Mluvím s kamenem

Vy, kteří bydlíte v tichu věčnosti,
zde, na kamenném pahorku,
už nevíte, co je člověk.
Nevíte, co je člověk,
který se zmítá v bahně pomíjivých dnů,
nádherných dnů a nocí nejistoty.

Z Babylónu jsem přišel, z pomíjivého Babylónu
Nového světa jsem přišel sem,
do Věčného města.
Sem,
na hrob člověka, který už není člověkem.

Není to putování běžencovo.
Cesta na veletrh, tak se jmenoval
ten let přes oceán,
přes barevnou mlhu současnosti.
Knižní veletrh
se jmenuje ta mise.
Takto jsem opět dospěl sem,
k věčnému kameni,
jenž kdysi býval člověkem.

Člověkem,
bohatým na dny a noci,
nádherné dny a noci,
plné nejistoty.

Na knižní veletrh jsem přijel.
Do Jeruzaléma
jako před dvěma roky,
jako před čtyřmi roky.

Jako před dvěma roky, před čtyřmi roky
mě pouštní slunce
znovu roztíná na dva, na tři, na čtyřicet čtyři kusy,
zde, na starém pahorku
mezi bílými, vyprahlými
kameny,
kameny němými
jak slunce tohoto dokonalého dne.
Neúprosné judejské slunce starověku
poznovu zapaluje,
tak jako před dvěma roky, před čtyřmi roky
hřbitov Ghivat Šaul.

Na knižní veletrh jsem přijel.
Do města, jež dalo zrod Věčné knize.
Ke kameni,
jenž kdysi býval člověkem.

Před čtyřmi roky
se stařec náhle nechal vytáhnout
z bláta pomíjivosti,
z bolesti, jež probodávala akvarijní zdi špitálu.
Jeho náruživá, zoufalá, poslední bolest.
Odloučil se od dní a nocí
senilní amnézie
a stal se kamenem.

Na knižní veletrh
jsem se vrátil před dvěma roky
a vracím se i dnes,
tohoto horkého a němého dne
na starý pahorek
do ticha věčnosti.

Cesty
do Svaté země věřících
zlevnily.
Vzácní jsou cestující i poutníci,
vzácní jsou i hosté veletrhu
ve městě Věčné knihy.

Lacino koupíte
v tyto dny věčnost.
Na každém rohu ulice,
v každém autobusu smrti
jsou pomíjivé granáty,
připravené umlčet nejistotu.

U kamene se jménem člověka,
na hřbitově s dokonale otesanými kameny,
bílými jako rozžhavené železo,
se teď modlí Primo Levi
u mého otce,
který se stal kamenem.

Levi přijel, ano.
Letos přijel na knižní veletrh.

Málokdo měl odvahu čelit
hysterii tohoto léta.
Oslavy se ustrašeně krčily
ve Věčném městě.
Avšak on je tu.

Nedbaje rad přátel,
milionů přátel svých knih,
Primo Levi přišel na hřbitov Ghivat Šaul,
aby poznovu vznesl u kamene
otázku.
U neznámého hrdiny
včerejšího dopuštění.
Zde, v městě Věčné knihy,
v Jeruzalémě,
obléhaném dopuštěním dnešním.

Nejen k věčným kamenům promlouvá.
Primo Levi se znovu ptá
těch, kteří žijí v doupatech
pomíjivosti
a večer se vracejí mezi přátelské tváře,
sbratřené podívanou na poslední výbuch,
na třeštění, jež proměňuje tělo i rozum
i duši
v nenadálé bomby.

Zeptejte se,
zda je člověkem ten, kdo se stává
projektilem.

Zeptejte se, zda je člověkem
robot, který roztrhá stařeny, nemluvňata
i stoly, na kterých čeká teplá polévka.

Zeptejte se, zda je člověkem ten, kdo se pachtí blátem
nejistoty,
bojuje o skývu chleba a skývu pomíjivého
míru
a je okamžitě rozmetán,
aniž může říci ano či ne.

Zeptejte se, zda je ženou ta,
jež se skrývá pod dehtovým symbolem dynamitu,
pod bojovnou hypnózou útoku,
žena bez vlasů a beze jména,
toliko s černou maskou nenávisti
na tváři jemné jako půlměsíc.

Zeptejte se,
zda je ženou ona šílená matka
s pohledem prázdným jak pohled žáby v zimě,
která si jako dávné prokletí rve
rázem zbělené vlasy,
žena, jež už se nedokáže rozpomenout
na jméno dítěte ještě před chvílí
neseného v náruči,
ve chvíli poslední,
kdy už bylo krvavým míčem
vrženým k hluchému a němému nebi.
K nebi jasnému jak nekonečný blankyt
a němému jako solná propast
Mrtvého moře.

Pomyslete na to, co se děje
v ulicích i v domech, na ložích pomíjivosti,
v zahradách, kde se rodí milenecký smích,
při nočním bdění, kdy šustí slonovinový xylofon pouště.
Připomeňte si hlásnou troubu telefonů
opilých kódem iluzí

a poslechněte si, jak šrapnel nenávisti sviští
každou chvíli, každou hodinu a každý den
staletí proměněných v kámen.

Tesejte připomínku hrůzy do svých
denních i nočních kalendářů,
nádherných dnů a nocí nejistoty,
a opakujte je svým synům
a synům svých nepřátel.

Je snad toto člověk?

zeptá se nyní zbloudilý,
naslouchající opodál,
stín,
který též zavítal do města Věčné knihy,
aby si zopakoval starou otázku.

Pomíjivý zajatec
nejistot
a vedle něho
posel Věčnosti,
společně naslouchají
mlčení kamene, který býval člověkem.

Záhadné, šalebné,
naprosté
ticho panovalo na hřbitově Ghivat Šaul.
Ticho konečné, konečná jistota.

Společně naslouchali
mlčení kamene, jenž kdysi býval člověkem.
Jednostejně oslněni
maškarádou harmonie
v hodině klidu a krve
spoluvinného soumraku.

(Na Jeruzalémském knižním veletrhu, červen 2003 - Tamuz 5763)