Martin Vopěnka: Nová planeta

V dalších dnech vycházel z paláce častěji. Když mířili do města, provázel je celý oddíl ozbrojených mužů.

Dana zajímalo všechno: jak se směňuje na tržišti podle Numových výpočtů. Jak se vypočítávají a vybírají daně. Kde berou obyvatelé města vodu a kam chodí na záchod. A v doprovodu Joniva a čtyř strážců se dokonce vypravil do jednoho z nejvyšších domů.

Prošli prvním, druhým, třetím i čtvrtým patrem, ve kterých se bydlelo. Výš už schodiště vedlo jen holým betonem. Stoupali pořád: patro za patrem. Perspektiva pohledu se měnila. Občas šli proti nim otroci a nesli skleněnou tabuli. Všechny zásoby skla, které v horních patrech zanechal Stavitel sloupů, prohlásila Anuar majetkem země. Jedině ona a Svótan jsou hodni vlastnit, co stvořil Stavitel.

Ruch postupně utichl a průzory domu se proháněl vítr. Dan chvíli počítal patra, ale potom s tím skončil. Možná u padesátého se začalo objevovat první sklo. Často bylo uvolněné a ve větru drnčelo. Něčím mu tohle stoupání připomnělo cestu na planetární střechu. Začal mít dojem, že se tam nahoře dotkne oblohy.

Stoupali dlouho a často odpočívali. Čím dál víc domů zůstávalo pod nimi. Už jen nejvyšší je provázely na cestě vzhůru. Bylo to povznášející.

Kolem stého patra začaly být docela zachovalé jednotlivé místnosti; kontakt s okolním prostorem se tím pádem vytratil. Všude čouhaly dráty nebo trubky a na zemi uviděl zbytky zářivek a lamp. A také… monitor. Tenkou placatou obrazovku, která vzdáleně připomínala stěny Nové planety. Zdálo se mu, že se dům v náporech větru kývá, a pocítil úzkost. Jednou už pocítil podobnou: když s Nelinou poprvé pronikli do sklepních prostor Láfanova sídla.

Dnes se mu zdálo, jako by stoupal časem zpátky a dokonce ho napadlo, jestli snad nahoře ještě nezastihne obyvatele Staré planety.

Přibývalo i židlí a stolů, objevily se další monitory a na zdech držely překrásné keramické obklady. Strážci se u nich s úžasem zastavovali.

V malé místnosti objevil zachovalou kovovou hadici – zjevně na rozprašování vody. Uvědomil si, jakou museli už tenkrát ovládat sílu, když vytlačili vodu až sem nahoru. On by se na to se svými prostředky nezmohl.

Všichni jeho průvodci včetně Joniva vypadali čím dál užasleji. Prohlíželi místnosti i zbytky věcí a zvědavost se u nich mísila se strachem. Dan si uvědomil, že oni to všechno považují za dílo Stavitele sloupů. Ještě nikdy se díla svého Boha nedotkli.

Konečně se ocitli v úplně nejvyšším patře, kde vyplašili hejno ptáků. Strop tady zabíral jen malou plochu uprostřed, zatímco všechno ostatní tvořilo dávnou terasu. Uchytila se tu tráva a vyrůstal tu štíhlý strom. Podlahu pokrývala souvislá vrstva ptačího trusu, peří a zbytky hnízd. Na okrajích trčely do prázdna kovové pruty zábradlí.

Výhled byl úžasný. Dan napočítal jen devět domů dosahujících podobné výšky, a jen dva sahaly ještě výš. Město odsud působilo jako cosi špinavého a nevzhledného; jako nějaká nákaza v jinak čisté krajině. Rozeznával síť širokých i užších cest a na druhé straně města uviděl ohromnou rovnou plochu s několika vybíhajícími paprsky. Pochopil, že je to… přistávací dráha. A na ní vraky letadel. Všechno se mu začalo spojovat. Stará planeta byla velkou a vyspělou civilizací už v době, kdy z ní Vily Gates odešel. Vzal přece tehdy s sebou to nejlepší: vědce, architekty, konstruktéry… a nejvyspělejší technologii. 

Na druhém okraji města Dan viděl palác vládců Svótana a Anuar. Vypadal odsud skoro titěrný. Nepochybně by Anuar přemístila své sídlo sem, jen kdyby to bylo možné. Jenomže: kdo by sem tahal vodu? Na to by nestačilo ani tisíc otroků.

V dálce na pobřeží uviděl i pláž, na které se koupal. A za ní zelený pás táhnoucí se podél řeky. A uviděl také – na kraji toho pásu směrem do vnitrozemí – zvláštní uzavřené území  začínající velkými domy a obehnané asi zdí. „To jsou…“ natáhl ruku tím směrem a Joniv dopověděl: „Zakázané paláce.“

Chvíli pátral v jejich půdorysu; bylo to docela velké území; dokonce na něm byla i celá velká hala, přesto nechápal, jak se mohlo uprostřed chaosu, který je obklopoval, udržet. Protože opravdu: zdálo se, že ten kousek půdy má svůj řád. I stromy, které tam rostly, byly uspořádané do několika řad.

Pak jeho pozornost přitáhlo moře. Zdálo se mu, že při pohledu k obzoru nahlíží kulatost Země. Nepochybně: viděl odsud mnohem dál. Z oparu tam na několika místech vystupovala sotva znatelná pevnina.

„Na těch ostrovech sloužil děda,“ vytušil Joniv Danovy myšlenky.

„Dostal se někdo ještě dál?“

„Dál? Nikdo neví, co je dál. Kdo tam plul, nevrátil se. Říká se, že tam se na vlnách vznáší obří loď, na které odpočívá Stavitel sloupů. Kdo ho vyruší, toho utopí.“

„A co si o tom myslíš ty?“

Joniv na Dana pohlédl vylekaně. „Já… nebyl jsem tam.“

„Ale něco si přece myslíš. Nebo ne?“

Joniv pokrčil rameny.

„A jsou ještě jiné ostrovy?“

„Je jeden velký ostrov blíž k pevnině, daleko na západě. Dlouho se myslelo, že je to pevnina. Sota – mladší dcera Svótana a Anuar – ten ostrov dobývá už několik let se svým mužem – válečníkem Jakunem.“

„A za těmihle ostrovy: proč by tam nemohly být další?“

„Děda říkal, že je to pět ostrovů a pak už jen moře. A říkal, že křesťané věřili v jiného Boha, než je Stavitel sloupů. Jejich Bůh je prý mnohem mocnější. Ale neochránil je.“ Joniv sáhl do kapsy a vytáhl… tlustý řetízek s křížkem. „Tohle je znamení jejich Boha.“

Danovi se rozbušilo srdce, ani nevěděl proč. „Ukaž…“ Natáhl ruku. Předmět, který Joniv držel, jako by měl svůj vlastní příběh. Nebyl vždycky Jonivův. Nebyl ani jeho dědy. Ten příběh sahal dál. Někomu patřil ještě dřív.

Joniv křížek nechtěl dát z ruky. „Hned ti ho vrátím,“ musel ho Dan ujistit. Jemný ohmataný předmět se ocitl v jeho dlani. Byl docela těžký. Zlato, pokud to bylo zlato, mělo načervenalou barvu. Někdo je často svíral v ruce. Možná celé generace. Možná po celých sedm set devadesát let. Dan mimoděk zavřel oči i dlaň. Dotek křížku i řetězu složeného z malých kuliček byl… hluboký. Pomyslel na Nelinu a skrze ni na všechny lidi, co kdy žili a nakonec zemřeli a s nimi všechna jejich láska i starosti. Křížek jako by k tomu měl co říct. Teď už jen pochopit jeho sdělení.

Přiblížili se až k okraji terasy. Křížek zmizel zpátky v Jonivově kapse. Dan se vyklonil do prázdna. Byl zvyklý na výšku, tohle však bylo něco jiného. Jen letmo pohlédl dolů a bezděčně ustoupil.