnocení lidí nefunguje, jakmile opustím Burgundské náměstí. Cítil jsem chladnou pevnou hmotu, která se vklínila mezi mě a svět.

                  Zbytek dne jsem trávil děláním věcí, které by dokázaly ztrátu učinit pomíjivou. Vypil jsem každý horký nebo studený nápoj podávaný v ribátských barech. Spolykal jsem tucty jídel. Cákal jsem si do dlaně všechny možné voňavky. Skláněl jsem se ke každému tvorovi, kterého jsem potkal cestou, a doufal, že zachytím stopy jeho vůně nebo pachu. Hodiny jsem vysedával ve svém oblíbeném baru, ve Steamboatu. Opouštěl jsem ho, znechucený a stísněný, abych vzal to, co zbylo z noci, zpátky domů, jehož skryté násilí jsem snášel čtvrt století. Zastavil jsem se u zdi na železničním mostě a trávil celé věky zíráním na ocelový lesk kolejí, netečný k tomu, zda projede další vlak. Pak jsem se na jednu kolej vyzvracel a cítil, že jsem zároveň vyzvracel i člověka, kterým jsem dosud byl.

                  A ani ta chemická směs nebyla cítit.

                  Od té doby jsem přestal poslouchat hudbu a sledovat filmy a jen málokdy jsem zašel na výstavy nebo do muzeí. V rámci pracovních povinností jsem se musel účastnit recepcí a dlouhý čas trávit naslouchat klábosení lidí a přitom se snažil vybavit si chuť vína, jež nyní tolik chybělo mým ústům. Dokázal jsem si jej vybavit jen ve své představivosti, což je hodně vzdálené od nápojů, které jsem pil a mohl je od sebe rozlišovat jen podle barvy či teploty.

                  V tomto údobí života, kdy už jsem překročil padesátku, jsem také nabyl přesvědčení, že tu je i nějaká žena, kterou jsem znal a kterou jsem jaksi ztratil. Vynaložil jsem obrovské úsilí, abych si ji připomněl, ale nebylo to nic platné. Dokázal jsem si jen znovu vybavit, že nás k sobě poutalo cosi silného, že jsem vynaložil vyčerpávající úsilí, abych získal její náklonnost a že jsem ve výsledku přetrpěl mnoho zklamání. Zejména jsem si vzpomněl, že jsem ji nikdy nepřestal svádět. Nevybavoval jsem si žádné podrobnosti, jen svůj následovný stav mysli. Stále více jsem byl posedlý vybavováním si její tváře a hledáním způsobu, jak ji vystihnout. Čím víc jsem se snažil a selhával, tím víc jsem jí byl posedlý, ačkoliv mých emocí se to nijak nedotýkalo, jako kdybych byl poháněn nějakým hodinovým strojkem odděleným od mé existence.

                   Věřím, že toto hledání mě obdařilo tajuplným šarmem, který jsem interpretoval jako energii mysli hledající ženu, která se vytratila. Osvojil jsem si mimořádnou schopnost svádět ženy, aniž bych v tom ovšem zakoušel nějakou zvláštní rozkoš. Jakmile jsem prohodil se ženou pár slov, cítil jsem, že se stávám obětí milostného příběhu, se kterým jsem neměl absolutně nic společného a z něhož jsem se musel později velmi těžko vyvlékat. To znamenalo za sebou téměř neustále zanechávat svůj skalp. Nebyl jsem na to hrdý, ani jsem v tom nenacházel uspokojení. Dlouho a tvrdě jsem o tom přemýšlel a vymyslel jsem pevný plán, jak se vyvarovat pádu do takové pasti. Hluboko uvnitř jsem se bavil touto absurdní situací, která mě přinutila odhodit všechny zábrany poté, co jsem strávil cudné čtvrtstoletí se stejnou ženou – svou manželkou Bahiou Mahdí, s níž jsem se potkal jedno zimní ráno v roce 1970, ještě ten večer se s ní oženil a před půlnocí zjistil, že jsem udělal fatální a nevratnou chybu.

                  Ještě před svou ztrátou čichu bych měl prozradit pár důležitých drobností o životě každé ženy, kterou jsem potkal, založených výhradně na směsi vůní, které jsem vnímal. Mohl bych stanovit jejich nevyhraněnost i jejich gradaci. Uměl bych například zhruba určit její věk a barvu její kůže, jakou používá kosmetiku i jaký má druh vlasů. Intuitivně bych poznal i co naposledy vařila. Někdy jsem poznal i to, že ta žena měla právě sex a jestli byla velmi, anebo vůbec, uspokojená. A to vše, aniž bych ji viděl.

                  Moje nová situace mě ke zjištění těchto detailů donutila používat ruce. To vyžadovalo nadměrnou šikovnost a úsilí vyhnout se neomalenosti a drsnosti dotyku, což se neobešlo bez jistých peripetií.

                  Ne nadarmo se říká, že přirozený sklon seznamování se prostřednictvím čichu není čistě technickou záležitostí, ale stejně tak i emocionální. Postoupit za tuto dovednost bylo jakousi abstraktní vášní, jejíž podstata neměla jméno ani tvar. Spíše se podobala vášni pro matematiku: pro cosi nehmatného, co prochází vzdálenými oblastmi hluboké mysli, kde se rozum sám rozhoduje, co musí nebo nesmí být pravda. Můj sexuální život, se vším, co tento pojem naznačuje, pokud jde o dobrodružství a vzepětí, byl velmi ubohý; když se při mých několika prvních zkušenostech žena z mých fantazií přesunula do ložnice, bylo to nevratné a tragické. Měl bych říci, že když jsem se oženil s Bahiou, tento zlom nenastal. Bahia a já jsme spíše pokračovali v permanentně setrvalém stavu nepochopení, z něhož jsem se, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil, nikdy nevymotal.

                  Když jsem poprvé ztratil pocit rozkoše, přebil jsem jej předváděním čisté, zjemnělé techniky a moje výkony se staly výrazem rozkoše, kterou jsem ve skutečnosti nezakoušel. Stal jsem se bláznem do vaření, osvojil jsem si encyklopedické znalosti vín a dokončil jednu z nejdůležitějších uměleckých studií o římském sochařství. Napsal jsem Dopisy své milované, sbírku úvah o lásce a zoufalství vyprávěné ženě, kterou jsem ztratil a jejíž lásku jsem přivolával, aniž bych dokázal přivolat ji. Tato přemítání vycházela na pokračování v novinách, ve kterých jsem pracoval, poté vyšla i v knize, jíž jeden kritik považoval za nejdůležitější dílo o lásce od Ibn Hazmovy knihy Holubiččin náhrdelník z 11. století.

                  Se všemi těmito úspěchy jsem dosáhl záměrného výsledku – totální iluze, že dokážu cítit nejjemnější a nejsložitější rozkoše, ty ve své podstatě spřízněné s estetickým vnímáním, ne pouze aktuální formy krásy, ale i vše, co jim předcházelo. Dospěl jsem k přesvědčení, že pokud jde o rozkoš, nejvíce záleží na tom, jak se podaří zmocnit se jednotlivostí jejího formování, nebo abych byl přesný, jejího zvěčňování na jakési nekonečné trajektorii. Například, nejdůležitějším aspektem při hodnocení nějakého vína není smyslové ozkoušení sezónního vzorku, ale chemický souhrn, který k tomuto výsledku přispěl. Požitek závisí na dešti a slunci, na úrodnosti půdy, poté na plodu a nakonec na magickém moku, který je z něj získán.

                  Jakmile jsem dospěl k tomuto přesvědčení, stal jsem se přístupnější životu a mnohem produktivnější. Psal jsem denní sloupky, publikoval literární díla na pokračování a každý měsíc psal reportáže a investigativní články. Každý týden jsem napsal uměleckou recenzi do nějakého odborného časopisu. Začal jsem nový život, který neměl nic společného s fádními lety, které jsem trávil psaním nudných recenzí o knihách, které mi každý den chodily poštou. Tento nový život byl skutečnou renesancí, jež mi pomohla vrátit se k mému pravému já, věnovat pozornost vlastnímu blahobytu, znovu se spojit se starými kamarády a vrátit minimální řád a důslednost do svého profesního i soukromého života. Ten přerod zmátl mou ženu, která nevěděla, jak na ty náhlé změny reagovat. Považovala mou řeč o ztrátě schopnosti užívat si života za nic víc než masku, za kterou jsem skryl svůj stud z hledání rozkoše navzdory všemu, co se nám stalo.

                  Řekl jsem svým přátelům, že se mi vůbec nic nelíbí, a téměř jsem jim i prozradil, že se mi nelíbí ani oni. Nevzpomínám si, kdy to všechno začalo, a neumím říct, zda se to stalo najednou nebo v postupných krocích, dokud ten prokletý okamžik nedospěl k vrcholu. Jenom si vzpomínám na ten pocit, který u mě setrvával dlouhou dobu jako výsledek toho, co se stalo: nikdo nikomu nic nedluží. V tomto světě, bez ohledu na sílu a důvěrnost vašich vztahů, čelíte svému osudu každý sám, izolovaní, a s instinktivním sklonem k zoufání a sebelítosti. Nikdo nikdy nedosáhne štěstí kvůli ostatním, jedno jak blízcí a drazí si jsou. Každého okamžiku štěstí, intenzivního nebo slabého, lze dosáhnout jen a jen zevnitř.

                  Rezignoval jsem na přijímání toho, co mne postihlo, jako jakési nedokonané smrti. Kdykoliv jsem si na sebe vzpomněl ve stavu radosti, lásky, chuti či úžasu, bylo to, jako kdybych si vybavil někoho, kdo odešel, a já, dřív než jsem se s ním mohl spojit, jsem musel přijmout vše, co ze mě zbylo. Pouze tehdy jsme se mohli stát tím, co jsme byli, jednou osobou, s ručičkami našich hodinek sunoucích se správným směrem. Z toho důvodu jsem nijak nevzdoroval léčbě, ale ani ji nevyhledával, ale řídil se podle očekávání muže, který miloval život, a nastavil jsem kormidlo této konfiskované existence, aniž bych někomu určoval nějaké podmínky.

Z angličtiny přeložil Luboš Snížek