Michal Ajvaz: Tyrkysový orel

Objev lasturových nápisů byl o to významnější, že civilizace, jejíž stopy jsme v Indii zkoumali, po sobě žádné jiné texty nezanechala: byla po celou dobu svého trvání posedlá zvláštní nenávistí k písmu - přesněji řečeno ke všem druhům písma, s jakými se setkáváme v jiných kulturách. To neznamená, že písmena neznala vůbec. Naopak, měla vyvinuté hláskové písmo, kterým se dalo vše vyjádřit a které dokonale sloužilo účelům, jež od písma tato civilizace požadovala. Odmítala však písmo, které trvá, a vládci říše tvrdě potlačovali všechny pokusy o jeho zavedení.

Toto písmo na rozdíl od hieroglyfů i nápisů v písku zanikalo tím, že bylo čteno, ničilo je beze stopy samo čtení. Nositelem významu totiž nebyly tvary, ale chutě; nečetlo se očima, nýbrž ústy. Jednotlivé hlásky byly označovány chutěmi masa různých mořských živočichů: ryb, korýšů a měkkýšů. Pak ještě byly chutě, které měly povahu interpunkčních znamének; například chuť masa sépie znamenala středník. Písařské umění bylo vyhrazeno kněžské kastě. Jak víme ze zpráv, které zanechali návštěvníci říše, knězi vytvářeli texty - ať šlo o dopisy, básně nebo teologické traktáty - tím způsobem, že v chrámových kuchyních nejprve vařili mořské živočichy a potom na talíře z hlazeného černého kamene kladli drobné kousky masa do tvaru spirály; začínali přitom ve středu talíře a postupovali k obvodu, takže poslední závit spirály sledoval okraj talíře. V říši povolání kněze, kuchaře a písaře splývalo, čítárny a hostince byly jediným zařízením. Čas od času se ve velechrámu pořádal podnik, který byl čímsi mezi hostinou a teologickou konferencí.

V průběhu dějin říše se pravidelně objevovaly mystické proudy, které odmítaly jakoukoliv artikulaci sdělení jako dílo zlých démonů. Přívrženci těchto proudů tvrdili, že jediné poznání absolutna a jediné sdělení, které je opravdu důležité, poskytují ty texty, jež vznikly rozvařením všech druhů masa na nerozlišitelnou kaši. Potulní kazatelé kaše z mořských zvířat na tržištích sami často vařili a vykřikovali nad svými kotly, z nichž se valila voňavá pára, mystické teze o Jednom a Všem. Knězi takové názory samozřejmě neslyšeli rádi - byly teologicky pochybené, nedaly se nijak použít v běžném životě a obsahovaly vnitřní spor, neboť bojovaly proti identic-kým formám tím, že je nahrazovaly ještě fatálnější identitou věčně stejné kaše, rozvařené abecedy světa. Ale tyto proudy byly celkem neškodné a obvykle nedalo velkou práci vykázat jim místo na okraji ortodoxie a tím ztlumit, nebo úplně vyloučit nebezpečí, která by z nich mohla plynout pro řád.

Mnohem tvrději se postupovalo proti opačné herezi, jež se také v průběhu dějin říše vynořovala znovu a znovu a jejíž přívrženci usilovali o to, aby písmu nějakým způsobem dodali trvalost. K takovým myšlenkám ovšem kromě metafyzických důvodů také neustále podněcovala skutečnost, že největší část živočichů, jejichž maso se při tvorbě spirálových textů používalo, tvořili mořští měkkýši, jejichž pevné schránky se jednak navzájem výrazně lišily svými tvary a barvami a jednak nepodléhaly proměnám v čase.

Knězi pak přísně sledovali, jestli nedochází k tajným pokusům, o zavedení nějakého druhu trvalého písma. V dějinách říše byla období, kdy se tento bdělý dozor stupňoval natolik, že dal vzniknout ponuré inkviziční atmosféře. Potom stačilo, když někdo nabyl dojmu, že chrámový kuchař odkládá ulity vařených plžů v určitém pořádku, aby se o něj začala zajímat náboženská policie, stačilo, když se někdo příliš dlouho díval na talíř se spirálou textu, aby upadl do podezření, že je tajným stoupencem nauk, hlásajících, že ke čtení byl určen spíše zrak než chuť.

V celých dějinách říše známe jen asi třicetileté období, kdy myšlenka trvalého písma byla podporována přímo z královského paláce. Byla to doba, kdy vládl král, kterého později pokládali za vtělení samotného zla. Jeho otec zemřel, když byl budoucí panovník ještě dítětem, a jeho poručníky se stali nejvyšší knězi, kteří také až do doby, kdy se stal plnoletým, vládli zemi. Když konečně nastoupil na trůn, v jeho povaze se neblaze spojovalo nadšení, jakému snadno propadá mladý duch, s vlivy fanatické výchovy, které se mu dostalo od zlostných starců. A tak mladý král pronásledoval kacíře, a zejména ty, kteří snili o zavedení trvalého písma, ještě krutěji, než jak se to dělo v době, kdy vládli knězi.

V té době se ve spletité a nebezpečné přístavní čtvrti hlavního města rozšířila heretická sekta, v jejímž učení se podivně spojovala výstředně hédonistická etika s jakýmsi kantovským formalismem avant la lettre. Její duchovní vůdce hlásal v šeru těsných a páchnoucích výčepů, že tento svět, kde vládne slastná totožnost forem naší zkušenosti, je rajskou zahradou a náš krátký pobyt v tomto ráji je vklíněn mezi dvojí nekonečné peklo chaosu, mezi peklo, z něhož přicházíme, a peklo, jež nás všechny po smrti - bez ohledu na naše zásluhy a naše viny - opět pohltí.

Prorok, který hlásal toto učení, ještě podivnější než říšská ortodoxie, také vytvořil písmo, v němž byly namísto chutí nositelem významu barevné lastury a ulity. Lidé stále častěji nacházeli ráno na zdech domů, dokonce i na kamenné zdi obklopující královské zahrady, lasturové nápisy. Mladý král pořádal na tyto kacíře hony, a po čase zajal a nechal popravit i jejich proroka. Sekta však i potom působila dál; v jejím čele stanula prorokova devatenáctiletá dcera. Nakonec náboženská policie dopadla i ji; král nad ní vynesl rozsudek smrti, hned jak mu oznámili, že byla zajata.

Popravy se vykonávaly zvláštním způsobem. Popravčím nástrojem nebyla sekyra ani oprátka, ale písmo. Hlásku v v chuťovém písmu totiž označovalo maso ryby, která byla prudce jedovatá.

Hláska v se totiž v místním jazyce - stejně jako tomu bylo třeba v atické řečtině klasické doby - vůbec nevyskytovala. Nacházela se pouze v jediném slově: začínalo jí jméno boha moře, které bylo přejato z jazyka původních obyvatel země; lid, který založil říši, přišel z horských oblastí ve vnitrozemí, a proto žádné mořské božstvo ve svém panteonu neměl. Poprava probíhala tak, že odsouzený dostal od soudce, případně od samotného vládce, na talíři chuťový dopis, v němž byla zmínka o bohu moře, a musel jej za přítomnosti posla-číšníka-kata hned přečíst. Často byl dopis jen varováním nebo krutým žertem, mluvilo se v něm neustále o různých událostech ze života boha moře, takže adresát bral všechna sousta, jimiž začínala slova, do úst s hrůzou, že ucítí na jazyku chuť smrtící iniciály, ale nakonec se jméno s jedovatou hláskou v dopise vůbec neobjevilo. A naopak se zase stávalo, že někdo dostal ode dvora dopis plný lichotek, v němž se neustále hovořilo o skvělých povahových vlastnostech adresáta a o jeho zásluhách o říši, a nakonec bylo připojeno jako pozdrav přání, aby jej ochraňovali bozi; všichni byli také po řadě vyjmenováni, včetně mořského božstva: četbu takového seznamu samozřejmě nešťastný adresát dopisu nepřežil.

Čtenář poznal, že jde o jedovaté v právě proto, že chuť, která tuto hlásku označovala, neznal. Když ucítil v ústech neznámou chuť, věděl, že je to v a že to s ním vypadá špatně. Poprava odsouzené se měla konat před zraky krále. Stráž dívku přivedla navečer na terasu královského paláce nad mořem. Vládce seděl za širokým stolem ze zeleného mramoru, za ním nehnutě stáli v řadě nejvyšší knězi. Vojáci z palácové stráže posadili dívku naproti králi a kat před ní přisunul talíř z černého kamene, na němž svítila bílá spirála. Talíře byly celkem tři, tři bílé spirály z masa vyprávěly epizodu o bojích bohů na počátku světa. Byl to text, který se při popravách často používal, dívka jej dobře znala a věděla, že boží jméno se smrtícím písmenem se nachází na konci spirály ležící na třetím talíři. A přesto ještě dříve, než ji k tomu kat vybídl, vzala do ruky stříbrný bodec a docela klidně, jako by si četla ve společenské rubrice chuťových novin, vkládala do úst kousky masa. Král ji s údivem pozoroval, díval se na její lhostejnou a krásnou tvář, vedle níž se červené slunce blížilo k tmavnoucí mořské hladině.

,Podle tvé nemravné a nesmyslné víry se za několik okamžiků octneš v pekle, které bude trvat celou věčnost´ řekl král a snažil se, aby v jeho hlase zněla převaha a výsměch.

,Máš pravdu,´ odpověděla dívka, ,ale ani přicházející peklo nemůže zakalit radost ze skvělé neměnnosti forem tohoto světa. Je mi vás líto, jak jste hloupí. Ničíte naše nápisy, a přitom nevidíte, že jste sami jen písmeny ve velkém textu, že vaše kosti jsou pro bohy týmiž neměnnými znaky, přetrvávajícími staletí, jako pro nás lastury a ulity. Bozi jsou náruživí čtenáři, sestavují si nás do slov a do vět a čtou nás; všechna naše setkání, všechny události, které prožíváme, jsou součástí tohoto textu, této božské knihy. Můj otec jako první zjistil, o čem kniha, v níž jsme písmeny, pojednává: je to příběh o princezně, která bloudí růžovými komnatami paláce, v níž ji vězní něžný a šílený netvor -jeho smutné písně beze slov zní za zdmi jako chvění samotného času, které se probouzí v dění a stravuje je. A některým živočichům umístili bozi tvrdé skořápky na povrchu těla, abychom je mohli jako písmena používat zase my, kteří nejsme jako bozi schopni vidět písmena kostí, skrytá nejdříve v mase a potom pod zemí. Může snad být nějaký očividnější důkaz pro naše učení? Mezi dvěma říšemi chaosu je všechno písmem, písmena čtou písmena, knihy čtou knihy; písmena, slova, která jsou z nich utvořena, a příběhy, jež tato slova vyprávějí, se shlukují do tvaru jiných písmen, a tak je každé písmeno plné jiných abeced, plné slov a dějů, které v nich nadále žijí skrytým životem a svým dechem tajně ovlivňují význam nových písmen a slov, jež jsou z nich složena. Stává se, že báseň o vzdušných vílách, které se něžně hladí a líbají na oblačné pláni, zářící ve světle úplňku, je napsána písmem, jehož písmena jsou spletena z vět příběhu o kovových mechanických zvířatech, pohybujících se tichými a pustými chodbami paláce. Jak je možné, že ty a tvoji knězi nevidíte věci, které jsou samozřejmé?

Za královými zády se ozvalo tiché zuřivé mručení. Zákon sice nedovoloval, aby knězi do průběhu soudu a popravy zasahovali, ale když nejprve museli naslouchat tak nehorázným bludům a potom být ještě svědky znevažování svého umění, nemohli to už vydržet. K dobré pověsti každé chrámové kuchyně totiž patřilo nejenom, že texty, které v ní vznikaly, byly bez chyb, ale také to, že byly chutné; při jejich přípravě se používaly různé přísady a koření, které ovšem nesměly překrýt vlastní chuť písmen. Text, o jehož chuti se prorokova dcera vyjádřila tak pohrdavě, byl připraven v kuchyni velechrámu, která se pyšnila tím, že zaměstnává nejlepší mistry.

Král se s dívkou začal přít o teologických otázkách. A protože se do té doby zabýval daleko více zabíjením heretiků než myšlením, bylo samozřejmé, že se před vzdělanou a bystrou dívkou jen zesměšňoval. Prorokova dcera však nevyužila rozhovoru k tomu, aby udělala přestávku v jídle a oddálila tak svou smrt; dojedla první talíř a - se slovy ,Doufejme, že tenhle bude lepší' - si před sebe přisunula druhý. Za králem se rozhostilo zlověstné ticho. Vládce však na přítomnost knězi zapomněl. Stále více jej okouzlovala moudrost, odvaha a zářivá krása odsouzené!

Když dívka dojídala druhý talíř, naklonil se k ní král přes mramor stolu, který oslnivě zářil ve světle zapadajícího slunce, a řekl jí mírně: ,Věř mi, že ti nechci ublížit. Když odvoláš, mohu ti udělit milost. Prosím tě, abys uvážila jednu věc: jestli je pravdivá tvá víra, oddálí se tím chvíle, kdy vstoupíš do pekla, a jestli je správné to, co vyznáváme my, bude znamenat tvé odvolání jen to, že se zřekneš omylu/

V tichu se rozlehl jasný, zvonivý zvuk - velekněz hněvivě udeřil kovovou berlou do mramorové podlahy. Nikdo, ani sám král, neměl právo udílet odsouzenému milost - a vladař to ještě učinil způsobem, který nepřímo zpochybňoval ortodoxii. Král se však neohlédl. Dívka neodpověděla; přisunula před sebe třetí talíř a zabodla stříbrný bodec do středu bílé spirály. Slunce se dotklo hladiny a rychle zmizelo za obzorem, deska stolu potemněla. Král, odsouzená i knězi teď mlčeli, v tichu se ozýval jen hukot vln, bijících do skály, na které stál palác, výkřiky mořských ptáků a údery stříbrného bodce o talíř. Dívka byla klidná, král se chvěl, knězi se usmívali. Když na talíři zbyl poslední kruh spirály, bledý král vstal a vyrazil dívce bodec z ruky, bylo slyšet, jak zazvonil o podlahu, jak se kutálí po hladkém mramoru, než na konci terasy spadl do moře. Dívka složila ruce do klína, zvedla hlavu a klidně, beze zvědavosti a bez napětí, se králi dívala do tváře. Ten po chvíli prohlásil chvějícím se hlasem, že se mu právě zjevil bůh moře a oznámil mu radostnou zprávu, že slavně zvítězil v mnohasetletém boji s démony. Při té příležitosti mu také sdělil své pravé jméno, které dosud musel z obavy před pikli lstivých démonů tajit. Teď už z jejich strany žádné nebezpečí nehrozí, a bůh si přeje, aby byl nadále nazýván jen svým pravým jménem.

Král se s dívkou oženil a svou ženu miloval natolik, že brzy začal úplně podléhat jejímu vlivu a prohlásil herezi, kterou založil její otec, oficiálním náboženstvím říše. Někteří historici tuto událost líčí jako vítězství tupené pravdy nad vládnoucí lží a tmářstvím; byl by to pěkný konec, ale ve skutečnosti byly učení knězi a nová hereze stejně nesmyslné - stará ortodoxie byla dokonce svým proti metafyzickým ostnem sympatičtější a myšlenkově plodnější. Tehdy se všechny zdi pokryly nápisy z lastur a ulit, jež hlásaly články nové víry nebo líčily scény ze života otce nové královny, který byl uctíván jako prorok a mučedník nové víry - o tom, kdo jej dal popravit, se v legendách ovšem nemluvilo. Když král po třicetiletém panování zemřel, jeho syn, jak to chodí, se po čase zase vrátil ke starým zvykům, písmo se opět vařilo a lasturové nápisy byly otlučeny.

Vydalo v roce 1997 nakladatelství Hynek