Michael McClure: Mozart a jablko

KDYŽ SI ČLOVĚK NEPŘIZNÁ, ŽE JE ZVÍŘE, je méně než zvíře. Nic víc, nic míň.   

Slyšel jsem, že Mozart své dopisy sestře rád pečetil takovými nemravnostmi jako „polibek na pozadí své milované sestřičky“. Pohleďme na mladá zvířata, když si hrají, když se hladí, vzájemně poznávají a opečovávají, zkoumají. Ve světě lidí jsou takové činnosti zakázány nebo ponechány v tajemství temných komor, sklepů a tichých ložnic.
   
Mozart může být veselý, utrápený, přemýšlivý, vážný, všechno najednou. Zvíře žije v mnoha úrovních. Člověk, který toto nevidí, je od samého začátku až do samého konce zvířetem lapeným v bludišti. Tím začátkem je očividně narození a koncem zřejmě smrt.

                                                                    *

Cyril Connolly tvrdí, že paměť je sítem, jehož tkaninou neprojdou velké a důležité kusy údajů.

Zvíře se neomezuje na jeden obor. Aby dokázalo přežít, skládá velké kusy, které neprojdou sítem, do jednoho celku. Vlk není potulný učenec, ale potulný básník – s celou prérií jako publikem a se světem jako tématem ke zpracování. Umí zobrazit organizovaný systém zvuků jako pole, ve kterém vymýšlí a topologizuje svá osobní prohlášení. Mozarta lze chápat jako vlka při hře. Jeho veselý pozdrav sestřině pozadí lze vidět jako komický a galantní čin vlka, mající původ spíše ve vyšším stavu psychické svobody než v bludišti domestikovaného tvora, který je vycvičen přiběhnout na zavolání.

                                                                    *

Kousky informací se mohou skládat v hieroglyfy a struktury, které jsou víc než naše běžné zmatené vzpomínky a zkušenosti. DĚTSTVÍ VE VZPOMÍNKÁCH JE ÚCHVATNÁ VIZE. A SAMOZŘEJMĚ ÚCHVATNÁ ZKUŠENOST. Vzpomínka na absurdity, bolesti, radosti, INTENZIVNÍ ZÁŽITKY, směšnosti, zoufalství, pocity, svobody, klece, vzpoury a odplaty značně nabourají naše chápání! Dětství ve vzpomínce objasňuje toho, kdo vzpomíná, nebo přešívá staré důvěrné sítě a obnovuje zapomenuté mosty a bariéry nenávistí, lásek a vrozených sklonů.
 
Vzpomenout si na židle z dětství znamená přehodnotit židle dneška.

                                                                    *

Umělec se považuje za realistu lapeného ve své vizi. Ví, že je obdarován sedmadvaceti smysly a že bez nekonečného množství smyslů může stavět jenom z těch nejmenších úlomků celkové matérie, v níž víří (nebo která jím zmítá či jež v něm sní).
   
Kousky zkušenosti, vzpomínek a vnímání, zapisující se do jeho smyslového aparátu, vytvářejí podivné tvary, proporce a kombinace. Věří, že SKUTEČNĚ vnímá víc, než je vnímat možné. (Musí se zbavit strachu z toho, že se mýlí.)

Jako realista byl vycvičen k vnímání-jako-vidění, anebo se s takovou schopností narodil a vybral si, že ji bude dále rozvíjet.

Většina klasických umělců si určitě vděčně, a tajně, hýčkala svůj románský jazyk – třeba Horatius vyděsil sám sebe, když se jeho vidění struktury rozpínalo a smršťovalo. Seneca byl znalý soudu, který způsobil, že jeho dramata o krevní mstě se zdají stejně jalová jako hry Noela Cowarda.

Senecova smrt byla groteskou, vznešenou absurditou. Vyhnul se mafioznímu Neronovu soudu (poté, co byl obhájcem nestvůrnosti), ale později byl císařem odsouzen k smrti. Stráž přešlapovala před dveřmi, zatímco u Seneky selhával jeden sebevražedný pokus za druhým, až nakonec s krvácejícími zápěstími, plačící ženou, ztuhlý pomalu působícím bolehlavem, diktoval své hexametry o smrti, byv svými otroky nesen do horké lázně, kde uprostřed páry vtiskl polibek na rozloučenou svému geist.

                                                                    *

Jsme nejkomplexnějším uskupením fyzické hmoty na zemském povrchu. Zrodili jsme se z fyzikální hmoty, tvořené škálou anorganické hmoty, která se přetvořila v aminokyseliny, bakterie, viry, houby a nakonec i v obratlovce. Obratlovci koexistují s životními formami zrovna tak dokonalými, leč méně komplexními.

Je v povaze určité hmoty stát se za jistých podmínek obrovskou vlnu nesoucí s sebou stále fyzicky komplexnější a subjektivně intenzivnější typy. Ve 20. a 30. letech 20. století se mělo za to, že k tomuto procesu neexistuje žádný teleologický závěr. Výsledkem byly pocity beznaděje, nevolnost, hrůza. Následné objevy si pro intelektuála i odborníka vyžádaly novou buržoazní etiku.

Ale vývoj existencialistické etiky přerušila druhá světová válka (projev nacionalistického evangelismu a endokrinní strach z přelidnění). Camus a Sartre čelili surovému uchopení hraničních biologických věd – a zjevné bezvýznamnosti života. Jejich závěry se ovšem přímo sešly s uzavřenou planetární průmyslovou společností ve válce se sebou sama.

                                                                    *

Jestliže je zkušenostní informace (paměť) holograficky uskladněna v mozku, což je, jestliže jsou paměťové konstrukce uloženy po celém mozku a nikoliv v nějakých útvarech určitých oblastí, pak by se dala v mnohém objasnit imaginace a kreativní myšlení. Z toho plyne, že paměť není neměnná. Když se sepne jedna paměťová konstelace a stane se vědomou, částečně, a snad i celkově, sepne sousední, vnitřně propojené nebo napojené sítě a konstelace informací. Aktivita je konstantní, anebo má dvě polohy – vypnout/zapnout. Anebo se může jednat o mnohočetné, konstantní, vzájemně propojené procesy.
   
Nasávání nové, okamžité zkušenosti štěrbinou smyslového aparátu – očima, ušima, nosem apod. – je oproti soustavným projevům uskladněných vzorců zkušenosti hrou.

                                                                    *

Když jsem stimulován novostí okamžité zkušenosti, je zapisována jako primární zkušenost. Mám v ruce jablko. Zabývám se vůní, barvou, odlesky světla, nepravidelnostmi přirozeného tvaru. Zakouším váhu, hustotu, teplotu jablka. Nemám hlad, jablko je estetický předmět.
   
Představme si, že mám v hlavě trojrozměrnou obrazovku (třeba to je retikulární formace). To, co cítím, vidím, myslím a vím, se zobrazí na obrazovce. Taková obrazovka JE nejlepší představou toho, co mohu se svými omezenými smysly vytěžit ze světa a vesmíru kolem sebe. Je to také nervově-skulpturální obrazovka pro paměťově-zkušenostní aktivitu, která probíhá neustále. Zdá se být seřazena podle místa na skulpturní obrazovce. Řád je patrně biologický.

                                                                    *

Dokud je jablko zajímavé, probíhá zápis. Když jej prozkoumám, stává se méně zajímavým. Stává se obyčejným předmětem. Vstupuje do „kategorie“ jablko. Ovšem JABLKEM se opět stane, když pokračuji v dalším zkoumání a smyslový zájem se oživí. Nakonec se opět stane kategorií. Ale stává se kategorií postupně a standardně. Stává se uskladněnou informací, jestliže mne stimuluje ke vzpomínce na něj či k hovoru o něm, jestliže z něj vytvořím kousek, který neprojde sítem.
   
Dokud je JABLKO střediskem mého zájmu, dokud okupuje primární oblast obrazovky, jsou uskladněné informace s ním asociované na okraji obrazovky. Porovnávám toto jablko s jiným jablkem – jeho podobnosti a odlišnosti. JABLKO lze holograficky uskladnit jako vzpomínku a může být ve vzájemném vztahu s dalšími jablky či dalšími vzpomínkami, které se jablek týkají. (((Vůně jablka může stimulovat neverbální, nerozumové, neracionální části mého vědomí, které vysílají k jablku se vztahující asociace na periférii obrazovky. Dotyk jablka může způsobit totéž. Hluk náklaďáku čvachtajícího se deštivou ulicí může na okraj obrazovky přinést obrazy z dětství, které jsou s JABLKEM spojené. Obrazy deště z dětství mohou vybavit obrazy jablka z dětství nebo ozářit prchavý obrázek z mládí, který obsahuje jak jablko, tak déšť – například jedení darovaného jablka za deštivého Halloweenu.)))
   
JABLKO je středem mé pozornosti, trojrozměrné obrazovky. Na jejím okraji blikají obrazy, které se tam objevují náhodou a v asociaci na vůni, dotyk či sluch.

                                                                    *

V povaze zvířecího života je neustálý pohyb. Buňkou protéká a vlní se cytoplazma. Každý život je součástí celkového pulzování Života, který se živí sám sebou, když expanduje co do velikosti a do komplexnosti. Celá ta obrovská vlna je poháněna sluncem. Stává se komplexnější. Roste. Expanduje. Je to opětná topologizace povrchu planety vyvolaná přímou energií. Zvířecí život je neustálý pohyb. Pohybuje se, aby jedl, nebo aby nebyl sněden. – Nebo obojí.
   
Lidské savčí tělo v miliardách let evoluce své celistvosti zpředmětnilo nezbytnost stálého pohybu. Opakovaná topologizační vlna (měnící inertní hmotu v organickou) nezpomaluje. A nezastaví výměnu vlastních součástí, jako třeba výživu při šíření energií nabyté komplexnosti. Kyslík, dusík, uhlík, vodík, síra kombinované se sluneční energií se stávají pandami, lososy, růžemi, ostružinami. Stvoření se pohybují!

                                                                    *

Touha po pohybu je niterná. V mém případě je onou touhou napsat báseň. Jak se jablko pomalu vytrácí, touha napsat báseň začne vytvářet nový obraz – obraz básně, zvuk básně – obraz bizona. Touha naspat báseň o bizonovi obsadí okraj obrazovky, a třeba se touha po básni propojí s obrazy, jež se vztahují k jablku – anebo je odmítne.
  
Sedím s jablkem v ruce, ale na obrazovce žádné jablko není. Na skulpturální obrazovce je obraz stáda bizonů vedených žízní, narážejících na přílivová území letní řeky na pláních. Za nimi se plíží smečka vlků, kteří se smějí jako Mozart.