Michel Houellebecq: Možnost ostrova (ukázka)

Dílo se odehrává ve stádiu vrcholného úpadku světa, těsně před zánikemzápadní civilizace na Zemi a po něm. Recenzenti o něm píší jako o„virtuózním příběhu sexu, science fiction a šílenství života v sektě“. V karikatuře „současnosti“ se odehrává tragikomický příběh Daniela1, cynického zbohatlíka, který je ponořen do svého vnitřního světa a kterého ze všeho nejvíc zajímá úspěch u žen a pochybná kariéra. Smrtelnou ránu mu zasadí jeho milenka, o čtvrt století mladší Esther, pro kterou je sex pouze potřebou a která Daniela1 brzy nahradí daleko mladšími muži. V poslední básni napsané na rozloučenou se jí zmiňuje o věčné lásce, díky níž navěky uvěříš v možnost ostrova.

V „budoucnosti“ se setkáváme se sektou Elohimitů, kteří věří v reinkarnaci a hlásají dokonalou hygienu jak fyzickou, tak duševní. Jejich teze jsou dovedeny do absurdního konce v podobě faktické realizace plánů sekty. Marie23, Esther31 a Daniel25, žijící tisíciletí po smrti Daniela1, jsou klonovaní neolidé. Společně s nimi se ve světě po globálních katastrofách vyskytují primitivní pralidé se zvířecími instinkty. Daniel25 se vydává na svou poslední cestu se psem Foxem, jehož první verzi už ovšem vlastnil jeho předchůdce, aby našel onen vytoužený ostrov. Houellebecqovi hrdinové touží po nesmrtelnosti. Neočlověk, který nezná utrpení, ale ani touhy a emoce, je schopen citu pouze ke svému psovi. Autorův pesimismus a cynismus může mnohé šokovat – Houellebecq přese všechno zůstává nevyléčitelným romantikem.

„Co tedy dělá krysa při probuzení? Čmuchá.“
Jean-Didier, biolog

Nakolik jen mi ty první okamžiky mé budoucí role tajtrlíka utkvěly v paměti! Bylo mi tehdy sedmnáct a dost pošmourný srpen jsem trávil v Turecku v klubu all inclusive – naposledy, co jsem musel odjet na prázdniny s rodiči. Ta píča moje sestra – bylo jí třináct – rozpalovala už pomalu každýho chlapa. Seběhlo se to u snídaně; jako každé ráno se utvořila fronta na míchaná vajíčka, pro letní hosty snad největší lahůdku. Stará Angličanka vedle mě (vyzáblá, zlá, ten typ, co ani nemrkne a picne lišku, jen aby si mohla vyzdobit obývák) už si vajec pořádně naložila a bez zaváhání shrábla i poslední tři párky, zastupující na stříbrném podnose oblohu. Přitom bylo za pět minut jedenáct, snídaně u konce, a tudíž nemyslitelné, že by číšník mohl ještě další párky donést. Němec stojící za ní ztuhl; prve už na jeden z párků mířil vidličkou, ale napřáhl se marně; ve tváři rozhořčením celý zbrunátněl. Byl obrovský, hotový německý obr vysoký přes dva metry, měl nejmíň sto padesát kilo. Chvilku jsem si myslel, že vidličku zabodne osmdesátnici do očí nebo ji chytne pod krkem a rozdrtí jí hlavu o servírovací pult na teplá jídla. A ona, jako by se nic nedělo, s onou senilní sobeckostí, jež je u stařečků už neúmyslná, cupitala ke svému stolu. Němec se držel, seč mohl, bylo vidět, že se musí přemáhat, aby nevybuchl, pak to ale vydýchal, párky vzdal a zamířil smutně ke svým nejbližším.

Po téhle příhodě jsem si vymyslel malý skeč o krvavé vzpouře v jistém prázdninovém klubu vyvolané nepatrnými prkotinami popírajícími model all inclusive: nouze o párky při snídani a potom poplatek za minigolf. A skeč jsem hned sehrál na společném večírku „Máte talent!“ (jednou týdně sestával večerní program z představení, která namísto profesionálních bavičů připravovali sami hosté); předváděl jsem všechny postavy najednou, a tak jsem vlastně vykročil na dráhu one man show, již jsem následně prakticky po celou svou kariéru už neměl opustit. Na večerní program chodili skoro všichni, až do začátku diskotéky v hotelu nebylo moc co dělat; publikum tedy čítalo dobrých osm set lidí. Mé vystoupení mělo pořádný úspěch, spoustě diváků smíchy až tekly slzy, aplaus byl docela výživný. Ještě ten večer mi pěkná brunetka jménem Sylvie na diskotéce řekla, že se díky mně pěkně nasmála a že má ráda kluky se smyslem pro humor. Drahá Sylvie. Přišel jsem o panictví, o mé budoucí dráze bylo rozhodnuto.

Po maturitě jsem se zapsal do hereckých kurzů, následovaly nepříliš slavné roky, kdy jsem byl postupně pořád víc a víc zlý, a tím pádem i jízlivější; za těchto okolností nakonec úspěch musel přijít – a dokonce takový, až mě to překvapilo. Začínal jsem malými skeči o sloučených rodinkách, o novinářích z Le Mondu, obecně o omezenosti střední třídy – zdatně jsem zpodoboval incestní choutky intelektuálů v kariérním prostředí a konfrontoval je s jejich vlastními či nevlastními dcerami, co ukazují pupek a z kalhot jim koukají tanga. Souhrnně vzato, byl jsem uštěpačný pozorovatel současné reality; přirovnávali mě k Pierru Desprogesovi. I když jsem se nadále věnoval one man show, občas jsem přijal pozvání do televizních pořadů, které se vyznačovaly velkou sledovaností a všeobecnou podprůměrností. Podprůměrnost jsem nikdy neopomněl zdůraznit, ačkoli jsem to dělal jemně; nejlépe, když se moderátor cítil trochu ohrožen, ale ne zase moc. Byl jsem zkrátka skutečný profesionál; jen trochu přeceňovaný. Ale nebyl jsem sám.

Netvrdím, že by mé skeče postrádaly vtip, kdepak. Byl jsem přece uštěpačný pozorovatel současné reality; pouze jsem měl dojem, že jdu čistě po tom základním, že v současné realitě zbývá tak málo věcí k pozorování: natolik jsme zjednodušovali, natolik omezovali a bořili hranice, tabu, mylné naděje, falešné tužby; zbývalo skutečně jen velmi málo. Z pohledu sociálního byli bohatí a byli chudí, a pouze pár vratkých můstků – společenský výtah byl námětem, který se patřilo ironizovat; spolehlivá možnost, jak se odrovnat. Z pohledu erotického byli ti, kteří vyvolávali touhu, a ti, kteří nevyvolávali nic: skrovný mechanismus v některých případech složitější (homosexualita apod.), přesto však dovolující zjednodušení na ješitnost a narcistické soutěžení, dobře popsané už o tři století dříve francouzskými moralisty. Samozřejmě že byli i správní lidé, takoví, co pracují, zajišťují efektivní výrobu potravin, a také ti, co se – způsobem poněkud komickým či patetickým, chcete-li (já ale byl především komik) – obětují svým dětem; takoví, co nejsou ani zamlada krásní, ani později ctižádostiví a nikdy bohatí; již ovšem celým srdcem lnou – a dokonce stojí v popředí, myslí to upřímněji než kdokoli jiný – k hodnotám krásy, mládí, bohatství, ctižádosti a sexu; jsou zkrátka solí země. Je mi líto, že to tak musím říct, ale tihle mi nemohli posloužit jako námět. Pár podobných jsem do svých skečů zapracoval, čistě pro zpestření, k navození reálného obrazu; ale jinak mi lezli krkem. Nejhorší je, že mě měli za humanistu; sice humanistu jízlivého, ale humanistu. Pro dokreslení uvádím jeden z žertů, kterými byla má představení vyšperkovaná:

„Víš, jak se říká tomu tučnému kolem vagíny?“

„Ne.“

„Ženská.“

Tenhle typ vtípků se mi kupodivu dařilo používat pořád dokola, a stejně jsem měl stále dobré kritiky v časopisech jako Elle či Télérama; pravda je, že všechny machistické úlety lehce rozvrátil nástup arabských komiků, a to já přitom ujížděl spanile: pořádně zahranit, pak odlehčit a zejména neztratit balanc. Největší zisk z povolání humoristy, a vůbec humoristického postoje v životě nakonec je, že se člověk může ve vší beztrestnosti chovat jako dobytek a ještě dokáže svou podlost tučně zhodnotit, ať už ji přeleje do úspěchů v sexu, anebo promítne do výše nastřádané hotovosti, hlavně že se jeho jednání těší všeobecnému souhlasu.

Můj takzvaný humanismus stál ve skutečnosti na hodně hubených základech: neurčitý výpad proti daňařům, připomínka mrtvol ilegálních černochů vyvržených na španělském pobřeží mi stačily ke získání pověsti levicově smýšlejícího a obránce lidských práv. Já a levicově smýšlející? Možná jsem příležitostně ve svých skečích použil i nějaké odpůrce globalizace, spíš mladé, a nedával jim zrovna nesympatické role; možná jsem příležitostně mohl sklouznout k jisté demagogii: byl jsem přece, znovu říkám, skutečný profesionál. Krom toho jsem měl ksicht Araba, což mi mnohé ulehčilo; antirasismus, či přesněji antibílý rasismus totiž představoval jediný námět, který v těch letech ještě levici zbyl. Vlastně ani netuším, kde jsem k té arabské vizáži přišel, a mimochodem, jak mi přibývala léta, projevovala se stále nápadněji. Matka měla původ španělský a otec, pokud vím, bretaňský. Moje sestra, ta malá coura, byla nepopiratelně středozemní typ, přitom ale zdaleka ne tak snědá jako já, a navíc měla rovné vlasy. Kdoví, jak na tom byla moje matka s věrností. Třeba mě zplodil nějaký Mustafa. Či jiná hypotéza – nemohl to být Žid? Fuck with that: Arabové na má představení chodili v hojném počtu – a Židé ostatně taky, i když trochu míň; a platili všichni jak diví, cálovali plné vstupné. K okolnostem své smrti člověk přirozeně nebývá lhostejný; s okolnostmi zrození je to ovšem nejasnější.

A lidská práva? Nezájem; vždyť já se sotva dokázal postarat o práva svého penisu.

V tomto směru pokračování mé kariéry v jistém smyslu můj první úspěch na dovolené potvrdilo. Ženám se obvykle smyslu pro humor nedostává, a proto ho považují za součást mužských kvalit; příležitosti, jak umístit úd do náležitých otvorů, mi tedy během celé kariéry nechyběly. Po pravdě řečeno však na těch koitech nebylo nic skvostného: o komiky se většinou zajímají ženy starší, když kolem čtyřicítky začínají cítit, že všechno už jde z kopce. Některé měly velkou prdel, jiné prsa jak vyždímaná a někdy obojí dohromady. V podstatě na nich nebylo nic zrovna rajcovního; navíc když poklesne erekce, přece jenom se sníží i zájem. Ne že by byly moc staré, to zase ne; věděl jsem, že jak se jim blíží padesátka, začnou hledat něco falešného, uspokojivého a snadného – což ovšem nikdy nenajdou. A já jim jen mohl potvrdit – zcela nedobrovolně, věřte, nikdy to není příjemné –, že jejich erotická hodnota upadá; mohl jsem pouze kvitovat jejich první pochyby, proti své vůli jim poskytnout beznadějný pohled na svět: kdepak, žádná vyzrálost je už nečeká, jenom stáří; na konci cesty není nový rozpuk, nýbrž souhrn frustrací a soužení zprvu nepatrného, pak velmi brzy nesnesitelného; žádná legrace. Život začíná v padesáti, pravda; akorát že ve čtyřiceti končí.

Daniel24,1

Podívej se na ty malé bytosti, co se v dálce pohybují; podívej. To jsou lidé.

Ve skomírajícím světle bez lítosti sleduji zánik druhu. Při zemi běží poslední sluneční paprsek, projde přes pohoří, které na východě uzavírá horizont, zabarví pouštní krajinu červenou září. Kovové mřížoví ochranného plotu kolem našeho sídla zajiskří. Fox tiše vrčí; určitě větří cizí přítomnost. Já k nim žádný soucit necítím, nevnímám ani, že máme společný původ; beru je čistě jako trochu chytřejší, a proto i nebezpečnější opice. Stává se, že odemknu plot, když chci pomoct nějakému králíkovi nebo toulavému psu; nikdy to ale neudělám, abych byl nápomocen člověku.

Vůbec také nepočítám s tím, že bych obcoval se samicí jejich druhu. Mezidruhová bariéra je u bezobratlých a rostlin často teritoriální, u vyšších savců se stává zásadně etologickou.

Někde v Centrálním městě vytvořili bytost, která je mi podobná; přinejmenším má mé rysy a mé vnitřní orgány. Až můj život skončí a během několika nanosekund bude zaznamenána absence signálu, tehdy bude spuštěna výroba mého následníka. A druhý, nejpozději hned třetí den se ochranný plot znovu otevře; můj následník se zabydlí mezi těmito zdmi. Bude mu určena tato kniha.

První Pierceův zákon určuje osobnost podle paměti. V osobnosti existuje pouze to, co je zapamatovatelné (ať už je paměť kognitivní, procedurální anebo afektivní); díky paměti například spánek vůbec nezruší pocit identity.

Podle druhého Pierceova zákona je jazyk adekvátním nosičem kognitivní paměti.

Třetí Pierceův zákon definuje podmínky přesné a přímé mluvy.

Tři Pierceho zákony měly udělat konec riskantním snahám o downloading paměti prostřednictvím informačního nosiče za účelem přímého molekulárního přenosu a také pro to, co dnes známe jako životní příběh, původně pojatý čistě jako doplňková činnost, určité řešení pro dobu čekání, který ale v důsledku Pierceho prací získal značný význam. Tento důležitý logický krok vpřed tak kupodivu vedl k oživení staré formy v podstatě dost blízké někdejší takzvané autobiografii.

Životního příběh nemá přesné zadání. Zakotvení jeho počátku na časové ose není stanoveno, stejně jako u obrazu může první pohled směřovat do kteréhokoli bodu jeho prostoru; důležité je, že se celek postupně vyjeví.

Daniel1,2

„Když vidíme, jaký úspěch mají neděle bez automobilů, kdy je najednou možné projít se po nábřeží, snadno si představíme, co bude následovat...“

Gérard – taxikář

Dnes už je pro mě takřka nemožné vzpomenout si, proč jsem si vzal svou první ženu; kdybych ji potkal na ulici, snad už bych ji ani nepoznal. Některé věci zapomínáme, skutečně je zapomínáme; je mylné předpokládat, že se ve svatyni paměti uchovává vše; některé události, a dokonce většina z nich, jsou vymazány, nezůstane po nich ani stopa, ve výsledku jako by nikdy ani nebyly. Mám-li se vrátit ke své ženě, totiž své první ženě, přestože jsme spolu žili celé dva či tři roky, jakmile otěhotněla, prakticky z fleku jsem se na ni vykašlal. Tehdy jsem ještě vůbec nebyl úspěšný, dostala jen mizerné alimenty.

V den sebevraždy svého syna jsem si udělal vejce s rajčaty. Živý pes má větší cenu než mrtvý lev, shrnuje správně Kazatel. To dítě jsem nikdy neměl rád: bylo hloupé jako jeho matka a zlé jako jeho otec. Jeho odchod zdaleka neznamenal katastrofu; bez lidských bytostí tohoto druhu se klidně obejdeme.

Od mého zmíněného prvního představení uběhlo deset let vyplněných drobnými, málo uspokojivými známostmi, teprve potom jsem potkal Isabelle. Bylo mi třicet devět, jí třicet sedm; veřejnost mě brala jako značně úspěšného člověka. Když jsem vydělal svůj první milion euro (tedy když jsem ho skutečně získal, i po odečtu daní, a uložil na bezpečné místo), pochopil jsem, že nejsem hrdina z Balzaka. Balzakův hrdina by po vydělání prvního milionu euro ve většině případů přemýšlel o tom, jak dosáhnout na druhý – s výjimkou méně početné skupiny těch, kteří se hned začnou těšit, že budou své miliony počítat v desítkách. Já osobně jsem v prvé řadě dumal o tom, zda bych mohl svou kariéru ukončit – závěr ovšem zněl, že nikoli.

Během prvních fází svého vzestupu ke slávě a bohatství jsem příležitostně přičichl k potěšení z konzumního způsobu života, jímž naše doba předčí všechny předcházející. Mohli bychom se do nekonečna hašteřit, jestli lidé v minulých staletích byli či nebyli šťastnější; mohli bychom rozebírat zánik kultů, překážky v lásce, diskutovat o potížích a výhodách; vzpomenout počátky demokracie, ztrátu smyslu pro posvátno, rozpad sociálních vazeb. Já jsem se ostatně těchto témat nevzdával, v mnoha skečích jsem je zmiňoval, i když v humorném tónu. Stejně tak by se dal zpochybňovat vědecký a technologický pokrok, zdůrazňovat pocit, že úspěchy v medicíně jsou nutně spojené se zvýšenou společenskou kontrolu a globálním úbytkem radosti ze života. Na poli konzumace je ale výjimečnost 20. století nepopiratelná: v žádné jiné civilizaci, v žádné jiné době se nic nemohlo srovnávat s dokonalým chodem dnešního supermarketu jedoucího na plné obrátky. Já jsem si takhle konzumně užíval hlavně bot; pak mě to postupně omrzelo, pochopil jsem, že bez každodenní opory v elementárních a neustále obnovovaných radostech přestane být můj život jednoduchý.

V době, kdy jsem potkal Isabelle, jsem musel být někde na šesti milionech euro. Hrdina z Balzaka si v této fázi kupuje nádherný byt, zaplní ho uměleckými předměty a nechá se přivést na mizinu nějakou tanečnicí. Já bydlel v obyčejném třípokojáku ve XIV. pařížském obvodu a dosud nikdy jsem se nevyspal s top modelkou – dokonce mě něco takového ani nenapadlo. Tuším, že jsem jednou kopuloval s jistou průměrnou manekýnkou; nezanechalo to však ve mně žádnou nepomíjející vzpomínku. Holka byla pěkná, prsatá, ale nic extra; na společenském žebříčku ale nejspíš stála mnohem výš než já.

Rozhovor proběhl v mé lóži, po představení, které si zaslouží přídomek triumfální. Isabelle byla tehdy šéfredaktorkou Lolity, předtím dlouho pracovala v časopise 20 Ans. Zpočátku jsem pro ten rozhovor nijak nehořel; prolistoval jsem si magazín, přece jenom mě zaskočila ta přemíra vulgárních pitomostí, které tiskoviny pro mladé dívky zahlcují: trička velikosti na deset let, přetěsné bílé kraťasy, hlavně aby bylo vidět tanga, bez Chupa-Chups se takřka nelze obejít... vskutku nechybělo nic. „Jistě, mají ale překvapivou pozici na trhu...“ tlačil na mě tiskový mluvčí. „A navíc, už jen to, že přijela sama šéfredaktorka, myslím, že to je znamení...“

Někteří lidé, zdá se, v lásku na první pohled nevěří; i když tomu výrazu nehodláme přiznat jeho doslovný význam, je jasné, že vzájemná přitažlivost se ve všech případech spouští velmi rychle; od prvních minut svého setkání s Isabelle jsem věděl, že spolu budeme mít románek a že bude pěkně dlouhý; věděl jsem, že i ona si toho je vědoma. Po několika zahřívacích otázkách o trémě a mých metodách přípravy na představení atd. se odmlčela. Znovu jsem listoval jejich časopisem.

„Tak úplně Lolity to zase nejsou...“ poznamenal jsem po chvíli. „Je jim šestnáct, sedmnáct.“

„Ano,“ přisvědčila. „Nabokov se o pět let zmýlil. Většině mužů se nelíbí dívenky před pubertou, ale ty, co ji mají čerstvě za sebou. Stejně nebyl nijak moc dobrý spisovatel.“

I já jsem toho přízemního a přepjatého pseudopoetu, nešikovného imitátora Joyce vždycky nesnášel, ten ubohý šílený Ir neměl ani tolik štěstí, aby dokázal občas překonat přespříliš nahromaděné těžkosti. Nabokovův styl mi odjakživa připomínal nepodařené listové těsto.

„Jistě,“ pokračovala, „jenomže pokud je tak špatně napsané dílo, navíc s handicapem pořádného omylu, co se týče věku hlavní postavy, stejně považováno za velmi dobrou knihu, dokonce se stane mýtem a běžně citovanou záležitostí, potom autor asi kápnul na něco zásadního.“

Byli jsme sice ve všem zajedno, ale hrozilo, že interview zůstane plytké. „Mohli bychom pokračovat při večeři...“ navrhla. „Znám jednu tibetskou restauraci v ulici des Abesses.“

Jako v každém podařeném románku jsme spolu přirozeně spali už od první noci. Když se začala svlékat, neutajila okamžik ostychu, který se ale hned proměnil v pýchu: tělo měla neuvěřitelně pevné a pružné. Až mnohem později jsem se měl dozvědět, že je jí sedmatřicet; v tu chvíli jsem jí hádal tak nanejvýš třicet.

„Jak to děláš, že se udržuješ ve formě?“ ptal jsem se.

„Klasický tanec.“

„Žádný strečink, aerobik, nic takového?“

„Kdepak, to jsou všechno kraviny; mně můžeš věřit, už deset let dělám v ženských časopisech. Jediná věc, co skutečně funguje, je klasický tanec. Akorát je dost náročný, musíš mít disciplínu; ale mně to vyhovuje, jsem docela ukázněná.“

„Ty a ukázněná?“

„Nojo, však uvidíš.“

S odstupem mě udivuje, když na Isabelle znovu myslím, neuvěřitelná otevřenost v našich vztazích, od prvních chvilek a včetně témat, kde si ženy obyčejně raději zachovávají nějaké to tajemství v mylné víře, že dodá soužití kapku erotiky, zatímco většinu mužů naopak děsně vzrušuje přímo sexuální styk. „Ukojit mužského není nijak těžké...“ řekla mi s nemastným neslaným výrazem při naší první večeři v tibetské restauraci; „mně se to aspoň vždycky podařilo.“ Měla pravdu. Měla pravdu i tehdy, když tvrdila, že na tom tajemství není nic obzvlášť výjimečného anebo divného. „Stačí nezapomínat,“ pokračovala s povzdechem, „že muži mají také koule. Že mají pyj, to ženy vědí, možná až moc dobře – od té doby, co se postavení mužů omezilo na roli sexuálního objektu, jsou ženské jejich penisy doslova posedlé; jenomže při milování devět z deseti zapomíná, že citlivým místem jsou koule. Při masturbaci, penetraci anebo kouření je třeba muži občas sáhnout i na koule, buď se jen dotknout, pohladit, nebo přitlačit, hned si všimneš, jak budou tvrdší. A to je všechno.“

Muselo být pět hodin ráno a já se v ní právě udělal, a bylo to, bylo to fakt dobrý, všechno to bylo posilňující a něžné a já cítil, že právě vstupuji do šťastného údobí svého života, když jsem si bez zjevného důvodu povšiml výzdoby pokoje – vzpomínám si, že v tu chvíli měsíční světlo dopadlo na obrázek nosorožce, starou rytinu, jaké bývají v encyklopediích o zvířatech z 19. století.

„Líbí se ti u mě?“

„Ano, máš vkus.“

„Překvapuje tě, že mám vkus, když pracuju pro časopis, který je taková sračka?“

Rozhodně před ní své myšlenky těžko utajím. Což mě kupodivu naplnilo radostí; považoval jsem to totiž za známku pravé lásky.

„Jsem dobře placená... Víš, často je lepší moc nepřebírat.“

„Kolik máš?“

„Padesát tisíc euro měsíčně.“

„To je hodně, to jo; v tuhle chvíli ale vydělávám víc.“

„Na tom není nic divného. Jsi gladiátor, pohybuješ se ve středu arény. Musíš být dobře placený: riskuješ svou kůži a každou chvíli může být po tobě.“

„Aha...“

V tom jsem s ní tak úplně nesouhlasil; vzpomínám si však, že mě to rovněž potěšilo. Je dobré být ve všem zajedno, shodnout se na každém tématu, v první čas je to dokonce nezbytné; stejně je ale dobré mít drobné rozpory, už třeba proto, aby se daly krátkou diskusí zažehnat.

„Předpokládám, žes musel spát s kupou holek, co chodí na tvá představení...“ pokračovala.

„Pár jich bylo.“

Ani moc ne, ve skutečnosti: možná tak padesát, přinejlepším sto; ale vystříhal jsem se upřesnit, že noc, kterou jsme spolu teď právě prožili, byla zdaleka nejlepší; cítil jsem, že ona to ví. Přitom rozhodně nebyla přehnaně domýšlivá, nemusela se vytahovat, šlo o prostou schopnost empatie; dovedla přesně odhadnout své erotické kvality.

„Dívky prostě sexuálně přitahují chlapi, co se ukazují na scéně,“ pokračovala, „a nejen proto, že by toužily po slávě; jednoduše cítí, že když někdo vyleze na scénu, riskuje svou kůži, neboť publikum je velké a nebezpečné zvíře, jež ho může zničit, zahnat, donutit s ostudou a za urážlivého posměchu prchnout. Za odměnu pak chlapovi riskujícímu kůži na scéně nabízejí své tělo; přesně tak to chodí u gladiátorů nebo toreadorů. Bylo by hloupé předpokládat, že tyhle primitivní mechanismy zmizely: já je znám a používám, na jejich základě si vydělávám. Dokonale odhadnu erotickou přitažlivost kdejakého hráče rugby, rockové hvězdy, divadelního herce nebo automobilového závodníka: všechno to funguje podle prastarých schémat, jen s drobnými variantami módních či dobových posunů. Dobrý časopis pro dívky musí umět s – lehkým – předstihem tyto varianty vycítit.“

Na minutu jsem se zamyslel; musel jsem jí vysvětlit svůj názor. Nevím, zda to bylo důležité, řekněme, že se mi chtělo.

„Máš úplně pravdu...“ povídám. „Akorát že já osobně nic neriskuju.“

„Jakto?“ Podepřela se v posteli o loket a překvapeně mě pozorovala.

„Protože i kdyby publikum popadla chuť mě vykopnout, nemůže to udělat; nemá, koho by pak na mé místo dosadilo. Jsem doslova nenahraditelný.“

Nakrčila obočí, upřeně se na mě dívala; už svítalo, a tak jsem mohl jsem sledovat, jak se jí při dýchání pohybují bradavky. Lákalo mě vzít jednu do úst, laskat ji a nemyslet už na nic; ale říkal jsem si, že bude přece jenom lepší nechat ji chvilku pouvažovat. Stačilo jí nějakých třicet sekund; skutečně to byla chytrá holka.

„To je pravda,“ uzavřela. „Máš zcela neobyčejnou výsadu. Nevím, jestli jde o výjimečnou událost v tvém životě, důsledek výchovy či co; opravdu ale není naděje, že by se podobný fenomén v téže generaci opakoval. Samozřejmě že tě lidi – aspoň tedy lidi mého věku – potřebují, i když tobě můžou být ukradení. Ale to se za pár let změní. Znovu se vracím k svému časopisu: snažíme se vytvořit společnost umělou, povrchní, která už nikdy nebude přístupná ničemu vážnému ani humornému, celý život stráví stále beznadějnější honbou za čímkoli, co je fun, a za sexem; generaci věčných kids. A určitě to dokážeme; v takovém světě už ale pro tebe místo nebude. Ty sis ovšem už určitě stačil nahrabat dost.“

„Šest milionů euro,“ odpověděl jsem bez váhání, bez rozmýšlení; už několik minut mi hlavou vrtala jiná otázka:

„Víš, ten tvůj časopis... Já se přece tvé čtenářské skupině vůbec nepodobám. Jsem cynický, jízlivý, já můžu zajímat leda někoho, kdo si neumí vybrat anebo se z různých důvodů už cítí odepsaný; tohle interview se musí vymykat tvým publikačním záměrům.“

„Máš pravdu,“ přiznala s klidem, který mi teprve zpětně přišel zvláštní – Isabelle byla tak čistá, tak upřímná, tak málo schopná lhát.

„Interview nebude; potřebovala jsem jenom záminku, abych se s tebou mohla setkat.“

Podívala se mi zpříma do očí, a já na tom byl tak, že jen tahle slova stačila, a už se mi postavil. Myslím, že ji má citově podložená, tak lidská erekce dojala; natáhla se znovu vedle mě, položila mi hlavu na rameno a začala mi honit péro. Nespěchala, vzala do dlaně mé koule, měnila rozsah a sílu stisku prstů. Uvolnil jsem se, naprosto se odevzdal jejímu laskání. Cosi se mezi námi rodilo, jakýsi stav nevinnosti; míru svého cynismu jsem tedy očividně přecenil. Bydlela ve XVI. obvodu poblíž Passy; v dálce vedla přes Seinu nadzemní trasa metra. Nastal den, provoz už začal být znát; sperma jí vystříklo na prsa. Vzal jsem ji do náruče.

„Řekni mi, Isabello,“ říkal jsem jí do ucha, „jak ses do toho časopisu dostala.“

„Před rokem a něco, Lolita má teprve čtrnácté číslo. Pracovala jsem dlouho ve 20 ans, prošla jsem všemi posty; šéfredaktorka Evelyne se na mě mohla spolehnout. Těsně než časopis změnil vlastníka, mě ještě jmenovala svou zástupkyní; to bylo to nejmenší, co mohla udělat, už dobře dva roky jsem zastala všechnu její práci. Přesto mě ale nenáviděla; nezapomenu na ten pohled plný zášti, když mi předávala pozvánku od Lajoinieho. Víš vůbec, kdo je Lajoinie?“

„Tak trochu...“

„Máš pravdu, je známý spíš jen ve vybraných kruzích. Byl akcionářem časopisu 20 Ans, minoritním akcionářem, ale sám tlačil ke změně vlastníka; časopis pak koupila jedna italská skupina. Evelyne Italové hned vyrazili; počítali s tím, že si mě nechají, ale když mě Lajoinie jednou v neděli po ránu pozval k sobě na brunch, měl už pro mě něco jiného; Evelyne to samozřejmě tušila, a proto tehdy tolik zuřila. Bydlel v pařížské čtvrti Marais, jen kousek od náměstí des Vosges. Přišla jsem, a málem to se mnou seklo: byl tam Karl Lagerfeld, Naomi Campbellová, Tom Cruise, Jade Jaggerová, Björk... Prostě ne až tak sorta lidí, s nimiž bych se běžně stýkala.“

„To on založil takový ten úspěšný časopis pro homosexuály?“

„GQ se nezaměřoval jenom na homosexuály, jeho cílovka byli spíš macho druhého řádu: pózující kočky, auta, nějaký ten militarismus; po půl roce sice zjistili, že mezi kupujícími je převaha gayů, ale bylo to překvapení, nevěřím, že by se jim podařilo ten fenomén takhle vyhmátnout. Stejně pak titul brzy zase prodal, což mezi zasvěcenými vzbudilo velký zájem: Lajoinie prodal GQ za nejvyšší možnou cenu, ačkoli se předpokládalo, že ještě půjde nahoru, a tehdy spustil 21. Jenže GQ potom padal, tuším, že tratili 40 % v národní distribuci, a 21 se stala prvním měsíčníkem pro muže, teď dokonce předehnali i Le Chasseur français. Jejich metoda je jednoduchá: orientují se výhradně na metrosexuály. Jak se udržet ve formě, nejlepší kosmetika, nejnovější trendy. Ani za mák kultury, ani kapka zpravodajství; žádný humor. No zkrátka jsem byla zvědavá, co mi chce nabídnout. Přijal mě moc hezky, všem představil, posadil si mě k sobě. „Moc si Evelyne vážím...“ spustil. Musela jsem se držet, abych nenadskočila: Evelyne si nikdo nemohl vážit; ta stará alkoholička jistě byla předmětem pohrdání, soucitu, znechucení, prostě spousty věcí, ale v žádném případě ne úcty. Později jsem měla možnost poznat, že takhle on vedl personální politiku: za žádných okolností, nikdy o nikom neříkat nic špatného; naopak všechny pořád do nebe vychvalovat, i když to třeba bylo nezasloužené – ovšem nikdy se nezdráhal kohokoli na hodinu vyrazit. Přesto mě to mírně zaskočilo, snažila jsem se převést hovor na 21.“

„Mluvil divně, odděloval slabiky, trochu jako by nepoužíval mateřštinu: ‚Ví-te, mí kolegové jsou, dle mého ná-zo-ru, příliš za-mě-ře-ní na ame-ri-cký tisk. My jsme ale Ev-ro-pa-né... Pro nás je smě-ro-dat-né, co se děje v Ang-lii...‛ vykládal mi.“

„21 byla sice kopií anglického vzoru, jenže GQ taky; nikdo netušil, jak mohl vystihnout, že je výhodné přejít z jednoho titulu na druhý. Nesledovali třeba v Anglii preference čtenářstva?“

„Na to měl vyhýbavou odpověď: ‚Po-kud vím, ni-ko-li... Jste moc pěkná... Mohla byste ovšem být me-di-á-lněj-ší,‛ pokračoval bez sebemenší souvislosti.

„Seděla jsem hned vedle Karla Lagerfelda, který bez přestání jedl: nabíral si z mísy s lososem plnýma rukama, kousky namáčel do smetanové omáčky s koprem a všechno to spucoval. Tom Cruise na něho chvílemi vrhal zhnusené pohledy; naproti tomu Björk vypadala naprosto oslněná – ona, která si odjakživa hrála na poezii ság, islandskou energii a tak, je přitom ve skutečnosti až moc konvenční a afektovaná: ocitnout se vedle opravdového divocha, to bylo něco pro ni. Najednou jsem si uvědomila, že by stačilo toho krejčího vysvléknout z žabotové košile a saténového smokingu s klopami a zabalit ho do zvířecích kůží: v roli dávného Teutona by byl kouzelný. Nabodl si vařenou bramboru, pěkně si na ni nakydal kaviár a pak se otočil ke mně: ‚Člověk musí být mediální, aspoň trochu. Třeba já, já jsem hodně mediální. Jsem velký mediální buran...‛ Tuším, že zrovna přerušil svou druhou dietu, rozhodně už o té první napsal knihu.“

„Někdo pustil muziku, mezi lidmi nastal pohyb, myslím, že Naomi Campbellová začala tančit. Já jsem dál upřeně sledovala Lajoinieho, čekala jsem, co mi navrhne. Když už nebylo vyhnutí, zapředla jsem hovor s Jade Jaggerovou, mluvili jsme asi o ostrově Formentera nebo o něčem podobném, nějaké takové nenásilné téma, ale udělala na mě dobrý dojem, chytrá, nijak afektovaná holka; Lajoinie přivíral oči, vypadal, že usnul, teď si ale myslím, že spíš sledoval, jak se bavím s ostatními – i to bylo součástí jeho personální politiky. V jednu chvíli cosi zamumlal, ale pořádně jsem nerozuměla, hudba hrála moc nahlas; pak se podrážděně zahleděl vlevo: v rohu tam Karl Lagerfeld začal chodit po rukou; Björk se při pohledu na něj hlasitě smála. Pak si krejčí přišel zase sednout, pořádně mě plácl po zádech a zařval: ‚Tak co? Dobrý?‛ a ráz na ráz spolykal tři úhoře. ‚Vy jste tady nejpěknější ženská! Ani jedna na vás nemá!‛ a vrhl se na sýrovou mísu; opravdu si mě asi oblíbil. Lajoinie nevěřícně pozoroval, jak krejčík luxuje livarotský sýr. ‚Karle, ty jsi fakt strašnej buran...‛ vydechl; pak pronesl ke mně: ‚Padesát tisíc euro.‛ A to bylo všechno; víc už ten den neřekl.“

„Druhý den jsem přišla k němu do kanceláře, tam mi teprve sdělil podrobnosti. Časopis se měl jmenovat Lolita. ‚Trochu se posuneme...‛ prozradil mi. Docela jsem chápala, co tím myslí: například 20 Ans kupovaly čtrnácti, patnáctileté dívky, které chtěly být do všeho zasvěcené, hlavně do sexu; Lolitu chtěl zaměřit zcela opačně. ‚Naše cílová skupina začíná na deseti letech, ale vrchní hranici nemá,‛ upřesnil. Sázel na to, že matky se čím dál víc snaží napodobovat své dcery. Samozřejmě je dost směšné, když si žena ve třiceti kupuje magazín s názvem Lolita; ovšem o nic víc, než když si pořizuje přiléhavý top nebo minišortky. Sázel na to, že i když je v této oblasti pocit směšnosti u žen, a francouzských zejména, dosud tak intenzivní, bude se postupně vytrácet, vyhraje nad ním bezbřehé okouzlení věčným mládím.“

„Vsadil dobře, vzápětí vyhrál na celé čáře. Průměrný věk našich čtenářek je osmadvacet let – a hranice každý měsíc trochu stoupá. Vedení inzertního nás má uvádět jako vlajkový časopis pro ženy, – prodávám jen, jak jsem nakoupila, mám totiž trochu problém tomu takhle věřit. Takže to beru, snažím se to tak brát nebo spíš se tvářím, že to beru, ale v podstatě tomu už příliš nerozumím. Jsem dobrá profesionálka, to ano, vždyť jsem ti vyprávěla, jako dovedu být ukázněná, vrásky mi to nedělá: v časopise nikdy nejsou mušličky ani líbivé obrázky, vycházíme na den přesně; ale ten obsah... Že mají lidi strach ze stárnutí, a ženy obzvlášť, to je normální, vždycky to tak bylo, ale tohle... Překračuje to všechno, co si člověk může představit; myslím, že ženský už docela zešílely.“

(Michel Houellebecq: Možnost ostrova. Překlad Jovanka Šotolová. Odeon, Praha 2007)