Michal Ajvaz: Návrat starého varana
03. února 2010 14:57
Vydalo nakladatelství Hynek v roce 2000.
Čekání na telefon
Na Havelském náměstí už dvě hodiny čekám před telefonní budkou, u obchodu s látkami a záclonami, musím zatelefonovat důležitou a spěšnou zprávu, ale budka je obsazena a nevypadá to, že by telefonující chtěl skončit. Neměl bych na něj zaťukat? To by ale bylo dost nezdvořilé, raději ještě počkám. Pořád nekončí, přece jenom zkusím zaťukat, alespoň tiše. Hm, zdá se, že si mě vůbec nevšiml, zaťukám hlasitěji. Ne, raději ne, nebudu dotěrný. Je to vlastně dost divný telefonující, ještě jsem se s takovým nesetkal. Vždycky, když jsem čekal na telefon, stál v budce nějaký muž nebo žena nebo dítě, ale v téhle budce je mořský koník, vysoký jako dospělý člověk, konec ocásku má elegantně zakroucený do spirály. Kam asi telefonuje? Na mořské dno? Budka je až ke stropu plná vody, to také není nic obvyklého. Až bude koník vycházet, budu muset dávat pozor, protože ve chvíli, kdy se otevřou dveře, vyvalí se voda ven. Jsem zvědavý, jak půjde po ulici, budu se muset dívat. Bude poskakovat po ocásku? Třeba ale vůbec netelefonuje, třeba jen tak strká čumák do mluvítka. Ireba ho chce sežrat. Nemá ani sluchátko u ucha. Má vůbec mořský koník uši? Možná že vysílá nějaké ultrazvukové signály jako netopýr. Ireba pokládá telefonní budku za akvárium. Třeba se tu skrývá, za měsíc budou vánoce a lidé shánějí rybí maso. Je ale mořský koník ryba? Lidem by to bylo jedno, strčili by ho do vany a na Štědrý den by ho snědli a ještě by se všude chlubili, jakou měli delikatesu. No, do vánoc bych tu čekat asi nevydržel. Ale ne, určitě telefonuje, tváří se tak soustředěně, ještě počkám. Však on už skončí, o čem by si mohl tak dlouho povídat? Ale nepoškodí voda telefonní aparát? Třeba se pak nikam nedovolám. Třeba se dovolám taky jenom na mořské dno. Co mi to bude platné, s kým si tam budu povídat? S medúzou? Ne, ne, s medúzou se bavit nebudu, potřebuji mluvit s někým úplně jiným. Ze začátku mi koník připadal roztomilý, chodil jsem okolo budky a prohlížel jsem si ho, chtěl jsem mu nabídnout bonbon, až bude vycházet, ale teď už se mi vůbec nelíbí, připadá mi slizký a odporný. Brr, vůbec bych se ho nedotkl. Je mi protivné, že budu muset sahat na sluchátko, do kterého strkal čumák. Obalím si je kapesníkem. Kdyby v kavárně přišel k mému stolu a zeptal se mě, jestli si může přisednout, bez obalu bych mu řekl, že ne. Ještě by mi umokřil noviny. Kdoví co by si lidé o mně mysleli, kdyby mě viděli, jak vysedávám s mořským koníkem. A jak bychom se bavili? Ultrazvukem? Taky bych se nechtěl dívat, jak strká ten svůj dlouhý nos do šálku s kávou. Určitě by jej tam nacpal jen tak tak a šálek by mu zůstal trčet na konci nosu jako porcelánový náhubek. To by bylo legrační.
Vůbec by mi ho nebylo líto. Prosil by mě asi, abych mu sundal šálek z tlamy, sám by to nesvedl, protože nemá žádné ruce. Já bych ale dělal, že čtu noviny a že ho neslyším. Myslím, že jej nenávidím. Je to opravdu hnusné zvíře, má ocásek jako prasátko. I když na druhé straně... Je takový mírný, nějaké jiné zvíře by se třeba rozčílilo, že mu obcházím pořád kolem budky, vyběhlo by ven a začalo by mě honit po Havelském náměstí, chytilo by si mě a odneslo by mě do své nory. Tam by na mně učilo mláďata chytat lidi, vždycky by mě nechalo poodběhnout a pak by mláďatům ukazovalo: takhle si nadběhnete a takhle skočíte a plácnete tlapkou, tak, a teď si ho pěkně srolujete a odnesete. Ale koník ne, koník je tichý a trpělivý a ve tváři má jemný a inteligentní výraz, z očí mu hledí tajemství mořských hlubin. Je čisťounký, celý vymydlený, jiná zvířata se vody ani nedotknou nebo se dokonce vyvalují v blátě. Kdyby bylo v budce nějaké jiné zvíře, zůstal by po něm telefonní aparát určitě celý zamazaný od bláta, na sluchátku by byla napatlaná hustá vrstva nějakého neřádu. Nemohu koníka přece jen tak odsuzovat. A také: jak mohu vědět, že netelefonuje ještě důležitější zprávu, než jakou mám já? Myslíme si, že všechno důležité se musí odehrávat jen na souši, a přitom souš zaujímá jen menší část zemského povrchu. T. S. Eliot píše v básni The Dry Salvages o tom, že si vůbec neuvědomujeme přítomnost živlu vody a jeho tajemství, dokud se nám voda sama nepřipomene tím, že hrozivě vystoupí z břehů, kterými do té chvíle tiše a nenápadně plynula. Anebo tím, že musíme čekat před budkou, ve které telefonuje mořský koník, dodávám k tomu já. Přece jenom by to ale mohl zkrátit. Neměl bych jít k nějaké jiné budce? Ale ne, když už jsem tady tak dlouho, tak by byla škoda teď odcházet. Jinde bych musel taky čekat a pravděpodobnost, že hovor skončí, je větší tady, protože čím déle hovor trvá, tím se stává statisticky nepravděpodobnější. Jenom kdybych neměl takový hrozný hlad. Naproti v kiosku prodávají klobásy, voní to až sem, snad bych si mohl pro jednu odskočit a hned se vrátit. Mohl bych taky koupit dvě a jednu nabídnout koníkovi. Ale to by si mohl myslet, že mu tím chci naznačit, že volá moc dlouho, a mohlo by ho to zranit. Stejně asi mořští koníci klobásy nejedí. Kromě toho by mě za tu chvíli, co budu stát u kiosku, ftiohl někdo předběhnout. Raději nikam nepůjdu, ještě to vydržím. Člověk vydrží nejíst několik týdnů. Koník se pořád nehýbe, je to vůbec živé zvíře? Není gumový a nafukovací? Ale co by dělal gumový nafukovací v telefonní budce? Možná že je to nějaká reklamní akce, třeba na rybí výrobky nebo na zájezdy k moři, co já vím. Určitě je gumový. Má takový tupý výraz. Měl bych otevřít a sáhnout si na něj. Ale co když není gumový? To by pak ode mne byla hrubá nezdvořilost. To by se koník přes svou mírnost urazil a rozzuřil a třeba by mě pokousal. Co bych pak řekl doktorovi? Že mě pokousal na Havelském náměstí velký mořský koník? To si dovedu představit, kam by mě asi poslal na vyšetření. Kromě toho by vytekla ven voda a celého by mě zmáčela. Raději ještě počkám, musím být trpělivý, vzpomínám si, že Meng-c' píše o rolníkovi, který chtěl uspíšit zrání rýže tím, že rostliny povytahoval ze země, a pak se mu nic neurodilo. Kdyby nebyla taková strašná zima. Neměl bych přece jenom znovu zaťukat na sklo?
Ještěři
Mám smůlu. Skoro vždycky, když jdu do divadla, hrají ještěři. Nikdy jsem proti ještěrům nic neměl, ačkoliv se mnoha lidem oškliví, ale přesto si nemohu zvyknout, když ještěři hrají Naše furianty nebo Noru, nebo zpívají Prodanou nevěstu a na šťastném konci se ještěr Jeník s ještěrem Mařenkou nemotorně hubičkují dlouhými tlamami. Chudák Bedřich Smetana, chudák Karel Sabina. Ještěři hrají všeobecně mizerně, dělají příliš teatrální gesta, mají špatnou výslovnost a hlavně pořád příšerně dupou. Vždycky se mi chce křičet: „Ještěr ven!", ale ostatní diváci mlčí, dívají se a tleskají, a tak také mlčím, i když jde o takový horor jako Labutí jezero v ještěřím provedení.
Všiml jsem si, že když diváci vycházejí po představení z divadla, úzkostlivě se vyhýbají tomu, aby učinili o ještěrech sebemenší zmínku. Je přitom cítit podobné napětí, jako když lidé dávají v přítomnosti hrbatého pozor, aby neříkali nic o hrbu, o zádech nebo o páteři. Diváci dokonce pro jistotu nevyslovují ani slova, která nějak zvukově připomínají slovo „ještěr". Je samozřejmé, že stejně jako se ve společnosti hrbatého přes všechno křečovité úsilí (a vlastně právě kvůli němu) vždycky nějaký hrb do řeči připlete, a to třeba i do věty, kde nemá vůbec co dělat, pletou se všude i ještěři, číhají za každým slovem, například zcela pravidelně se v ještěra mění příslovce „ještě". Když k takovému neštěstí dojde, všichni strnou, zoufalec, který osudné slovo pronesl, zrudne jako tatínek, kterému před čtrnáctiletou dcerou vypadl z kapsy prezervativ, a honem se to rozechvělým hlasem snaží zamluvit. Příští den si přečtu kritiku představení v novinách a ani tam není o ještěrech zmínka. Skoro bych si myslel, že trpím halucinacemi, kdyby nebylo křečovitého, úzkostlivého výrazu diváků, který zcela zřetelně svědčí o hrůze z toho, aby nepřekročili velké Tabu - jejich namáhavě předstíraná uvolněnost a bezstarostnost je, lišáky, prozrazuje, vidí ještěry stejně jako já. Je mi záhadou, kde se ještěři vzali ve městě a proč hrají Prodanou nevěstu, a stejnou záhadou je pro mne, proč o nich lidé tak tvrdošíjně mlčí. Nezdá se mi, že by byli nějak ohroženi, kdyby o ještěrech promluvili. (Ale proč o nich nepromluvím třeba já? Je možné, že všichni čekají, že všichni čekáme, až někdo promluví první, pak se ostatní přidají a začnou vykřikovat jeden přes druhého: „Ještěr! Fuj, je tu ještěr!" a dámy začnou omdlévat ošklivostí. Kdysi tu bylo dítě, které zvolalo, že král je nahý; možná, že čekáme na výkřik dítěte. Jak to ale vypadá, naše děti jsou už tak vychované, že o ještěrech mlčí i ony, alespoň před dospělými; když jsou samy mezi sebou, kreslí rády ještěry křídou na zeď - cítí přitom zřejmě stejný druh radosti z porušení tabu, jaký jsme my měli, když jsme zdobili zdi kosočtverci, chlapci se před děvčaty předvádějí tím, že vykřikují hodně nahlas ono strašlivé slovo, a dávají si záležet, aby vyslovili „šť" s obscénní mlaskavostí, děvčata se tomu obdivně chichotají.)
Po představení vycházím z divadla, jdu se ještěr - chci říci ještě (ta strašná zvířata už mi lezou i do psacího stroje) chvilku projít na čerstvém vzduchu: u zadního traktu divadla vidím, jak ještěři vycházejí vchodem pro herce, mají elegantní šedé a modré svrchníky, samičky mají na sobě drahé kožešiny, smějí se a volají na sebe, blýskají se šperky, je slyšet bouchání dvířek automobilů a zvuk startujících motorů. Ať už se vzali ještěři odkudkoliv, ať už je jakékoliv jejich poslání, proč si klademe nesmyslná pravidla, jejichž dodržování nám činí víc nesnází a trápení než všichni ještěři dohromady? A hlavně: jak je to všechno těžkopádné, jak je to všechno bez legrace! V noci po představení leží muž a žena v posteli a mlčí, oba myslí na ještěry, ale ani jeden z nich o tom nepromluví. Dalo by se říci, že ještěr leží mezi nimi, uprostřed manželské postele, nehybný a spokojený. Ještěři se tak tiše vkrádají do domácností, a to je horší než zkažený večer v divadle. Ostatně kdo ví, zda se metafora brzy nestane skutečností, zda jednoho dne ještěr skutečně nevklouzne do bytu a neusadí se v koutě obýváku - samozřejmě nebude mít nikdo odvahu promluvit o jeho přítomnosti, u nedělního oběda bude celá rodina jíst se sklopenou hlavou, s pohledem upřeným do talíře, tváře rudé až po kořínky vlasů. V tichu rozpačitého mlčení budou zvonivě cinkat příbory, bude se ozývat po-chrchlávání ještěra z kouta: všichni budou předstírat, že je neslyší. Dovedete si představit takový život s ještěrem, který by trval celá léta? Jistě dovedete; já si to také dokážu představit.
Pravděpodobnější samozřejmě je, že herců-ještěrů začne na divadelních scénách postupně ubývat, až nakonec budou hrát zase jen lidé a všechno se vrátí do starých kolejí. O ještěrech nebude jediný záznam, nikdo si nebude jistý, jestli tu nějací ještěři někdy opravdu byli, není-li vše jen klamná vzpomínka, sen, který se přelil do paměti; budou se však bát se na to někoho zeptat. Příští generace už nebude mít vůbec tušení, že nějací ještěři existovali.
Minulost
Sedím ve Slavii a rozhlížím se po hostech. Tamhle poznávám ostrý ptačí profil muže, který mé pronásledoval s malajskou dýkou v ruce za bouřlivé noci prázdnými uličkami Orient-expresu, kolem zamčených dveří kupé, vzpomínám si, jak jeho dlouhá noční košile čas od času zasvítila ve světle blesku, z otevřených oken vlály dovnitř chodby záclony a bily mě prudce do obličeje. Jak už je to dávno? Pět, nebo snad deset let? A jaký jsme to vlastně tenkrát vedli spor? Tuším, že šlo o rubíny na dně závěje v lese, anebo snad o otázku, jsou-li jazykové znaky motivované nebo nemotivované. S tamtou ženou, která si zamyšleně rozčesává vlnité zrzavé vlasy, jejichž roztřepané konečky září v nízkém slunci tohoto říjnového odpoledne, jsem žil sedm let ve zpustlém domě, který stál na betonových pilířích uprostřed zahnívajícího jezera, obklopeného ze všech stran džunglí, v domě s prázdnými místnostmi, kde na bílých zdech vystupovaly tajemné mapy plísně a kde bylo neustále slyšet kapání vody, každý večer jsme seděli na terase, dívali se na chladnou hladinu a na tmavnoucí džungli, z níž se ozývaly skřeky zvířat, a mluvili jsme o životě, jaký spolu povedeme, až se vrátíme do Evropy. U barového pultu se hádá s číšníkem bývalý přítel, s nímž jsme ve Freiburgu in Breisgau napsali tisícistránkovou knihu Grundstrukturen der Wirklichkeit, o níž jsme věřili, že bude převratem ve filosofii, největším filosofickým dílem po Aristotelovi (nakonec jediný exemplář rukopisu při kterémsi dobrodružství, které jsem už zapomněl, sežral krokodýl). Vidím tu ještě několik obličejů, s nimiž jsem se setkal v podzemních chodbách, v cele budd-histického kláštera, v noci na úzké římse osmdesátého poschodí mrakodrapu nad spícím městem, setkávám se s tvářemi, které jsem zahlédl, zkroucené extatickou křečí, na slavnostech voodoo, s očima, které na mne zlověstně hleděly na mořském dně kulatým okénkem ve skafandru. Teď všichni děláme, že se neznáme. Nezdravíme se a dáváme pozor, abychom o sebe nezavadili pohledem, třebaže po sobě po očku pokukujeme, když si myslíme, že se druhý nedívá.
Někdy, vlastně poměrně dost často, dochází k trapným situacím. Jednou jsem čekal ve Slavii na přítelkyni, která měla nějaké jednání v televizi. Objevila se ve skleněných dveřích s mužem, asi pětačtyřicetiletým, s krátce ostříhanými vlasy, sčesanými do čela po způsobu pražských intelektuálů. Je mi povědomý, ale nemohu si vzpomenout, odkud jej znám. Když najdou můj stůl, přítelkyně mi svého průvodce představuje: „To je dramaturg M. z Krátkého filmu." Najednou si vzpomenu: je to muž, s nímž jsem jednou celý den zuřivě bojoval v kterémsi městě na opuštěném mramorovém náměstí s fontánami, ve strašlivém, otupujícím vedru, slunce nelítostně sálalo nad našimi hlavami, v tichu prázdného náměstí bylo slyšet jen hukot vody padající ve fontánách, údery našich těžkých mečů a jejich ozvěny, které se vracely od fasád paláců s monotónními řadami korintských sloupů. Bylo vidět, že mě také poznal, kysele jsme se na sebe usmáli, dotkli jsme se zplihlýma rukama a něco jsme zamumlali. Jak strašná jsou setkání s příšerami nezkrocené minulosti. Oba jsme se snažili nedat na sobě nic znát, ale konverzace nám působila větší utrpení než kdysi zápas na mramoru, rozžhaveném sluncem. Nemluvili jsme nikdy jeden na druhého, obraceli jsme se vždy na přítelkyni a složitými způsoby jsme se vyhýbali přímému oslovení. Mohli jsme si vykroutit oči, abychom se navzájem nesetkali pohledem - ale občas jsem po něm zašilhal a za rozpačitým brunátným obličejem se mi vybavila tvrdá tvář samuraje na pozadí bílého sloupořadí paláce. Měl tenkrát na hlavě špičatou přilbu ze zlata, která svým tvarem poněkud připomínala velkou ředkvičku. Blyštěla se ve slunci a její zlý lesk se mi vpaloval do unavených očí.
Strastiplný rozhovor se točil kolem nějakého připravovaného loutkového filmu o jezevčících; drania-turg-samuraj začal hledat v aktovce technický scénář, a jak byl ze mne nervózní, nemohl jej pořád najít, třesoucíma se rukama vytahoval z aktovky pomuchlané papíry a pokládal je na stolek, odkud padaly na zem, na dovršení všeho vypadla na zelenou mramorovou desku stolku zlatá přilba ve tvaru ředkvičky a zazvonila tak jasným a vyzývavým hlasem, že celá kavárna zmlkla a hleděla na přilbu, jemně se kolébající na zeleném mramoru před ztuhlým dramaturgem, do ticha se ozývala jen melodie písně L'important, c'est la rose, kterou hrál na klavír, zasněně se usmívaje, oteklý seladon v červené vestičce. (Proč s sebou neustále taháme v taškách a v aktovkách zbraně z utajovaných nočních válek, krystaly ztuhlého jedu v krabičkách vystlaných rudým sametem, hlavu Gorgony Medusy, jazyky vyříznuté z dračí tlamy, mumii skřeta, kompromitující korespondenci v sumerštině, proč s sebou vláčíme strašné vnitřnosti minulosti, třebaže se jich bojíme a cítíme z nich hnus a třebaže víme, že neúprosná moira chce, aby nám to vždycky někde v hospodě, v kavárně nebo na návštěvě vypadlo na stůl?).
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha