Michel Houellebecq: Podvolení

Hluk ho dovedl k Saint-Sulpice; kůr odcházel; kostel brzy zavře. Vážně jsem se měl zkusit modlit, řekl si; bylo by to lepší než sedět a snít naprázdno; jenže modlit se? Netoužím po tom; jsem posedlý katolictvím, opitý jeho atmosférou kadidla a vosku, obcházím kolem, dojat až k slzám jeho modlitbami, i útroby se mi svírají z jeho žalmů a zpěvů. Jsem vskutku znechucen svým životem, unaven sám sebou, ale k tomu, abych vedl jiný život, mám daleko! A navíc… navíc… i když v kaplích bývám rozrušený, jakmile z nich vyjdu, jsem znovu bez pohnutí, vyprahlý. Vlastně, říkal si, když vstal a následoval několik osob mířících dle pokynů kostelníka ke dveřím, vlastně mám srdce ztvrdlé a vyuzené z flámů a nejsem k ničemu.

J.-K. Huysmans: Na cestě

Po celé mé smutné mládí mi byl Huysmans souputníkem, věrným přítelem; nikdy jsem o něm nezapochyboval, nebyl v pokušení se ho vzdát ani zaměřit se na jiné téma. Až jsem nakonec, jednoho červnového odpoledne roku 2007 po dlouhém, až trochu nepřijatelném protahování obhájil před komisí univerzity Paříž IV – Sorbonny dizertaci Joris-Karl Huysmans aneb spása po pádu. Už následující ráno (či možná hned večer po obhajobě, už nevím jistě, večer to byl osamělý a utápěný v alkoholu) jsem pochopil, že část mého života skončila, a pravděpodobně ta nejlepší. 

Tak to v našich stále ještě západních a sociálnědemokratických společnostech u těch, kdo ukončí studia, chodí, ale někteří si to neuvědomí nebo neuvědomí hned, natolik jsou hypnotizováni touhou po penězích nebo u těch nejprimitivnějších, kteří si vytvořili závislost na určitých výrobcích (těch je míň, většina, uvážlivější, propadne prosté fascinaci penězi, tím „neúnavným Próteem“), možná po konzumování. Hypnotizováni tím spíš, že touží dokázat, co v nich je, vybojovat si záviděníhodné společenské místo ve světě, jejž považují za konkurenční a o němž doufají, že takový i je, poháněni uctíváním proměnlivých idolů: sportovců, módních návrhářů, tvůrců webových stránek, herců či modelek. 

Z různých psychologických důvodů, které nejsem schopen ani ochoten analyzovat, jsem se od takového schématu výrazně odchýlil. 1. dubna 1866, když mu bylo osmnáct let, Joris-Karl Huysmans zahájil svou kariéru na ministerstvu vnitra a kultu jakožto zaměstnanec zařazený v šesté třídě. Roku 1874 vydal autorským nákladem svou první sbírku básní v próze, Kořenku, které se dostalo jen málo recenzí vyjma jednoho velmi kolegiálního článku od Théodora de Banvilla. Jeho vstup do života, jak je vidět, nebyl nijak okázalý. 

Jeho úřednický život a život obecně plynul dál. 3. září 1893 mu byla udělena Čestná legie za zásluhy ve veřejné správě. Poté, co si odsloužil předepsaných třicet let – a po započtení neplacené dovolené z osobních důvodů –, odešel v roce 1898 do důchodu. Mezitím dokázal napsat několik knih, které mě o více než století později přivedly k tomu, že jsem ho začal považovat za svého přítele. O literatuře byla napsána spousta věcí, možná až příliš mnoho (a jako akademik se specializací v tomto oboru si připadám nanejvýš povolaný o tom mluvit). Specifičnost literatury, vyššího umění toho Západu, který nám před očima končí, přitom není tak těžké definovat. Tak jako literatura může i hudba přivodit otřes, silné pohnutí, naprostý smutek nebo naopak extázi; tak jako literatura může i malba vyvolat okouzlení, nový pohled na svět. Avšak jedině literatura vám může dát pocit, že jste dosáhli kontaktu s jiným lidským duchem, a to v jeho celistvosti, s jeho slabostmi i velikostí, s jeho hranicemi, malostmi, utkvělými myšlenkami, vírou i přesvědčením; se vším, co toho druhého dojímá, zajímá, vzrušuje nebo odpuzuje. Pouze literatura vám umožní navázat kontakt s duchem mrtvého, a to přímějším, úplnějším a hlubším způsobem než ledajaká konverzace s přítelem – jakkoli hluboké a trvalé může být přátelství, v rozhovoru se nikdy neotevřeme natolik jako prázdné stránce, když se obracíme k neznámému adresátovi. Jistě, když jde o literaturu, krása stylu a melodičnost vět mají svůj význam; hloubka autorových úvah, originalita jeho myšlenek nejsou k zahození; ale autor je především lidská bytost, ve svých knihách přítomná, na tom, zda píše velmi dobře, nebo velmi špatně, koneckonců moc nezáleží, hlavní je, že píše a že je ve svých knihách skutečně přítomen (je s podivem, že tak prostá, zdánlivě tak málo omezující podmínka, je ve skutečnosti natolik omezující, a že tento evidentní, snadno pozorovatelný fakt byl tak málo zkoumán filozofy různých směrů: neboť lidské bytosti z principu nedisponují ani tak kvalitou, jako stejnou kvantitou bytí, jsou všechny v zásadě srovnatelně přítomné; nicméně z odstupu několika staletí tak už nepůsobí, a příliš často cítíme, že se v průběhu stránek, diktovaných spíše duchem doby než jasně vlastní individualitou, rozplývají v neurčitou, stále přízračnější a anonymnější bytost). Podobně máme-li rádi nějakou knihu, pak máme především rádi jejího autora, kterého chceme poznat, s nímž chceme trávit čas. A během oněch sedmi let, co mi trvalo psaní dizertace, jsem žil v Huysmansově společnosti, v jeho takřka neustálé přítomnosti. Huysmans se narodil v Sugerově ulici, žil v ulici Sèvres a v ulici Monsieur a zemřel v ulici Saint- -Placide, načež ho pohřbili na Montparnasském hřbitově. Skoro celý jeho život se zkrátka odehrál v šestém pařížském obvodu – tak jako se jeho pracovní dráha třicet let odvíjela v kancelářích ministerstva vnitra a kultu. I já jsem tehdy bydlel v šestém pařížském obvodě, ve vlhkém a studeném, hlavně však přespříliš tmavém pokoji – okna vedla na maličký dvorek, jak do studny, bylo nutné rozsvěcet už ráno. Trpěl jsem chudobou, a kdybych byl měl odpovědět na jeden z těch průzkumů, které pravidelně zjišťují „tep mládí“, zřejmě bych své životní podmínky definoval jako „spíše obtížné“. Přesto jsem ráno po obhajobě (nebo ještě týž večer) nejdříve pomyslel na to, že jsem právě ztratil něco nedocenitelného, něco, co už nikdy nezískám: svobodu. Řadu let mi poslední zbytky odumírající sociální demokracie umožnily (prostřednictvím stipendia, rozsáhlého systému slev a sociálních výhod, nevalných, ale levných obědů v menzách) věnovat se celé dny činnosti, již jsem si zvolil: neomezenému intelektuálnímu setkávání s přítelem. Jak správně uvádí André Breton, Huysmansův humor je jedinečným případem humoru velkorysého, který čtenáři nahrává, aby se předem posmíval autorovi a jeho přehnaně naříkavým, hanebným nebo směšným popisům. A z této velkorysosti jsem těžil více než kdo jiný, když jsem v přihrádkách kovových táců jako z nemocnice dostával porce celerové remulády nebo kaše z tresky, které menza Bullier vydávala svým nebohým uživatelům (těm, kdo očividně neměli, kam jít, jež zřejmě vypudili ze všech přijatelných menz, kteří však měli index, a ten jim vzít nemohli), a vybavoval si Huysmansovy přívlastky jako mrzutý sýr, hrozivý mořský jazyk, představoval si, co by Huysmans z oněch vězeňských kovových přihrádek vytěžil, kdyby je zažil, a hned jsem se v menze Bullier cítil o něco méně nešťastný, o trochu méně sám. 

To všechno ale skončilo; mé mládí, obecně vzato, skončilo. Už brzy (a zřejmě dost rychle) jsem se měl zapojit do pracovního procesu. A to mě nijak netěšilo.

nakl. Odeon, 2015, překlad Alan Beguivin