Michael McClure: Josefína: Myší zpěvačka

***

[Josefína si strhne tiáru, mrští s ní na podlahu a skáče a dupe po ní.]

JOSEFÍNA:
Sakra!

[Působivě po tiáře skáče a drtí ji.]

Sakra! Sakra! Sakra!

[Zuřivě se rozhlíží kolem.]

To mě tak štve, že bych někoho kousla!

[Poskočí už na beztak rozšlapané tiáře.]

Sakra!

[Odkopne tiáru z kužele světla. Mluví s velkým opovržením.]

NECHCI
NIC
NEŽ
SVOBODU
pro
svoje umění!
Moje písně jsou jedinečné,
nesmrtelné, jiné!

[Zaujme velkolepý pěvecký postoj.]

Svobodu pro svoje umění
a oni by mi ji mohli dát!
Moje písně slouží lidem.
Můj zpěv je
spojuje
– a i když tu stojí
s nosem zabořeným do kožichu
před sebou, vědí
že když
slyší moje písně
jsou spolu zajedno.
Za tím vším je
transcendentno a...

[Vztekle poskočí, ale jenom tak trošku.]

Ach jo, sakra! Sakra!
Musí jim dojít, že mi mají dát volnost
a svobodu, protože ji chci!
A to jsem rozumná!

[Podívá se do zrcátka.]

Dám to k soudu.
Však mě uslyší!

[Přehodí si pléd přes ramena. V pozadí se ozve zvuk občasného zabubnování.]

Sáhnu si po své odměně jako
po červeňoučkém jablíčku
z té nejvyšší
větve.

[Odkašle si.]

Jsem tak slabá.
Do zpívání
dávám všechno.
Okamžitě
vzplanu
– hranice z listí
zažehnutá naráz
ze všech stran.
Hořím jasným
rudým plamenem
bez kouře.
To
jim
řeknu.

[Josefína hodí na jeden z reflektorů pléd a začne rázně, odhodlaně, ale ladně přecházet. Pochoduje ve spirále. Kužel světla ji sleduje na prázdné scéně.]

A řeknu
jim to
ještě jednou!
Jsem blázen!
Ach sakra!
Řeknu soudu, ať mi dají svobodu, ať mohu jenom zpívat.

[Josefína strne v živém obrazu. Ruce rozpažené. Světlo se postupně zaměřuje pouze na ni a pak zhasne.]


***

JOSEFÍNA:
ALE
NEMOHU
ZE
SEBE
vydat to nejlepší.
Zpívám
pro vás a ještě
chodím denně
do práce.
Po zpívání
musím pracovat
– vy víte, že jsem křehká –
a kdy mám
nabrat
nových sil?
Na odpočinek
není
čas.
A pak se tu objeví
nějaká starost
či svízel
a
já
musím
zpívat
a zase
vás
svými
písněmi
sjednocovat
a pozvedat
na duchu.
Je to pořád dokola.
Zpívám
a
pak musím
do práce.
Nemám chvilku
odpočinku
(zpívání mě vyčerpává)
ale
pak musím
zase zpívat – pro vás...
a tak
jsem pořád
slabší a slabší.
Každým
koncertem
dávám
kus sebe  
pro vás.
Ale vy
přitom nemůžete
ocenit
mé vrcholné
výkony.
NEMŮŽETE DOJÍT PRAVÉHO
POCHOPENÍ
protože
jsem
pořád slabší
a slabší
jak se lopotím
pro vaše dobro.
Celou tu dobu
jenom slábnu.

[Odkašle si.]

Kašlu.

[Na každé straně se objeví myší pochlebník a jemně ji podpírá. ]

A kulhám.
Kdybyste mi
dovolili
nabrat
nových sil – abych
je mohla plně
věnovat
svému zpěvu
– jenom svému zpěvu –
a uvolnili mě
z každodenní práce
– ne proto, že je mi
protivná – ale proto
že moje písně
a zpěv
je mnohem víc
než práce
PAK
PAK vám
mohu zpívat
s plným nasazením
soustředěně
vytříbeně
plná energie
a předvádět vrcholné umění.
VŠICHNI
HNED
pocítíte
to
co
cítím
i já.
Můžete být
bohy
osvobození.
Ale práce
mě
svazuje.
– Uznávám, že práce je nutná
povinnost.
Ale
nebýt
mého vnitřního volání
a mého daru, nikdy
bych
si nedovolila
žádat o něco
takového.

[Zakašle. Kulhá.]

NIKDY
předtím nikdo z našeho národa
o něco takového
nežádal...

[Josefína se otočí směrem, kde se objeví soudci.]

[Světlo ozáří Mladíkovu tvář. Mladík řekne ta dvě slova nahlas – okouzleně, zamilovaně, ale pro sebe.]

MLADÍK:
Je úžasná!

[Mladík klape svými dřívky.]

[Ozve se klepání soudcovského kladívka o dřevo. Pak i klapání dřívek, když světlo na Mladíkově tváři zhasne. Další poklepání soudcovského kladívka.]

JOSEFÍNA [otáčí se]:
Ach, slyšte mě, soudcové našeho lidu,
laskaví soudcové,
nikdo nikdy o to
ještě
nežádal.
Já
tak nečiním
kvůli sobě, ale
pro národ
aby mohl
poznat
a pocítit
co umím
a
co mu mohu dát
svou písní
– podobnou perlivé pšenici lesklé
rosou
v raním měsíčním svitu.
Zbavte mě nutnosti
pracovat.
Dejte mi svobodu,
udělejte výjimku, osvoboďte
mě od práce
ať mohu jenom
zpívat.
Ó soudcové.


***

SOUDCE:
Dcero našeho lidu,
jako laskavý
otec nasloucháme
tvé žádosti
a vidíme tvou nataženou ručku.
Rozumíme
pohybu měsíce
a burácení
moře
a víme
VÍME
čeho si
žádáš
ale naším úkolem je
Josefíno, ti říci ne!
Radost z práce nesmí nikdy pohasnout!
NE, JOSEFÍNO!

[Údery kladívka.]
 
NE!


***

Mladík [volá]:
Josefíno!
Kde jsi?

[Klape svými dřívky.]

Slyšel jsem tě!

[Josefína vstoupí do světla. Je nepříjemně překvapená, že Mladíka potkává. Otočí se k němu zády. V rozpacích si začne mnout čelo.]

MLADÍK:
Miláčku, jen si vzpomeň na naše krásné
milování, když se měsíční zář
vlévala mezi prkna
pod verandou.
Jak
rozkošně
ses ke mně tiskla
když jsme putovali
temnotou.

[Josefína se má k odchodu. Bodové světlo ji sleduje. Mladík jde za světlem. Josefína na Mladíka ani nepohlédne.]

Mladík [pokračuje]:
Josefíno, to jsem já – já, tvůj milý.
Zastav, neodcházej.
Vzpomeň si...

JOSEFÍNA [zoufale se otáčí]:
Ne!

MLADÍK:
Nikdy nepřestanu,
moje nejdražší.

[Josefína se otočí a odchází. Mladík spěchá za ní.]

MLADÍK [pokračuje]:
Jen si vzpomeň, jak jsme si drbali
kožíšky – na naše tulení.
Jak rostly zámky kolem nás – hvězdami
poseté, perlami pokryté –
s průhledy
do minulosti, přítomnosti
i budoucnosti.
Jak rozkvétaly
rudé růže
a jejich pyl
nás v sněhových bouřích zasypával
voňavou rozkoší.
Jak sametové blesky
létaly mezi
námi.

JOSEFÍNA:
Ano, jistě, a sobolí siluety
našich radostí budovaly města
a obchody a divadla
na vrcholcích útesů
mezi nekonečnými
lesy našich citů.
Saténoví orli v klaunských
maskách nás pozvedli
z lože okvětních plátků
a odletěli s námi
do
západu
slunce.
Na
všechno
si
vzpomínám!
Ale
už
dost!
DOST!
Odcházím.
Neznám
tě.
Byl to
jen
mžik!
Je to minulost.
Teď je teď.
A ty průhledy byly
jen kulisy pro komedii
fantazie.
Já
hledám...

MLADÍK:
Mě.

JOSEFÍNA:
... hledám to pravé
– pravou podstatu písně.

MLADÍK:
Moje paže jsou písně.

JOSEFÍNA:
Moje písně jsou paže.

MLADÍK:
Mé tělo mi napovídá
že mi musíš dát děti.

JOSEFÍNA:
Nechutné! Byli
bychom jako ostatní!
Zpupkovatělí! Otupělí.
Zbaveni touhy byli bychom
jen hloupým měchem masa.
Byli
bychom
jako
všichni
ostatní.
Nebyl by v tom
žádný rozdíl.

MLADÍK:
Miluji tě!

JOSEFÍNA:
Slyšíš, co říkám?
Miluješ mě, protože
jsem jiná – jsem zpěvačka
Josefína. Ale city
– celý ten ohňostroj – létají
mezi
každou dvojicí našeho národa.
Já
se
neliším
svým tělem –
jsem Josefína
svými písněmi.
Rozkoš
ti umí dát
každá
žena.

MLADÍK:
Já miluji tebe!

JOSEFÍNA:
Snažíš se
se ze mě udělat
obyčejnou
tuctovou
ženskou!
Obětoval
bys mě
svému mužství.
Copak
to neslyšíš?
Já
jsem
zpěvačka Josefína!

MLADÍK:
Musíš být matkou mých dětí.

JOSEFÍNA:
Jdi pryč.

[Josefína a Mladík odcházejí, reflektor je sleduje.]

MLADÍK:
Tohle je dokonalá láska.

JOSEFÍNA:
Tohle je dokonalá láska
protože všechny lásky – všechny lásky
říkám ti – jsou dokonalé.
A všechny lásky jsou obyčejné.

MLADÍK:
Ale já jsem něco takového
ještě nikdy necítil.
Buď matkou našich dětí!

JOSEFÍNA [stojí mimo světlo]:
Mými dětmi jsou jenom moje písně.

MLADÍK [běží za ní, světlo je sleduje]:
Počkej!

JOSEFÍNA:
Jdi pryč, chlapče, jdi pryč!

MLADÍK [běží za ní]:
Josefíno!

JOSEFÍNA:
Mými dětmi jsou jenom moje písně.

MLADÍK:
Ale ty nemají kožíšek a fousky
ani nádherné pištivé hlásky!

JOSEFÍNA:
Zůstaň, kde jsi!

[Josefína odběhne ze světla. Mladík zůstane stát osvětlen kuželem světla. Zatmění. ]

[Zvuk bubnů přejde v řinčení bicyklového zvonku.]    

[Reflektor osvětlí skupinku myší – Pochlebnici, Pochlebníka a další. Všichni sedí u stolu.]

POCHLEBNICE [zvoní na zvonek]:
Zahajuji schůzi.

POCHLEBNÍK A OSTATNÍ:
Slyšme! Slyšme!

PRVNÍ MYŠ:
Musíme Josefíně pomoci
a dosáhnout pro ni úlevy
od té
hrozné
práce.

DRUHÁ MYŠ:
Správně.

TŘETÍ MYŠ:
Ale co můžeme udělat?

POCHLEBNÍK:
Proč to nevezmeme po pořádku, vážení?
Proto jsme tu schůzi svolali.

POCHLEBNICE:
Přesně tak.
Proto jsem vás svolala.

PRVNÍ MYŠ:
Teď, anebo nikdy.
Musíme něco udělat.

TŘETÍ MYŠ:
Souhlasím.

DRUHÁ MYŠ:
Proto jsme byli svoláni.

POCHLEBNICE [zvoní na zvonek]:
Tak začneme.
Ujmeš se slova, Georgi?

POCHLEBNÍK:
Myslím, že nejdřív bychom si měli
ujasnit, že jsme si všichni rovni.
Sejměme čapky a poškrábejme se na hlavě.

[Škrábe se na hlavě.]

PRVNÍ MYŠ:
To schvaluji.

DRUHÁ MYŠ:
Budeme hlasovat?

POCHLEBNICE:
Ššššššš!

TŘETÍ MYŠ.
Mám nápad.

VŠICHNI:
Slyšme!

TŘETÍ MYŠ.
Mohli bychom
jít do postele a spát
dokud
Josefíně
neudělí výjimku
o kterou
usiluje.

PRVNÍ MYŠ:
NE!

DRUHÁ MYŠ:
To nepřichází v úvahu.
Příliš smělé!

POCHLEBNÍK:
Není nás dost
aby si našeho protestu
vůbec
někdo
všiml.

PRVNÍ MYŠ:
A v posteli
bychom drželi
hladovku.

NOVĚ PŘÍCHOZÍ MYŠ [zjeví se ve světle]:
Ejhle!
Omlouvám se za zpoždění.
Ale
něco mě napadlo.
Co třeba stávka!
Chodit dokola
s transparenty.

DRUHÁ MYŠ:
To se národu líbit
nebude – to je
nátlak.
Mohli bychom to
všechno jenom
zhoršit.

PRVNÍ MYŠ.
Nebo bychom se mohli se zlou potázat
– věnujme se
našemu případu.

MYŠ:
A co dělat práci
za ní?

MYŠ:
Ne!

MYŠ:
Samozřejmě že
ne.

MYŠ:
Je to snadné!

MYŠ:
Ne, tady jde
o morální princip.

POCHLEBNÍK:
Mám nápad!

VŠICHNI:
Slyšme! Sem s ním!

POCHLEBNÍK [odmlčí se]:
Po úvaze, to nepůjde,
dámy a pánové.

POCHLEBNICE.
Když už jste začal
tak
to
řekněte.

[Vstoupí Mladík. Trápí se.]

MLADÍK [pro sebe]:
Musíme jí pomoci
i kdybychom
k tomu
měli
vymyslet
nové vášně!

POCHLEBNÍK:
Něco, co tu ještě
nikdy předtím nebylo.
To je nemyslitelné.

TŘETÍ MYŠ:
Dobře, povídejte.

POCHLEBNÍK [rozpaluje se]:
Ech, jde z toho strach.

POCHLEBNICE:
Určitě ne takový jako z kočky.

NOVÁ MYŠ:
Z toho mám husí kůži.
Vůbec o tom nemluvte.

TŘETÍ MYŠ [k Pochlebníkovi]:
Tak spusťte.

POCHLEBNÍK:
No, takže, dámy a pánové,
ustanovíme svůj vlastní soud.

NOVÁ MYŠ [v šoku]:
Ne!

MLADÍK [pro sebe]:
To by snad mohlo být ono!

POCHLEBNÍK:
A někteří z nás budou soudci...

PRVNÍ MYŠ:
Bravo!

POCHLEBNICE:
A jakmile budeme jediní soudci
dáme Josefíně to
co chce.

PRVNÍ MYŠ.
Jdeme na to!

DRUHÁ MYŠ:
Soud jen k tomu účelu!

NĚKOLIK MYŠÍ:
Hurá!

POCHLEBNÍK:
Má to ale zádrhel.
Trhlinku.

PRVNÍ MYŠ:
Jakou?

POCHLEBNÍK:
Proč by nás lidi
měli brát vážně
když jsou zvyklí
na jiné
soudce?

MLADÍK [pro sebe]:
Ano?

DRUHÁ MYŠ:
Ano. Proč?

POCHLEBNÍK:
Myslel jsem na to...

[Odmlčí se]

POCHLEBNICE [vzrušeně zvoní zvonkem]:
Tak nám to prozraďte.

POCHLEBNÍK [drbe se na hlavě]:
No...

POCHLEBNICE:
Ano!

POCHLEBNÍK:
Nic takového se tu
ještě nikdy nestalo.

POCHLEBNICE:
Za našeho života?

POCHLEBNÍK:
Možná vůbec nikdy.

PRVNÍ MYŠ:
Cože? Tak mluvte
než si čůrnu do kalhot!

POCHLEBNÍK [odmlčí se]:
Uneseme soudce.

[Rozhostí se šokované ticho.]

Pak budeme
jediní soudci my.
Jediní soudci.

POCHLEBNICE:
To je strašné!

POCHLEBNÍK:
Potají je
zamkneme
a ze sebe
uděláme
soudce.

PRVNÍ MYŠ:
To se mi líbí.

DRUHÁ  MYŠ:
To nemůžeme.
Je to nelegální.

PRVNÍ MYŠ:
Ať žije únos.

TŘETÍ MYŠ:
Mohlo by se nám to
vymstít.

DRUHÁ MYŠ:
A také by se to mohlo obrátit
proti Josefíně.

NOVÁ MYŠ:
A až se Soudci osvobodí
zničí ji.

POCHLEBNÍK:
Byl to jen takový nápad, slečno...

PRVNÍ MYŠ:
Hm, to nepůjde.

NOVÁ MYŠ:
Budu muset jít.
– Přijdu pozdě na večeři.

DRUHÁ MYŠ:
Já také.
Mějte se.

POCHLEBNICE:
Schůze odročena.
Zkuste něco vymyslet.

[Myši, všechny najednou, vykročí ze světla.]


***

POCHLEBNICE:
Místo pro Josefínu!

[Zvoní na zvonek.]

Josefína přichází.

JOSEFÍNA:
V práci jsem si zranila nohu!
Moje
písně
tím
utrpí – a národ
na to doplatí nejvíc.
Zpěv
je krásnější než láska
a lidé
kteří hudbu potřebují
by si ji neměli
nechat vzít.

FIALOVÉ ŠATY [v druhém bodovém světle s Kulichem atd.]:
Jenže ona neví
– aspoň podle některých starších myší –
že kdyby to byl
skutečný zpěv
nebo opravdová hudba
v celé svém rozsahu
pak bychom ji neposlouchali
anebo by nás
vyplašila.
Říkají
že je to vlastně
jenom náznak
jen pouhopouhý
nástin
hudby
který si můžeme
dovolit poslouchat...

KULICH:
Nechápu.

JINÁ MYŠ:
To je cynické.

POCHLEBNICE [v jiném bodovém světle, hovoří s Josefínou]:
Žádáš snad
od soudců
příliš
mnoho?

JOSEFÍNA:
Je to jako nějaký špatný vtip.
Národ mi dává všechno
co chci
– tím myslím
že mají dojem
že mi dávají to
co chci
tím, že mi věnují
svou hloupou pozornost.
A pak
se
ode
mne
odtáhnou
a nedají mi to hlavní
co by umožnilo mým písním
plně se rozvinout.
Je
to
svoboda
UMĚNÍ.
O tu
žádám.
Vím, že mí nepřátelé tvrdí, že to je revoluce.
Nic takového, co žádám
tu ještě nebylo, a tak to
chápou
jako
hrozbu.

POCHLEBNICE:
Je to ten nejvyšší vavřín.

JOSEFÍNA:
Radši bych ho měla výš než níž.
Zastavme. Hodlám přemýšlet.

FIALOVÉ ŠATY [v druhém bodovém světle]:
Musíme Josefíně říct
o mrtvých, které jsme viděli a
o všem tom umírání kolem.

KULICH:
Myslíš, že ji to zajímá?

FIALOVÉ ŠATY:
Ale
ano
myslím, že by mělo.
Nemyslí na všechnu tu smrt
která se váže k jejím koncertům.
Vidí smrt
jako
písně
jako akt Přírody.

JINÁ MYŠ:
Tak jí to řekneme.

FIALOVÉ ŠATY:
Dobrá.
Tak si to
nacvičíme.

FIALOVÉ ŠATY [volá do tmy]:
Josefíno.

KULICH:
Josefíno!

JINÁ MYŠ [vyvolává]:
Josefíno,
je tu až moc smrti
a umírání.

FIALOVÉ ŠATY:
Musíš být rozumná!

KULICH:
Pěkně takhle jí to
řekneme.

FIALOVÉ ŠATY:
Vzpomínáš si, jak jednou
řekla, že její píseň
je tradiční pištění
povýšené
na zpěv
pronikavostí
jejího vědomí?

JINÁ MYŠ:
Na to nikdy nezapomenu.
Úplně mě z toho zamrazilo.

FIALOVÉ ŠATY:
Žádná myš se ještě
nikdy takhle
nechovala!

JINÁ MYŠ:
Až mi naskočila husí kůže.

FIALOVÉ ŠATY:
Měla tak
nestoudný a nadutý
úsměv
že se mi navždy
vtiskl
do paměti.
Musel být vidět
i v zadních řadách.

KULICH:
Je čas vrátit se do práce.


***

POCHLEBNICE:
V Josefínině životě došlo k tragédii.
Bolest ji žene ke stále
naléhavějšímu zpěvu.
Nemůžeme vám
prozradit
důvod trápení
jen to, že truchlí.
Je to bolest ze ztráty.
Kohosi ztratila.

POCHLEBNÍK [čte ze svitku]:
Nejen že utrpěla ztrátu
ale je vyčerpaná
ze zpěvu i z práce.
Nesobecky
si pouze přeje, abyste jí
ulevili
v její
největší bolesti.
Její žal v nádheře
jejích písní může pomoci
národu...
Ale...

[Odloží svitek a pokračuje.]

... ona
se musí poddat
své bolesti a svým povinnostem.
Přeje
si vám pouze přinášet
jen to nejvyšší a nejčistší
a tak
než aby svou píseň ošidila
Josefína
v budoucnu vynechá
– dokud její přání soudci
neposvětí –
v budoucnu
ve svém zpěvu
vynechá
koloratury.
Vynechá všechny koloratury.

[Opět nahlédne do svitku.]

Její píseň bude bez ozdob.
Bez koloratur.

***

VYPRAVĚČ:
Josefína bude jenom pramalou epizodou
ve věčných dějinách
našeho národa.

***

Pokud ovšem jde o naše dějiny
bylo její pištění
nějak zjevně hlasitější
než bude vzpomínka na ně?

***

Anebo vše pomine?
Josefína, vykoupena
z pozemského soužení
jež je však podle ní
uchystáno všem vyvolencům
radostně zmizí
v nesčetném zástupu hrdinů
našeho národa...

***


A brzy
– neboť dějepis se u nás nepěstuje –
dojde ve vyšším vykoupení
stejného zapomenutí
jako všichni její bratři.

***


  přeložil Luboš Snížek