Martin Vopěnka: Spící město

I/7

Byla sobota po poledni a po jindy rušné ulici, která vedla kolem jejich domu, neprojíždělo ani jedno auto. Vyběhli menší ulicí do kopce a dorazili k tramvajovým kolejím. Na stanici nikdo nestál – ulice byla jako vymetená, všechny obchody zavřené. Po chodníku se ploužila jediná stará babička o holi.

Přešli na druhou stranu a pokračovali dál do kopce, až k nově opravenému oplocenému hřišti na košíkovou, kam je brával tatínek. Na hřišti nikdo nebyl, jen v přilehlém parčíku postávala parta velkých kluků a holek. Kouřili a o něčem vzrušeně debatovali.

Všichni čtyři sourozenci vletěli na hřiště a Kryštof rozhodl: „Já budu hrát se Samuelem proti vám.“
„To teda ne,“ ohradila se Ema. „Se Samuelem chci hrát já.“

„Já s ním chci taky hrát, ne jenom ty,“ rozzlobila se Kristýna.

„To nejde,“ trval na svém Kryštof. „Nemůžete s ním hrát – to byste prohráli.“

„No tak bysme prohráli, co je na tom?“

Samuel, přestože byl ze všech nejmenší, navrhl řešení: „Tak já budu hrát chvíli s Kryštofem a potom se vystřídáme a budu hrát s Emou a nakonec budu hrát s Kristýnou.“

Ještě chvíli se dohadovali, ale potom to tak udělali. Kristýna si šla stoupnout do brány, za zády měla tu ošklivou partu; nelíbilo se jí, jak i ty holky mluví sprostě a kouří.

Začalo se hrát. Kristýna sledovala, jak Ema vepředu přišla o míč a Kryštof se nezadržitelně blíží a… Vtom ale zaslechla úryvek hovoru za sebou: „Ty vole, moji rodiče taky. Tak, jak si lehli… Všichni v celý zemi.“

Kristýna přestala sledovat hru. Do hlavy se jí nahrnula krev. Poslouchala: „Moje třídní je taky matka. Všichni učitelé, kromě toho týpka na počítače. Ty vole, to škola nebude.“

„Prej nebude vůbec nic,“ odpovídal kdosi. „O všechno se postará armáda.“

Kryštof právě vstřelil gól. „Teda Kristýno…“ pohoršila se Ema. „To jsi mohla chytit.“

„Gól,“ radoval se Sam. „Dali jsme gól.“

Kristýna si sedla na zem a dala se do pláče. Nevěděla, proč brečí. Vlastně vůbec nechápala, co ta slova, která slyší, znamenají. Věděla jen, že je to něco hrozného – hrozně vážného. A že se to týká maminky a tatínka. Věděla (tušila), že rodiče se jen tak neprobudí. Nic už nebude jako dřív.

Sourozenci se k ní seběhli a divili se: „Co je? Co se ti stalo? No tak jsi dostala gól. To nevadí.“

Ale Kristýna dál vzlykala, hlavu v dlaních. Nedokázala ze sebe vypravit ani slovo.

„Tak Kristýno… Promiň. Kristýno,“ snažila se ji Ema utěšit.

Kristýna se kolem sebe nešťastně rozhlédla. Ne, nenacházela slova, kterými by dokázala vyjádřit, co tuší; co skoro jistě ví. „Rodiče!“ vyrazila ze sebe. „Naši rodiče! Je to špatný!“

„Co je s nimi?“ ptali se všichni. „Co je špatný?“

Ale čím víc se vyptávali, tím hůř se Kristýna cítila. „Zeptejte se tamtěch!“ ukázala za sebe k partě mladých, vyskočila a rozběhla se k domovu. Ema, Kryštof a Samuel ji překvapeně sledovali. Samuel se podivil: „Co je jí?“

To už se od party oddělila jedna dívka. Bylo jí asi sedmnáct, měla černou sukni a černé havraní vlasy: „Hele, vy to ještě nevíte?“ spustila ne moc jemně. Ale byl v tom cítit trochu i soucit: „Všichni – matky i fotři – usnuli. Je to ňáká nemoc nebo co. Nejsou mrtví, ale každej, kdo měl někdy dítě, spí. Jestli máte někoho bezdětnýho, kdo se o vás může postarat, měli byste ho najít.“

I/15

Elektřina nešla ještě asi hodinu. Uražená Kristýna zůstala nahoře a Kryštof s Emou a Samuelem hráli člověče, nezlob se. Konečně se rozsvítilo v koupelně a myčka na nádobí, kterou předtím naplnili talíři a příbory, se rozběhla. Kryštof se rozběhl k počítači a Samuel si pustil Dobu ledovou dvě. Ema se dívala s ním.

Internet byl informacemi nabitý. Bylo jich tolik, že se v nich Kryštof nejprve nemohl vyznat. Největší pohroma v dějinách. Konec lidské civilizace, hlásaly titulky. Kontakty na Katolickou charitu a Červený kříž najdete zde: nadace Člověk v tísni…Buddhističtí mniši a katoličtí kněží zachraňují děti. Zásah mimozemských civilizací? Vládu v České republice převzal dosavadní ministr školství.

Po chvíli se Kryštof konečně prokousal k souvislejším informacím: Podivný úkaz, při němž se všichni lidé, kteří kdy předali svůj genetický potenciál, dnes ráno neprobudili ze spánku. Týká se to dokonce i těch, kteří mají potomstvo zprostředkovaně, protože své spermie věnovali do spermabanky. Tento nevysvětlitelný úkaz postihl celé lidstvo. Smrtelně ohrožené jsou tím pádem hlavně malé děti. Zbývá jen několik hodin, nanejvýš dní na jejich záchranu. Odhaduje se, že se podaří zachránit nanejvýš třetinu dětí. V rozvojových zemích bude toto číslo ještě nižší.

Mezinárodní doprava byla zcela ochromena. Nelétají letadla, nejezdí autobusy ani vlaky. Cestující nočními spoji, kteří usnuli v dopravních prostředcích, jsou postupně přemisťováni do ubytovacích zařízení.

V zemích Evropské unie se většinou podařilo udržet v chodu životně důležité zdroje energie: elektrárny a vodovodní sítě. Hlavním úkolem nejbližších dní je ale záchrana dětí a ochrana spících rodičů. Vyskytly se první případy rabování.

Bezdětní vědci zahájili výzkum nového jevu. Zjistili, že spící rodiče mají nižší tělesnou teplotu a zpomalené životní funkce – podobně jako někteří savci při zimním spánku. Pokud životní funkce zůstanou takto utlumené, životy spících nebudou v příštích měsících ohroženy. Vědci vyloučili virový nebo bakteriální původ této záhadné nemoci. Shodují se dokonce na tom, že o žádnou nemoc vlastně nejde. Podle doktora Edvina Chamberse z univerzity v australském Sidney by mohlo jít o jakousi naplánovanou vzpouru genů. Tento spánek byl zřejmě v genetické výbavě lidstva předem zakódován, aniž bychom si toho všimli. Záhadou zůstává, jak mohlo dojít k jeho spuštění zejména u otců. Zatímco organismus ženy je mateřstvím jednoznačně poznamenaný, až dosud nebylo známo, že by se v tělech mužů dalo rozpoznat, zda jsou otci. Zřejmě jsme až dosud něco důležitého přehlíželi, neboť usnuli dokonce i ti muži, jejichž ženy jsou teprve těhotné, Zatímco těhotné ženy neusnuly.

Někteří vědci se kloní k závěru, že se jedná o zásah mimozemské civilizace. A málo není ani těch, kteří v tom vidí zásah Boží.

Kryštof dočetl a byl z toho úplně zmatený. Dosud ho nenapadlo, že by skutečnost, že se rodiče neprobudili, mohla mít tak vážné důsledky. A ani teď, po přečtení několika článků, si to nedovedl představit. Vždyť počítač, do jehož obrazovky hleděl, normálně fungoval. Elektřina už zase šla, voda tekla. A ledničku mají plnou jídla. V hlavě mu vyvstávala spousta otázek. Za normálních okolností by se zeptal táty, ale to právě teď nešlo. Co tedy bude dál? Co zítra a co za týden? Co v létě a co v zimě? V zimě měl od tatínka slíbené lyžování v Alpách. A v létě měli jet k moři.

knihu Spící město vydalo v roce 2011 nakladatelství Fragment